Ti, co zůstanou básníky, ti snad podobné dopisy nedostávají. Protože dokáží psát dál. Anebo možná právě proto, že jsou skutečnými básníky, dokáží pak napsat:

Sbohem, a kdybychom se víckrát nesetkali, bylo to překrásné a bylo toho dost…

Z chlapce bude muž a z dívky žena a za pár let jejich syn bude psát poezii a jejich dcery budou dostávat verše, které jim budou posílat zamilovaní básníci. A společně se možná půjdou podívat na film Jak svět přichází o básníky. Kameru, která tak krásně ukáže ta mladá básnická léta, bude řídit, jak je psáno v titulcích, pan kameraman Sirotek. Možná je to ten Sirotek, co seděl za mnou v lavici na gymnáziu pro pracující (tehdy SVVŠ) na Míráku. Útlý a jemný, se zasněnýma očima. Převelice se tehdy podobal tomu filmovému gymnazistovi, co šeptal své verše blondýnce, o jaké jsme my mladí básníci snili celé své mládí.

V mládí se to lehce kecá, že ňuňuňu, pacipaci, to se mnou necvičí. Ve starším věku už je to daleko horší. No, snad mě před tímhle osudem ochrání pohled na blbnoucí pětapadesátníky, kterým přetéká pupek přes o číslo menší džíny, a když si jejich mladá partnerka pustí techno nebo rap, narvou si do uší vatu, aby to buchbuchbuch přežili. A jdou si na balkon přečíst verše, které psal stařičký Goethe mladičké Ulrice.

A teď už víš, milá Lucko, jak je to s těmi básníky. No ale co ostatní život a nebezpečí? No? Já vím, že jsi vystudovala medicínu, vědu složitou, které nic lidského není cizí. Ale přece jenom. Naše generace má povinnost předávat zkušenosti. Ať mládí chce nebo nechce.

Abych se vrátil k mojí a Láďově básnické tvorbě, dodnes nechápu, jak to, že naše verše: „Na obzoru plachta bílá, jsou to uši krokodýla“ nejsou ve všech literárních almanaších. Když tam třeba neustále nacházím báseň, co napsal JEAN ARTHUR RIMBAUD s názvem „OPILÝ KORÁB“.

Když plul jsem po řekách, jež nelítostně pádí,
tu jednou musil jsem dát sbohem lodníkům:
křiklaví divoši k nim vpadli v lodní zádi
a nahé přibili je k pestrým kolíkům.
Pak nestaral jsem se už vůbec o posádku,
jež vezla obilí, sklad bavlny a chmel.
Když mužstvo skončilo svou pranici a hádku,
tu řeky nechaly mne plouti, kam jsem chtěl…

No je to o něco rozumnější nebo logičtější než moje Uši krokodýla? No? He? He? … No asi je.

A tak na stará kolena si spíše opakuji verše ze sbírky francouzské Galantní poesie, která mi v mnohém připomíná reálný život:

Bez svědků, bez pochodní, v koutku
Měli jsme v noci pro pochoutku
Dvě ženy
Velké spanilosti.
Ne, nepřivedli jsme věc k rozkvětu
Řekli jsme tu tisíc bláhovostí
Žel
Nedělali jsme je tu.

P. S. Celou dobu, co to píšu, mi něco vnitřně povídá, že snad ty verše o „košilce na ňadrech“ a to, že s ním „paci, paci necvičí“ napsal stejný básník. Jeli to pravda, je štěstí, že jsem neupadl mezi básníky. Žádné pevné morální zásady to nemá, tohle básnictvo! Ovšem zase mají ty mladé ctitelky.

A ty anebo mnohé z nich jistě plní jiné verše z uvedené sbírky francouzské poesie:

Vyplňte, paní, bez váhání,
Veškerá milencova přání.
Lepší je hřešit a pak se kát než kát se, a nic nedělat.

Pár bojových hesel z oné doby:

Škodovy závody V. I. Lenina – pokrok a tradice!
Obětavé práci našeho národního celku voláme čest a zdar!
Buduj vlast, posílíš mír!

Václav Vlk st.

Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, chystáme již třetí upravené a rozšířené vydání. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Kniha vyjde v průběhu února 2023. Zde si ji můžete předplatit za výjimečnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/