Celá ta lavina dopadla dolů, povalila nás, zavalila nás, omotala nás, do nosu štípal prach z toho kokosáku a voněl parfém zpod dívčích oušek. Ve vzduchu byla voňavá holčičina a v tom ovšem byly v zamotaném koberci kromě nás ještě ty lesklé tyče. A nahoře zahřměly bicí sólo, a to byl ten okamžik a místo poznání a protknutí. Leželi jsme tam na jedné hromadě, holky v předstírané hrůze pištěly a potajmu si ohmatávaly potlučené sedinky, než nás okolostojící začali rozmotávat a vyndávat ven. Místní provozní šéf Drahoš, co si psal na plakáty jako zkratku toho Drahoš „Dr.“, na nás řval, co blbneme, že určitě přijdou esenbáci, dyť jsou tu furt. Ale já ho neposlouchal, mně bylo blaze a vypadal jsem přitom zřejmě tak přiblble, že se mě jedna ze schodových padavek zeptala, jestli mě něco nemajzlo do hlavy.

Majzlo! Majzla mě ta krása, co jsem právě prožil. Dívenka, co přistála na kusu koberce, co přistál předtím na mně, se asi cítila povinna mě nějak odměnit, a tak pravila: „Deme?“ Čímž mi jemně naznačila, že by neměla nic proti tomu, kdybychom si spolu zatančili. A tak jsme šli tančit charleston. Hezky na špičkách, boty musely být „šlupky“, podrážka byla silná snad jen na dva milimetry (ta zima od nohou v zimě na stanici tramvaje!).

Měli jsme být mládež nová, podle Rudého práva mládež Gottwaldova, ale my byli spíš mládež dixielandová. Ze stěn kolem se na nás dívaly, jak říkal Jiří Suchý, dívky z gypsu, tedy ze sádry, a na každém ňadru měly po kokardě. A když jsme tam netrsali charleston, tak tam četl svoje texty Ivan Vyskočil nebo zpíval Jiří Suchý a taky Matuch, občanským jménem Matuška, na klimpr hrál dole Šlitr a nahoře zase Ruda Rokl, a pak tam byli taky jiní, co se z nich nestali časem zasloužilí ani jiní umělci, a tak po třiceti letech nemuseli nic vracet.

Dívka charleston skutečně uměla. Kolínka k sobě, ona svoje k sobě a já taky svoje k sobě, ručičky podle těla a dlaně a prsty otočené ven a na špičkách bot se tančil ten nejkrásnější charleston.

Ale potom jsem ještě musel tancovat také taneček pomalý, velice tulivý, který se na blues také tancuje. Bylo to tak, jak to dneska hrají a zpívají pánové z ASPM:

Mý léto bylo krátký,
však tvý sukně kratší,
teď žloutne sad,
snad jsme si kvit,
tam za Nádražní ulicí
já chtěl a směl tě mít.

Tančili jsme blues – a bylo to krásný. Blues hrál nejkrásněji na kornet (to je taková krátká trubka) jistý černoch a ten se jmenoval křestním jménem Louis. Za mnoho let pak navštívil pány umělce, co tehdá taky chodili do Reduty, v jejich vlastním lokálu, pardon, divadle. Ten trumpetista se jmenoval Armstrong, a když hrál, tak vedle trubky držel v ruce vždycky ještě kapesník.

Co držel náš korneťák z B Clubu při hraní v ruce, už nevím. Asi nic. Ani už nevím, jak se jmenoval. A co vím, tak to, že hrál krásně. Třeba tuhle:

Hrajte moje blues,
to blues plný slz,
hrajte moje blues,
dám vám srdce kus.
Když už nic nemám
marně vzpomínám,
aspoň z mojích slz
zahrajte mi blues!

Tehdejší pokroková hesla:

Naše mládež – toť pýcha strany!
Strana s národem, národ s námi!
Sovětský svaz – mírová hráz!

Václav Vlk st.

Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, chystáme již třetí upravené a rozšířené vydání. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Kniha vyjde v průběhu února 2023. Zde si ji můžete předplatit za výjimečnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/