Po Praze vyprávěná příhoda o tramvajácích zněla, že jednou, když opět došlo k nějaké slovní potyčce mezi osádkou tramvaje a pasažéry, došla cestujícím trpělivost. Řidiči tehdá v těch starých tramvajích měli vepředu takovou malinkou kabinku a tramvaj, tedy její rychlost, řídili takovou klikou od reostatu. Ta byla vyndavací. A řidiči tramvají ji nosili s sebou, protože bez kliky tramvaj prostě nejela. V onu památnou noc prý se rozzuření cestující zmocnili kliky, a protože tramvaj právě stála na stanici u Olšanských hřbitovů, kdosi z nich mrštil tuto kliku za zeď do staré části hřbitova. Tam, kde za bolševika už léta rostlo všelijaké husté houští a roští. Pachatelé onoho činu pak hlasitě sdělili, co si myslí o městské dopravě obecně a o posádce tramvaje zvlášť, a odešli.

Když nejela jedna tramvaj, nejela po té koleji žádná tramvaj! A tak té noci přelézali tramvajáci a přivolaní esenbáci (policisté) zeď, hledali ve tmě ztracenou kliku, což se nedařilo. Pak sháněli jinou kliku a vůbec. Pražáci se touto historkou bavili a každý druhý přísahal, že zná někoho, kdo zná někoho jiného, který u toho zcela zaručeně byl.

Nám lezli na nervy někteří pitomí průvodčí, takže jsme uvažovali o tom, jak by to bylo krásný, kdybychom mohli někam některýmu z nich tu kliku taky zahodit!! To by bylo žúžo!

Jednoho dne jsme nedobrovolně přestupovali na Vychovatelně, obecně známé jako zatáčka „U Heydricha“, z jedné do jiné tramvaje do Kobylis. Původní trojka, v které jsme jeli, tam náhle obracela, což byl jeden z oblíbených fíglů tehdejší MHD.

„Obracíme,“ zahlásil průvodčí a všechny pasažéry vyhodili ven. Podzimní sychravý večer, tma jako v hrobě, no, to přesně úplně ne, to my jen tak říkali pod vlivem národně buditelské literatury.

Poprchávalo a ovzduší mezi cestujícími houstlo. Až konečně přijela další trojka jedoucí na konečnou. Do vozovny.

„Tydle lístky vám neplatí,“ obořil se její průvodčí na kluky, kteří měli studentské legitimace na trojku a čtrnáctku. „A vám tydle taky né,“ sdělil nám, kteří jsme měli lístky z té tramvaje, z níž nás vysadili.
„Mě nezajímá.“ Otevíral si na nás hubu. „My jedeme normálně a řikat, že nějaká jiná trojka votáčela, to by moh každej,“ rozkládal a donutil nás koupit si nové lístky. Tedy jízdenky.
„Mě pěkně sere,“ pravil Pavel a ostatní přikyvovali.
„Hele! Co klika?!?“ zazněl návrh ze skupinky.
„To nepude, si ji teďka hlídaj,“ zněla odpověď.

Několik mladých čel se svraštilo usilovným přemýšlením, co bychom jim teda provedli. Tramvajákům. Nešlo o 60 halířů za lístek, ale o zjevnou nespravedlnost. V našich očích.
Václav Vlk st.
Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, právě vyšlo již třetí opravené a doplněné vydání mé knížky „Stálo to za hovno a stejně byla sranda“. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Zde si ji můžete objednat za zvýhodněnou cenu Odkaz