Když se něco stane, máme tendenci událost nějakým způsobem komentovat nebo popsat. Události to mohou být různé. Například když jsem jel v 80. letech na chalupu tak mezi Velvary a Slaným jsme projížděli jednou nepřehlednou zatáčku. V okamžiku, když jsem do ní vjel, tak zpoza zdi velikého statku se vyřítil ve smyku obrovský ruský náklaďák, a mihli jsme se kolem sebe. Noha sama nějak přidala plyn tak akorát abychom se minuli. Jel jsem ještě asi dva kilometry, v autě bylo absolutní ticho a pak ze mě vypadlo: „To bylo o fous.“ A začal jsem se klepat.
Pokud se však jedná například o sport, jsme zvyklí používat úsloví: „to bylo o prsa“. Třeba když sjezdař na lyžích zavrávorá, pak to ustojí a zvítězí. Zajímavé je to, že pokud se jedná o fous, nikdy nehodnotíme o jak velký či lépe řečeno silný vous se jedná. U prsou je to jinak. Celkem běžný je výkřik: „to bylo ale o malý prsa“. Je zajímavé, že nikdy nikdo postuluje jinak běžně ve fotbalu a sportu obecně používaný termín „o prsa“ jako problém větších ňader. Kdo někdy byl v nějaké bavorské anebo tyrolské „Bierstube“, klidně by mohl například při hokejovém výsledku 9:0 vykládat, že vyhráli o „bavorská prsa“. To samé by ovšem těžko mohl prohlásit pirát Ferjenčík o výsledku, kdy Argentina těsně vyhrála nad Francií po původním nerozhodném stavu na penalty. Prostě prohlásil, že Argentina vyhrála „o prsa Korejky“. Toto prohlášení ovšem vytočilo genderově uvědomělou pirátskou senátorku Adélu Šípovou, jak jsem psal v minulé kapitole. U ní ovšem nevím, zda ji víc rozzuřilo porovnáváním něčeho s ženskými prsy obecně anebo zda nemá nějaký jiný problém. Podle mé zkušenosti je rozdíl mezi bavorským poprsím a korejským poprsím asi tak jako mezi Himálajemi a Českomoravskou vrchovinou. Himálaje jsem osobně neviděl, ovšem dnes už to mohu přiznat, korejská ňadra ano. V 50. letech byl kousek pod Karlovým náměstím internát, který se snad jmenoval „dům severokorejské mládeže“, plný studujících Severokorejců. A přestože byly korejští studenti, a zvláště studentky pečlivě hlídáni, nedalo se uhlídat všechno. V tom domě se pohyboval také jistý khmerský princ, syn Norodoma Sihanuka. Princ byl chytrý, elegantní a mluvil dobře česky. Velice se zajímal o česká divadla malých forem. Tak například o divadélko Dostavník, které tehdy působilo v Malostranské besedě. Myslím, že Dostavník ještě před Cimrmany pořádal před představením „Vědecké sympozium“, v němž byly použity kapitoly z Krhútské kroniky. Od té doby nesl Dostavník podtitul Krhútské národní divadlum (skutečně Divadlum, to není chyba!!). Tuto ikonickou knihu napsal Ervín Hrych. Krhútové byl asi tak reálný národ, něco jako český národní genius Jára Cimrman. Jak psáno jest v knize Krhútská kronika aneb Paměti prarapla středního věku: Krhúti byli starobylý národ, jenž byl dlouho takřka zapomenut, až někdy v šedesátých letech osvětovou a výzkumnou činností po kavárnách dostál renesance zejména působením Bohdana Šumavanského, Ervína Moroně Hrycha, Jana Kršny Kloboučníka, prof. Ladislava Morhy Novotného a mnoha dalších. Já bych dodal, že tito buditelé Krhútského národa se o něj zasloužili stejně tak jako praví čeští buditelé Josef Jungmann, Božena Pankl-Němcová, Ján Kollár, Fridericus Emanuel Tirsch (v českém nářečí Tyrš), Heinrich Anton Fügner, Adalbert Fingerhut zvaný též V. Náprstek, Magdalena Dobromila Rettigová, dívčím jménem Artmann a další.

Je to s obrovskou fantazií napsané humorné vyprávění o historii, charakteru a zvycích neexistujícího národa, sarkastická kritika absurdní společenské reality počátku šedesátých let. Začíná kapitolou „Počátkové dějin krhútských“ a konstatuje, že Krhúti přišli do vlasti s praotcem Čechem a pokračovali pod nejasnou záminkou o kousek dále. „Krhúti se pokládají za prapůvodní obyvatele české kotliny, kteří se s Čechy asi-milovali, ale nepodlehli přemyslovské centralizaci, byť měla charakter nájezdů nebo besed se čtenáři, nebo neměla charakter vůbec. Čech s Kruhem se dorozumí občas, Krhút s Čechem jen tehdy, když chce. S Moravanem se domlouvá Krhút s pomocí prostřednice, se Slovákem pomocí krajnice.“

Díváme-li se dnes kolem sebe a divíme se, „až je nám divno“ ze světa, nás samotných, dějin a doby, pak je Krhútská kronika potěšením.

Jo v antikvariátu se Krhútská kronika snad dá sehnat.

Jak se na v divadle o Krhútech mohl bavit třeba Norodom Sihamoni, dnešní kambodžský král, ukáži na příkladu. Tak zaprvé uměl dokonale česky. Za druhé, s češtinou se dají dělat neuvěřitelné koniny. Už nevím, odkud to je, Krhútové to nejsou, ani nevím, který cizinec, který miloval češtinu to sepsal, ale například to dokazuje báseň „O Jakojovi a Mamile“.

Vysoký já lovec,
Vysoký Jakoja,
Přeskoč ho Mamila,
Rovnejma noh ama.
Jahone přeskočim,
Jasar ad a toč im.
Na tebe, Šo haj ku
Zapom eno ut mus im ...

Jo pak také občas chodil Sihamoni do divadélka Olympic, kde jsem maloval a nosil kulisy a vyráběl plakáty pro pány Š+G, byla tam muzika a sranda. Legrace ne, jak říkal Jan Werich, legrace je něco jiného.

No a kde jsou herci, tam jsou také herečky, a kolem mladých herců se vždycky motá plno atraktivních dívek. Tedy včetně oněch mladých Severokorejek. Ani dnes se pochopitelně nepřiznám, jak jsem k této zkušenosti o velikosti korejských ňader přišel, ne kvůli tomu, že jsem 60 let ženat, ale protože v Severní Koreji by to některá z těch umění chtivých dívek mohla i teď odskákat.

A protože jsme byli mladí, aktivní, veselí, tak jsme děsně lezli na nervy všem moralizujícím páprdům a ideologickým babám, a tak se snažili ta divadélka nejlépe umlčet. No pravděpodobně o tom tehdy rozhodoval taky nějaký pokrokový a morální soudruh, že by to mohl být ideologický dědeček naší gendero-senátorky Šípové.
Čekal jsem životě leccos. Ale že se nebude smět říkat, že Korejky mají malá prsa a že si někteří přejí, aby se slovo prsa vůbec nevyslovovalo, to mě v naivním mládí nenapadlo.
Mimochodem, když paní senátorka mluví na Twitteru o malých penisech, má s tím také nějaké zkušenosti? Podle toho, co jsem se učil kdysi na pedagogická fakultě UK, asijští muži v této oblasti rozhodně nepatří k nějak příliš dobře vybaveným.
Václav Vlk st.

Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, chystáme již třetí upravené a rozšířené vydání. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Kniha vyjde v průběhu února 2023. Zde si ji můžete předplatit za výjimečnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/