19.5.2024 | Svátek má Ivo


JAK BYLO: Liguére! Liguére!

13.2.2023

Nejprve vzpomeňme onu slavnou příhodu z filmu Anton Špelec ostrostřelec, abychom navodili atmosféru:

Vlasta Burian jako Anton Špelec: „Liguére! Liguére!“
Jaroslav Marvan jako Kačaba: „Toníku, nepij mi tu kořalku! Víš, že pak děláš psí kusy!“ Za Rakouska jako za socialismu, jak se někdo namete…

Velitel kulturního zájezdu Československé lidové armády za děvčaty do Zruče totiž zodpovídal hlavně za to, v kolik se odjede nazpátek do kasáren. Což teoreticky vypadalo jako úkol lehký, byl ve skutečnosti úkol přetěžký. Mladých dívek bylo mnoho, vojáků méně, ale nejméně bylo hotelových pokojů. A v onen den, kdy jsem byl z ničeho nic jmenován velitelem zájezdu, venku mrzlo, až praštělo. A ležel sníh.

V sále bylo, jak je v Česku zvykem, přetopeno. Vedro a nevětráno. Dívky, trousící se zpočátku za Pučmidrátem, který jako svobodný důstojník tradičně velel této kulturněsociální akci, byly jmenovaným zákeřným důstojníkem přesměrovány ke mně. Holky hned pochopily, kdože dneska rozhoduje o tom, o kolik hodin se pojede do kasáren později. Protože ani ten největší fantasta nepředpokládal, že by odjezd měl být v avizovaných 24.00. Jakmile jsem usedl ke stolu, potěšen tím, že tentokrát se budu moci napít, a ne jako jindy, kdy jsem musel řídit autobus zpět do kasáren, nahrnul se ke mně houf dívek.

Po oťukávacích formulacích jako „Hele, soudruhu, že se nepojede hned po půlnoci, že néééé?“, na což jsem se zašklebil, přešly na dohadování se o mé vojenské hodnosti, a když jim kamarádi prozradili, že je veškerá žádná a jak se jmenuji, bez zájmu minuly nabízející se oslovení „soudruhu vojíne“ či dokonce „soudruhu kulturní referente“ a přešly k mazlivému a armády nehodnému familiárnímu oslovování: „Helé, Vááškůůů, že se nepojede brzóó?“ Načež začaly houfně donášet různé alkoholické nápoje. Za jejich, protože my vojáci jsme jaksi neměli ani floka. V Sázavanu platily pití holky. To abychom byli povolní. My vojáci.

Dívky kolem mne, z nichž některé se mi pokoušely sednout na klín a jiné mě hladily po tvářích i jinde, to byl nápor! Ve vzduchu bylo feromonů jako tehdy chloru kolem Spolany. Při prolínání dívčích feromonů s vůní voňavek vznikala ve vzduchu tak silná směs, že se její síla dala zahnat jen panákem. Něčeho. Čehokoliv. Jako na zavolanou začala na stůl přicházet neuvěřitelná přehlídka socialistického chlastu skládající se z rumu, vodky, fernetu, bílého stolního, vinného lepidla zvaného Svíčka, které zvláště milovaly dámy, a tak různě. A holky nosily a nabízely, přemlouvaly a škemraly, nakláněly se tak, že jsem skoro padal do výstřihů, bokem se otíraly a vůbec mě nevhodně rozrušovaly, takže za chvíli už jsem pil a pil a pil…

Autobus nazpátek do Čáslavi na letiště řídil pravidelný náčelník zájezdu, zrádný nadporučík. Snad prvně po takovéto kulturní brigádě nebyl na šrot.

Opřený hlavou o přední nastupovací dveře do autobusu Karosa Lux, takové ty, co se skládaly do sebe, jsem seděl na schůdkách a v pravidelných intervalech jsem křičel na řidiče: „Zastav!“ Což prý ve skutečnosti znělo nějak jako „Haftaf“. A po otevření dveří jsem se jal takzvaně „krmit kachny“. Když jsem skončil, některý ze spolubojovníků mi nadzvedl hlavu, dveře se zavřely, čelo tupě bouchlo o jejich výplň a jelo se dál. Kolik je hodin, kdy skončila zábava a kdo vlastně řídí, mi bylo naprosto fuk.

Po nějaké době mi do podvědomí vnikl dunivý řev, který se mi snažil roztrhnout hlavu. S obrovským úsilím jsem pootevřel oči a spatřil nad sebou nakloněný brunátný obličej kapitána Dirbáka, který hulákal: „Boha jeho, další ožratý!“ Proč další a proč řve, mi nebylo jasné. Až při pohledu ke dveřím jsem uviděl dozorčího roty, jak je v podivném úhlu opřen o futra dveří a šňůry se mu houpou podél těla. Podle připitomělého výrazu ji musí mít jak z praku. Aby ne, kamarádi, aby mu to nebylo líto, mu přivezli od holek darem láhev rumu. Cosi mi v hlavě tiše říkalo, že jsem měl někam jet s autobusem, vojenské řády pak velely vyskočit do pozoru a ohlásit se. Hbitě jsem vyskočil a hlasitě se zahlásil: „Soudruhu kapitáne, vojín Vlk. Po dobu mé přítomnosti se…“ Už když jsem to říkal, mi bylo jasné, že tvrdit, že se po dobu mé přítomnosti nic zvláštního nestalo, bude asi pěkná blbost, ale dilema, co tedy vlastně řeknu, za mne vyřešila gravitace.

Dle svědectví přítomných jsem totiž nevyskočil, jen jsem polostál a pololežel na kavalci a říkal něco jako „he huhuu piáne, po bobu…“ a pak jsem se zřítil k zemi, na červeně navoskovanou podlahu.

Ostatní už vím jen z doslechu. Když jsem ležel zhroucený na zemi, vylovil kapitán Dirbák z mé bundy klíče od autobusu, znechuceně se na mne podíval a zavelel: „Nechtě ho tak, ožralu takého,“ a otočil se k odchodu, pak zřejmě u vědomí, že už není druhá světová válka, v které se on sám stal vojákem, nefrontově změkl a zavelel: „Dajtě pres něj deku, doboha! A nědvíhajtě ho.“

A odjel pro letce, kteří měli odpoledne cvičení, sám. Druhý den u raportu se mě zeptal, co jsem to vlastně pil. Když jsem mu to vyjmenoval, zamyslel se a pravil: „Ty prasa! Jako my v Karpatoch. Tiež som tri dny neveděl, ako sa volám.“ A propustil mě v milosti. Příští týden jsem dostal za trest přes sobotu a neděli službu na rotě a Pučmidrát dévéťáka. Ostatní jeli do Zruče.

Taneční zábavy pořádané místním MNV a ROH a zajišťované lidovou armádou byly ukázkovým bojištěm. Válečným polem obou pohlaví. A největším uměním v této bitvě bylo ze strany vojště včas se odpoutat od dorážejícího nepřítele. Nevím, kolika hrdinům se to povedlo.

Patřím mezi ně. Já se oženil až v Praze.

Václav Vlk st.

Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, chystáme již třetí upravené a rozšířené vydání. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Kniha vyjde v průběhu února 2023. Zde si ji můžete předplatit za výjimečnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/



O. Roldan Víc takových článků! 15:56 14.2.2023
I. Simonek 22:39 13.2.2023
R. Polášek Dnešní článek na Seznamu... 17:03 13.2.2023
V. Mokrý 18:23 13.2.2023
pavlito jako vždy 10:13 13.2.2023