A kompletní divadlo je také, jak již řečeno, kompletní sranda. Jednoho dne si někdo z nás všiml, že jedna z mladých umělkyň si vzadu v šatně pověsila na věšák síťovku, takovou, co se tehdá nosily. Hodně síťovou a ručně heklovanou. Tedy háčkovanou. Skrze síť byl vidět obsah. Krabice velikosti cca A4, zepředu s velkým nápisem Skládaná vata RICO a dole nápis ZIKZAK. Jedna z tehdejších podob Olvejsek. Nápad byl dílem okamžiku a jeho provedení taktéž. Síťovka s pozměněným obalem byla pověšena tak, aby nebyla příliš nápadná, a čekalo se, až se dívka vydá po představení noční tramvají domů. Zda si něčeho nevšimne. Nevšimla.

Tehdejší tramvaje měly, což je důležité, sedadla jako lavice proti sobě, asi tak jako dnes ve starých vozech pražského metra. Půvabná elegantní dívka nastoupila do tramvaje, usedla na místo, kolínka způsobně přitisknutá k sobě. Na klín si postavila síťovku. Chvíli se nedělo nic. Pak pán naproti vytřeštil oči, postarší dáma se začala tvářit pohoršeně a za chvíli „nenápadně“ dotyčnou mladou umělkyni sledovala celá tramvaj. Někteří chlapi se pochechtávali, jiní nevěřícně kulili oči, dámy se ošklíbaly a dva puberťáky přepadl záchvat smíchu. Naše dívka poposedla, nenápadně zkontrolovala oděv, i ve skle naproti pohledem prozkoumala, zda není rozepnuto něco, co má být zapnuto, anebo obráceně, zda něco někde nekouká navíc a podobně. Nikde nic. Hrdinsky předstírajíc, že si ničeho nevšímá, dojela až před dům. A teprve doma, když položila síťovku na stůl, zjistila, kolik uhodilo. V síťovce byla krabice stejné velikosti, se stejným bílým křížem a se stejně červenými velkými písmeny. Ta však neříkala nic o skládané vatě, ale hlásala do světa Originál PRIMEROS a dole, místo ZIKZAK bylo napsáno: 500 kusů.

Jen vrozená slušnost mi dnes brání, co všechno nám pak po dalším příchodu do divadla sdělila.

Holky umělkyně to mají vůbec těžký. Zvláště, když mají nějakého váženého přítele anebo dokonce, jak bylo tehdy zvykem, manžela. Manželka byla holka jak lusk, kočka, šťabajzna a podobně, jak se říkalo a manžel neměl úplné pochopení pro její umělecké sklony. Zvláště, když ji na jevišti nějaký kolega osahával i ve vší počestnosti, třeba ruku dal kolem pasu a zblízka ji jako „vyznával lásku“ a tak. Manžel moc nechodil, ale když se začala hrát hra „Vzhůru po Rio Botičo“, byl ohlášen jeho příchod. I řešilo se, jak by se to dalo hrát. Mladé holky jsou na jevišti vždycky na koukání, aby si divák užil. Jak říkal ve známém skeči v divadle Semafor Jiří sexy Milušce Voborníkové v její proslavené minisukni, aby mu už slezla z klína a stoupla si, že divák už si svý užil a jeho už bolí nohy. V uvedené hře Rio Botičo byla scéna, kdy jeden z hrdinů – komiků, v tomto případě Jiří, měl vzít dotyčnou půvabnou herečku do náruče a poponést. Asi tak, jako nosí nevěstu manžel po svatbě do nového bytu. I řešilo se, protože tehdy se fakt nosily krátké sukně a často pod nimi podvazky, že aby v tomto případě nebylo něco závadného vidět z hlediště. Jeviště bylo dost vysoko, tak se při zkouškách zjistilo, že „něco „vidět je. Což se muselo odstranit. Takže dámy daly hlavy dohromady a oznámily, že na uvedené představení s přítomností manžela bude mít dotyčná oděv, tak aby nebylo nic vidět. Až bude nesena.

Půvabná dívka přišla na představení – většinou se hrálo v tom, v čem člověk přišel – a měla takovou sukni až po kolena. Černou. Také dole pod sukní je prý vše v pořádku. Ovšem čert nikdy nespí. Těsně před představením přišla dotyčná krasavice, s návrhem, aby jí Jiří v té scéně nenesl v náručí. Ale že bude stačit, když ji vezme kolem pasu, a tak nějak poponese. A mravnost bude zachována.

Hra se hrála, dívka byla z manžela poněkud nervózní a my a Jiří taky. V místě děje, kde jinak bral kolegyni do náruče, stoupl si za ní. Aby jí vzal mravně za pas, a tak poponesl. Což se v praxi ukázalo poněkud nerealizovatelné. Po několika pokusech o uchopení a pohybů rukama nahoru a dolů, Jiří popadl mladou herečku těsně pod koleny, přitiskl na sebe a pokusil se o zdvih dotyčné. Ovšem jak říkal kdysi Jan Werich v jedné hře fyzikálními termíny: „Břemeno „BŘ“ je však těžké „TEŽ“ , takže ho neuneseme „NEU“. Jiří břemeno „BŘ“ sice zvedl, ale jaksi zapomněl počítat s fyzikální veličinou „tření“. V okamžiku, když byla děva koleny u jeho pasu, jak praví fyzikální poučka že: „třením označujeme vznik tečné síly ve styčné ploše mezi dvěma tělesy“ se ukázalo nedostatečným.

Lidově řečeno, že ty dvě věci „drhnou“ o sebe, podle toho, jak jsou drsné anebo hladké). Nohy v silonkách, hladké, dle zákonů gravitace sjely k zemi. Jiří pevně držel.

Neb i černá sukně byla z lesklého a kluzkého materiálu. Najednou nějak vyjela nahoru a Jiří držel ve vzduchu kolegyni, které se sukně vyhrnula. Až se vyhrnula úplně. Vše, co mělo být ukryto, decentní kalhotky, tenký podvazkový pás a punčochy a vše co bylo obsahem, přímo zářilo do první řady. Kde seděl manžel. Všichni na jevišti ztuhli, a věřte mi, dvě minuty, když se nic na jevišti neděje, to je jako dvacet minut v životě. Manžel vytřeštěně zíral, ovšem diváci tleskali a jásali, takový aplaus snad do té doby nebyl. Bodejť by ne! Konečně mohli vidět u nás v Čechách scénu, ve Francii známou z kabaretu Folies Bergère, když dámy dokončí kankán. Jinak známou, jak říkají bratia Slováci: „sukně hore!“.

Zachránil to Míra Růžek, když spustil sólo na saxofon, Jirka holku konečně pustil, ta utekla do zákulisí a dav nadšením šílel. Tomu se říká „sukces“.

Nakonec to manžel přežil a dívenka příště hrála roli v minisukni a všichni byli spokojeni.

Václav Vlk st.

Pracovníci kultúry zdraví Vítězný únor!
Více píce pro blahobyt vesnice!
Kladenský kraj zdraví 1. máj!

Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, chystáme již třetí upravené a rozšířené vydání. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Kniha vyjde v průběhu února 2023. Zde si ji můžete předplatit za výjimečnou cenu Odkaz