Z hlediska horského chalupáře jsou měsíce od prosince až po únor a někdy i březen měsíci zimních radovánek. Zvlášť pokud mrzne a napadne sníh...

Ale že je to titul, co: horský chalupář. Skoro jako horský vůdce. V duchu vidím štíty hor ozářené sluncem třpytícím se na ledovcích a vůbec nevadí, že chalupy v naší vesnici jsou většinou sotva sedm set metrů nad mořem. Ale vraťme se k věci.

Každý den mrzne, nebo by mělo (abych to upřesnil), na kopcích, kopečkách i vrchovinách leží sníh a my vyrážíme do hor.

Jak jste viděli, jízda v zimě na chalupu – to byl zážitek vskutku nezapomenutelný. Zvlášť dřív, kdy byly děti mladší a v zemi řádil socialismus, kdy se jezdilo na starých protektorech a kolem dveří auta na vás celou cestu táhlo. Automobil zatěžkaný nabaleným osazenstvem, taškami, krabicemi, řetězy, novými lyžemi, protože kluk minule svoje staré zlomil, dvěma balíky briket, které máma pečlivě zabalila do papíru, jako by to byly zlaté náušnice, aby zase nebyl celej kufr zasviněnej. Pod sedadly nacpané gerlachy, abychom se mohli přebrodit závějemi k chalupě.

Čeká nás krušná cesta, sníh, náledí, silničáři v protisměru s pluhem, anebo naopak sladce spící v době, kdy se začínají tvořit závěje. Jak kdy a kde. Čím blíž k Praze, tím hlubší spánek. Čím blíž k horám, tím víc pluhů.

Pro nás je rozhodující ten poslední kousek cesty, kdy se silnice stočí z hlavní a napřáhne se do kopců. Předpověď, zda bude v pátek sněžit, sledujeme napjatěji než výsledky Sazky. Tvrzení, že sníh bude padat jen dopoledne, a ještě málo, platí všude, jen u nás napadlo odpoledne dalších třicet čísel. Posledních pár kilometrů se tak jindy romantická projížďka mezi bariérami sněhu rázem změní ve scénu z filmů o dobývání Klondiku. Házím lopatou, obouvám řetězy, ono to nejde, auto mi spadne z heveru, to by mě zajímalo, kterej blbec vymyslel ty celoobvodový řetězy (přece nepřiznám, že jsem blbec já a měl jsem nejdřív vyzkoušet, jak se nandávají na suchu). Couvnout nemůžu a jinak tam ty řetězy nedostanu.

V životě už mi vynadalo hodně lidí. Někteří skutečně hodně. Ale jak na mě řval Honza, protože jsem v kopci mezi sněhovými bariérami, na neposypané silnici nechal dveře auta otevřené a on musel přibrzdit, a aby se zase rozjel, musel couvat kilometr dolů na první rovnější místo – to byl zážitek. Měl sice pravdu, ovšem jako automobilový závodník by takovou maličkost měl zvládnout, ne? Když jsem mu to pak jemně večer u lahvinky vytkl a dodal, že se mu to na nějaké té rallye jistě už stalo, tak přimhouřil oči, potáhl z doutníčku a klidně odvětil, že jo. A pak dodal: „Víš, jak se to dělá na rallye? To se tomu kreténovi, co překáží, rovnou ty dveře urazí!“ Tak to tedy byla klika, že jsme nebyli na rallye.

Tehdy jsem tu klouzačku skutečně podcenil. Rodina tlačila, sníh lítal, já nadával, žena obracela oči v sloup, než se auto konečně rozjelo a rodina naskákala nazpátek.

Konečně jsme dojeli k chalupě. Zastavím, vystoupím, obuju gerlachy a hup! Mám sníh až po zadek. Brodím se k chalupě, proderu se závějí u zádveří, otevřu a nanesu sníh až do kuchyně. Zádveří je do poloviny plné sněhu, jak tam napadal, když jsem dveře otevřel. Brr, to je zima! A to to mám od silnice kousek, co chudáci ti, kteří to mají kilometr. Zlatá moje chaloupka. V kuchyni je na teploměru minus dva. Zatopíme ve sporáku, žena staví vodu na čaj, já zatápím v pokojích, do toho brečí Martin, že mu větší brácha vzal „jeho“ lopatu, a doráží na něj. Vašek při svých skoro dvou metrech vypadá jako medvěd, který si vyhrabává noru s rozčileným teriérem v zádech. Hází klidně dál a jen občas setřese třetinového soupeře, když už moc doráží. Babička je zvědavá, kdy už poteče voda, a na psa spadly běžky.

Prohazujeme místo pro auto, aby nám ho ráno neočesal pluh. Vím já, jestli pojede s pluhem pan Veselý, který jezdí opatrně, anebo nějaký janek, a auto bude zralé na servis? Radši ještě chvíli házíme, v chalupě je ostatně stejně zima, tady se alespoň zahřejeme.

Máma ohřívá večeři pro rodinu a přeje si, aby se nikdy nenarodila, a když ano, tak aby si bývala vzala chovatele akvarijních rybiček anebo včelaře. Dokonce snad i potápěč by byl dobrej, jen ne, hrome, chalupáře. To je naposled, co jsem sem s tím šílencem jela.

Večeříme a místnost se začíná ohřívat, venku se vítr uklidnil a vyšel měsíc, hvězdy se chvějí chladem na zmrzlé obloze. Je tady krásně a máma ví, že je to marný a že příště se pojede zas. Později se dívám skrz sklo na chumelenici a v duchu si říkám, jak by to bylo bezva, kdyby nás to tu chtělo alespoň na dva dny, a třeba i na týden, zavát. Chleba a konzervy tu jsou, i svařeňák by byl z čeho udělat. Opájím se myšlenkou na neplánovanou dovolenou na chalupě, dokonce jsem kvůli tomu prostudoval Zákoník práce. Je to tam! Nenadálé a kalamitní povětrnostní situace... Bylo by to omluvené a chaloupka by byla vyhřátá a toho sněhu co by bylo! To dá rozum, když bychom byli zavátí, že by bylo plno sněhu. Tiše si sním, nedbaje skutečnosti, že se taková věc u nás na chalupě povedla jen jednou asi před dvaceti lety, a to ještě jen na dva dny. Ale nešť, jednou by se to zase stát mohlo. Pluhy uváznou, noční vichr zavane cesty a ráno bude bílo až po komín.

Tak jsem si mnoho let krásně snil, jak zůstanu zavátý na chalupě, a ono stále nic! Až jednou...

Pokračování příště

Václav Vlk st