3.2.2023 | Svátek má Blažej


JEN TAK: Polívka jej grunt a maso je špunt

6.12.2022

Spousta těch starejch zvyků a fíglů, co si pamatuju z doby, kdy jsem byla mladá holka, jsou ty tam... To znamená, že časy se měněj a v tý době chodí lidi celí popletení...“ Terry Prachett – Kuchařka stařenky Oggové

To vo tom gruntu říkala naše babička, když jsem byl malý kluk. A já se toho od tý doby držel a držím. Jako o svačinách v kamrlíku vedle „navažovny“ což byla dílna ve fabrice, kde jsem pracoval. V chemický fabrice. Na barvy. Při sváče jsem byl narvaný i s židlí vedle topení, kolegové seděli namačkáni na židlích vedle mne, všichni kolem starého kancelářského stolu.

Na stole, na novinách zvaných Rudé Právo, co jsme je fasovali, abychom byli jako uvědomělí, ležely housky. Pro mě tři. Rudé právo byly veliké noviny. Rozměrem. Takže se vešly ještě klidně i všechny láhve s mlíkem, co jsme fasovali. A taky lahve Poděbradky, celý ulepený od sirupu, kterým bývala Poděbradka slazená. Spíš přeslazená. Chutnala jak cumel.

Což by dohromady mohlo tvořit pro základ obrázku socialistického realismu zvaný: „Odpočinek pracujícího kolektivu“. Jen jsme neměli, jak by jistě bylo vyvedeno v socrealistickém díle, na stěně obrázek traktoristky v šátku, ale nějaké polonahé děvy vnadných tvarů.

Hliníkovou lžící jsem lovil v misce játrový knedlíček a snažil se ho rozdělit na dva kousky, aby mi ty knedlíčky dýl vydržely. Vývar hovězí byl „jako noha“. Báječně voněl. Stěny svačinové špeluňky byly zamatlané tiskařskou barvou, kterou jsme hned vedle vyráběli, a koldokola se rozlévalo Československo na cestě k socialismu. Antonín Novotný se ho zrovna chystal vyhlásit, ten socialismus, jakože jsme ho už dosáhli.

My jsme měli v půl devátý dopoledne za sebou už tři hodiny šichty. Do práce jsme totiž vstávali prakticky v noci, protože u nás v Čechách dáme na tradice. I když děláme že né. A tak se ve fabrice začínalo makat ve 5.45 hod. Protože císařpán František Josef I. byl víc než císař úředník a měl blbé spaní a víc, než manželství, ho bavilo úřadování. A když vstane císařpán, musí být vzhůru i poddaní. A to se pak ta pracovní doba nějak tradovala i v republikánským, a dokonce socialistickým Československu ještě skoro sto let.

Ten den byla polívčička hovězí s játrovými knedlíčky. Jindy donesla svačinářka bezvadnou drštkovou anebo zase gulášovku. Jiné druhy polívek Masna na Harfě, odkud nám ji bába nosila, nevedla. Ale nikomu to nevadilo. Tyhle polévky byly z poctivých řeznických odřezků, základ polévky byl pak z odkapané vody jak se nad párou, na mřížce, pod níž byla odkapávací mřížka, ohřívala vepřová kolena a párky. A ten odkapaný sós těm polévkám dával ten pravý „šmak“. To byly takový ty párky, co byly z masa. Protože je řezníci ještě neuměli tak „upravovat“ jako dneska, a to ne proto, že by byli tehdá poctivější. To ne. A taky nemusely ty párky vydržet nezkažený 14 dní, protože se vyrobily a do druhýho dne snědly.

Byla to doba polívek, bufetů na stojáka, vepřových kolen a „domácí“ sekané. V dějinách existují okamžiky, kdy se udělá takový nějaký časový okno, nebo co, něco se protne, sejdou se takový okoličnosti, jak říká klasik a vznikne něco, co pak už nikdy není. Třeba doba báječných polívek ze znárodněných řeznictví. Na znárodnění nebylo nic báječného, ale když totiž bolševici zrušili soukromý řeznictví a zavedli Masny, neměli dost nových soudruhů řezníků do těch Masen. V tom byl ten problém.

Václav Vlk st.

Pokud vás vyprávění a recepty zaujaly, mám ještě posledních pár kusů na skladě pro Vás s výjimečnou cenou. Objednat můžete na kaiserova@jonathanlivingston.cz

Cena 100 Kč +70 Kč poštovné, pokud zaplatíte dopředu. Na dobírku 100 Kč+120 Kč poštovné. Bohužel pošta nám podražila.