Alkazar v Srbsku (nad Berounkou) není sice tak romantický jak Alcázar v Seville ale představa, že bychom se za bolševika někdy dostali do Španělska byla stejně pravděpodobná, jako že se jednou projdeme na Měsíci. A tak jsme jezdili vlakem do Srbska, pak šli ho hospody, a pak, už za tmy jsme vylezli nahoru na horní plošinu. Jednou se nám chtělo ale skutečně chtělo moc spát. Tak se Jarda za jedné z jasných podzimních nocí se uložil ke spánku do mělké jeskyně, ležící za ostrohem nad kolmou skalou, a usnul. Kolem půlnoci byl pojednou náš sborový zpěv přerušen řevem, ozývajícím se z prostoru oné jeskyně. I vydali jsme se po uzoučké stezičce vytesané do skály co nejrychleji kamarádovi na pomoc. Přitisknuti ke skále jsme pomalu rozeznávali slova: „Ty jeden…“ (vše následující cenzuruji, neb je to žalovatelné), „...já sem lezu jako blbec, a tenhle…“ (opět cenzurováno) a pořád dál a podobně. V jeskyni stál zchvácený, otrhaný a odřený hajný a nepříčetně nadával Jardovi. A jen díky tomu, že Jaroslav měl skoro dva metry a vážil metrák, nedošlo k násilí. U ohně jsme pak hajného napojili pravým tuzemským rumem a vyslechli jeho příběh.

Když zavřeli v Srbsku (rozuměj: obec ležící na řece Berounce, nikoliv stát) hospodu, vydal se po cestě kolem Berounky domů. Měsíc svítil, řeka se leskla a šuměla, cesta pěkně ubíhala. Tu vycvičené ucho hajného zaslechlo jakýsi podivný zvuk. Slova to nebyla, spíš nějaké chrčení. Někdo už zase spadl ze skal! blesklo hajnému hlavou. Musím mu jít na pomoc! I prodral se roštím pod úpatím skály, a tak jak byl, v nedělní uniformě a v polobotkách, se jal šplhat za chroptěním raněného nebožáka. Hlas ho vedl stále vzhůru, po skoro kolmé stěně. Kameny se vylamovaly, ruce rozdíraly do krve, lesácká uniforma už byla potrhaná a špinavá a pot se lil do očí. Když už bylo jasné, že se zvuk ozývá z jeskyně, proběhlo hajnému hlavou, že nebožák se asi stačil doplížit do jeskyně, kde bůhví, jak dlouho trpí. Přidal v úsilí zachránit bližního svého. Když se přehoupl přes poslední hranu a stanul v jeskyni, zjistil, že zde spokojeně a nerušeně příšerně chrápe Jaroslav. Tromboňák kapely B Club, tramp a protistátní živel, protože rodina měla na Palmovce krám, který jim ovšem bolšáni už dávno sebrali. Jen ten nápis U Pulchartů ještě leta svítil na zdi do daleka. Než opadala omítka.

Jaroslav totiž chrápal tak strašně, že bylo nutno ho uložit vždy někde daleko od zbytku kamarádů, protože ani pivo večer v hospodě, ani rum u táboráku neměly tak narkotizační účinky, aby přehlušily Jardovo noční burácení. My jsme věděli, že ten příšerný zvuk není zvuk vzdáleného startování buldozeru ani chroptění umírající saně zdolané Bajajou, ale že Jaroušek spinká. Což ovšem chudák hajný nevěděl.

Za pomoci dostatečných zásob rumu jsme hajného natolik zpacifikovali, že nás pak už nikdy nevyháněl, ba i na řeč přišel. Po očku přitom vždycky sledoval naši „squaw“, zvanou Myš, o níž by jistě pánové Voskovec a Werich napsali, že „byla pěkně rostlá, celá svádivá“. A poslouchal vyprávění Petra „Hraběte“ Chudožilova, který své příběhy pak za pár let vtělil do knížky Kapři v kvetoucích trnkách. Což byl v šedesátých letech bestseller, a pak se stal ve Švýcarsku známým spisovatelem.

Václav Vlk st.

Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, chystáme již třetí upravené a rozšířené vydání. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Kniha vyjde v průběhu února 2023. Zde si ji můžete předplatit za výjimečnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/