O čem bych já asi tak dneska psal? Musím najít nějaké neotřelé téma, něco zajímavého, prostě něco, co by tebe, milá Lucie, i čtenáře knížky zaujalo. Celý zmožený přemýšlením jsem si sedl na lavičku na Národní třídě, hezky do stínu pod strom, a přemýšlel. Kolem velkoměstský ruch, vedle sedí nějaká babka, naproti blíže nějaká holka zmrzlinu, koukám na ty její dlouhý nohy a kam vlastně vedou, a je teplo… Krásný stehna sem, krásný stehna tam, už mi není osmnáct, jde na mne dřímota v tom vedru, a tak vzpomínám v polospánku na lavičky u Notre Dame v Paříži, jak tam šel chlad od vody. A taky jak jsem si lehl na lavičku v parku Jardín Botánico v Madridu, abych si trochu zdříml po návštěvě Museo Nacional del Prado. A protože bývám vždy „elegantně oblečen“, tak místního strážce přesvědčil jen vějíř kreditních karet, že nejsem somrák, jak… No prostě lavičky určené k veřejnému sezení, česky parkové lavičky, jsou bezvadná věc. Začnu od nich.

Mám rád lavičky v parcích. I městské parky mám rád. Hlavně ty s těmi lavičkami. Moc mě totiž nebaví válet se po zemi mezi psími enóny, jako to dělají mladí lidé dneska třeba v parku na pražské Kampě. Lavičky s litinovými postranicemi, jaké najdeme v Praze i u vás v Paříži, mám nejraději. Připadají mi takové solidní a mile starosvětské. Lavičky v parku jsou demokratickým zařízením. Sedávají na nich mladé maminky se svými dětmi, milenci je okupují v noci a dneska už i ve dne, staříci a babky na nich posedávají na sluníčku. Jsou tedy pro všechny generace. Bohužel, dneska kvůli bezdomovcům lavičky mizí anebo jsou mnohdy nepoužitelné. Když jsem poprvé vyjel, ještě za normalizace na Západ do Německa, na odbornou konferenci, divil jsem se, že se na lavičkách u autobusů a kolem nádraží válí smradlaví bezdomovci. Za naprostého nezájmu místní policie. Dnes už jsme v tomto směru pokrokový Západ dohnali.

Mužný pěvec šedesátých let pěl lyrickou píseň, v které požadoval, aby lavička promluvila. To byl nápad naštěstí neuskutečnitelný, neboť v případě realizace by byl v tehdejší době značně nebezpečný. Lavičky v parku totiž bývaly v slunných dopoledních využívány, jak řečeno, k odpočinku maminkami s kočárky, které tiše nadávaly nejen na manžely, ale i na nedostatek toho či onoho, odpoledne pak byly zhusta obsazeny čilými důchodci, pamětníky kapitalistických časů. Jejich nadšení pro „nový věk“ bylo často nulové. Tenor sice pěl, že na ni ryli srdce a monogram, ovšem, co zatajuje, je to, že tam ještě častěji byl vyrytý kosočtverec. Jak přiznává ve hře „České nebe“ v divadle Járy Cimrmana i postava Jana Ámose Komenského.

A nedej bože, co by posluchač slyšel, kdyby lavička promluvila o tom, co se na ní děje za vlahých večerů. Na mravnost dbali soudruzi všude a pamětníci vědí, jaký skandál způsobilo „1 ňadro“, slovy jedno ňadro, které se lehce mihlo ve filmu „Zítra se bude tančit všude“. Jak pravil ideový námět, film z roku 1952 chtěl lidovou písní a tancem bojovat za radostný život, za nového člověka, za družbu a přátelství všech národů, za mír.

Po pravdě řečeno, byl to film tak blbý, že nebyla naděje, že by na to někdo dobrovolně chodil. Ve filmu se veršovalo podle socialistické umělecké ideologie, shrnuté do formy: „srdce, prudce, revoluce“. Po pravdě řečeno, to bylo tak nacpaný komunistickou ideologií, jako dnešní západní filmy ekologií a klimatickou změnou, že tehdy by na to nikdo dobrovolně nešel. Dneska hraje anglickou královnu černoška a bez klimatické krize a aspoň jednoho kladného homosexuála se na Západě netočí už ani detektivky. A lidi na to čumí.

Václav Vlk st.

Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, chystáme již třetí upravené a rozšířené vydání. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Kniha vyjde v průběhu února 2023. Zde si ji můžete předplatit za výjimečnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/