10.8.2022 | Svátek má Vavřinec


JEN TAK: Vetřelec v Krušných horách (2)

5.8.2022

Vracíme se zpět na místo a na mě zbude úkol „úlovek“ sebrat a uložit v tašce. Nechce se mi. Váhám, chodím okolo a pak opatrně složenými novinami věc nabírám a ukládám do tašky. Mouchy rozčileně bzučí. Jedno chapadlo se ulomilo, přes veškerou mou opatrnost. Prohlížím si některá další „vetřelčí vajíčka“ podrobněji. Z jednoho, už naprasklého, z měkkého obalu, pod kterým je rosolovitá a páchnoucí hmota, vyrůstá nožka. Kůže na povrchu vajíčka vypadá jako lidská. Ovšem žádná dívčí pleť po použití Nivey. Svrasklá, šedivá a skoro mrtvolně bledá kůže nepůsobí příjemně.

Pomalu se nakláním a nesmírně opatrně doluji ze země „vajíčko“, nejdřív to nejmenší ze skupinky asi patnácti vajíček. Je téměř kulaté, velikosti vajíčka liliputky. Pak vyloupnu ze země i jedno větší, velké jako pořádné slepičí vejce. Vytrhávám jej ven a vidím, že má několik ocásků-kořínků a že část, která byla uschována v zemi, je promodrale fialová. Otáčím vajíčko v ruce a málem jej upustím na zem. Na jednom konci je prasklé, pootevřené, plné čpícího ztuhlého rosolu. Prasklinou, dlouhou tři centimetry a půldruhého centimetru širokou, vidím uvnitř složená chapadla, svinutá tak, aby se mohla vymrštit. Stočená nožka uvnitř vajíčka je na začátku bílá, pak postupně ke špičce rudne, jako by byla namočená v krvi. Pět „chapadel“ se podobá drápům, ale dovnitř stočeným jako dračí spár.

VETŘELEC! řve mi to v hlavě a musím se vší silou přemáhat, abych nezaječel a nepraštil s vajíčkem na zem. Jen strach, že bych „to“ tím úderem o zem probudil, mě nutí naprasklé vajíčko opatrně položit na trávu.

Zvedám se a lapám po dechu. To byla chvilka čisté hrůzy. Čert vzal všechny sci-fi příběhy a dovedné filmaře. „Je to houba, je to houba,“ opakuju si a s přemáháním ukládám vejce do tašky.

Do Prahy jsme kořist dovezli v kufru auta, odkud to po otevření víka zavanulo, jako bychom vezli týden uleželou mrtvolu. Přes noc zůstala taška na verandě a ráno hupky znovu do auta. S tímhle se nedalo jít mezi lidi. MHD nepřipadala v úvahu. Cíl – výstava hub na Staroměstském náměstí. Po starodávných schodech do výstavní síně. Rozpačitě ukazuju, že jsem něco přinesl.

„To je ale veliká vzácnost,“ nechá se slyšet pán u stolečku s lístky a volá na někoho dozadu. Jsem zajat. Přichází vědecky vypadající pán s dalšími pracovníky výstavy, přičichne si k tomu zapáchajícímu děsu a řekne: „Dneska tu máme samé krásné věci. Samé kuriozity. Tohle je květnatec Archův. Ten ale smrdí, co?“ pronese pak dodatečně a pro jistotu si přičichne. Proč, to nevím, já to cítím už od včerejška a stačí mi to i zdálky.

„Podívejte se, paní učitelko,“ nabízí mladé ženě v čele žáčků, „čuchněte si.“ Což ona udělá a zavrávorá. „Tohle se sem dostalo z Austrálie,“ dodává a shání misku, na kterou úlovek položí. „Z Tasmánie,“ opraví jej jiný muž, kterému ostatní z úctou říkají pane profesore a který mi, nevím proč, připomíná starého Smotlachu z fotografií na obalech knih o houbách.

Pak se mě ujme jakási žena a musím se podrobit vědeckému výslechu, kde jsem to našel, kdy jsem to našel, proč jsem to našel, jak jsem to našel a podobně. Odpovídám rád, zvlášť když se dozvím, že je to skutečně „vetřelec“, původem z Tasmánie.

Zavlečený do Evropy údajně na ovčí vlně. A že v Krušných horách jej doposud nikdo neobjevil. Jsem tedy první. Pak dostanu podrobnou informaci o květnatci Archeově, odborně zvaném Anthus Archei, že je nejedlý (to by mě zajímalo, kdo to zkoušel jíst) a že o něm psali v časopise Naší přírodou a snad taky v Živě a jinde.
V redakci časopisu Naší přírodou si pak přečtu, tedy spíš nakouknu do článku od inž. Kunce, publikovaném v čísle 2 v roce 1983, a jsem trochu zklamaný, že jsem sice první v Krušných horách, ale jinak ne. Už prý je našli i v NDR, tyhle vetřelce.

Večer se žena vyptává. Líčím, jak hned napsali cedulku, že jsem to našel já a kde, a žena rezolutně oponuje: „Jaký ty, našla jsem to snad já!“ V čemž jí musím dát za pravdu. A pak na omluvu dlouho vysvětluju, že objevy a vynálezy si vždycky snaží přivlastnit nějaký mrzký nevzdělanec a uzurpátor, ale pravda vyjde najevo a ten pravý objevitel je posmrtně uveden v učebnicích. Žena mi řekne, že jsem blbec, ale druhý den přijde odpoledne s tím, že se byla na výstavě podívat a že ten náš vetřelec už je skoro celý chcíplý. Copak o to, ten velký a rudý vypadal polochcíple, už když jsem jej sebral. Ale o tom velkém vajíčku se jeden z odborníků mykologů vyjádřil, že by se z toho ještě vylíhnout mohl. No to snad ne!

A tak hlavní užitek z toho – kromě faktu, že jsem poprvé v životě přispěl k vědeckému bádání – byl ten, že jsem se mohl podívat na výstavu hub zadarmo i další den. Jak pravil pán v kase: „Ještě abyste platil, když jste přinesl takovou krásu.“

Vzpomněl jsem si na vrávorající učitelku, ale byl jsem takticky zticha. A tak jsem konečně v klidu mohl obdivovat kotrče velkého jako tichomořská houba a taky hřib královský, krásně žlutý, jako by byl zespodu ze zlata. Špatný nebyl ani srostenec satanů, přinesený odněkud od Kladrub. Byly táááákhle veliký, že jsem si nejdřív myslel, že jsou ze sádry. Bylo jich snad šest a každý musel mít víc než kilo. A tvářily se jako skuteční Satani.

Zasmál jsem se jim do očí: „Co děláte, srabi, ,bu bu bu‘, to já přinesl jinýho strašáka. Květnatce Archeova. A to je jinačí strašidýlko. Z ciziny!“

Ještě se musím se zeptat, kdy bude další výstava hub. A hledat a hledat. Abych přinesl něco zajímavého. To je pak vstup zdarma. Ale musí to být původem alespoň z Tasmánie.

Od té doby už nacházím jen takové ty obyčejné houby. Ale nešť. V octě anebo sušené jsou nejlepší!

Konec

Václav Vlk st

Koupit eknihu Hurá na chalupu můžete v knihkupectví Kosmas
chalupu


Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!