Psát o Holandsku po tom, co o něm psal pan spisovatel Čapek je velice těžké. Protože on psal o Holandsku a Holanďanech krásně a vtipně. Možná proto není o této zemi u nás od té doby mnoho co ke čtení anebo ke slyšení. Přesto to však zkusím. Ale musím začít tím, že v dobách Karla Čapka bylo Holandsko protestantsko – katolické, dnes se stále zvyšuje počet muslimů a vůbec barevného obyvatelstva. Možná jsme měli kliku, ale nikde jsme nenarazili, jako třeba v Belgii, na čtvrti, kde to vypadá spíše jak v Bagdádu. Včetně toho bordelu na ulicích. Holandsko má sice 400 mešit, ale také plno kostelů, kam lidé chodí, ale i tam je cítit stále větší mezirasové napětí a vše ještě vyhrocují místní, podle mne už skoro úplně pomatení „pokrokáři“. Jedete-li do Holandska soukromě, a to přímo k nějakým původním Holanďanům je potřeba se připravit na některé místní zvláštnosti. Jednou z nich je například neuvěřitelná holandská tvrdohlavost a zároveň tolerance. Holanďané jsou původně germánský kmen, který se někdy ve středověku rozhodl, že oni nechtějí být žádní Němci, jak jim tvrdí Germáni , ale že jsou Holanďani. Asi tak jako my, když jsme v roce 1848 odmítli stát se Němci. A trvají na tom, a my také, dodnes. Přestože se je ti původní Germáni, po našem Němci, pokoušeli mnohokrát přesvědčit o tom, že by jim bylo úplně nejlíp, kdyby Germáni naopak byli. Zkoušeli je přesvědčit často silou a razantně. Jako například za druhé světové války. Na začátku rozbombardovali celý Rotterdam, i s jeho obyvateli, pak se trapně vymlouvali, že prý to bylo „nedorozumění“ a těsně před koncem války se Holanďany zase snažili utopit tím, že vyhodili do vzduchu proslavené hráze, zadržující hladinu moře, která je výše než holandská země. To, co říkám, prosím, není v Holandsku žádná nevhodná protiněmecká propaganda. Obrázky z těchto dob naleznete v kdejakém tamním památníku a neopomene je asi tak pětkrát za 10 minut připomenout průvodkyně, když vám ukazuje krásy Rotterdamu. Přesto mnoho Holanďanů umí vedle angličtiny také německy a všude je plno německých turistů. Není tedy potřeba, jako například ve Francii, začínat svůj německy mluvený dotaz větou: „Entschuldigen Sie bitte, ich bin kein Deutsch, aber...,“ a pak se zeptat na to, co potřebujete. Ostatně ve Francii vám stejně skoro nikdo neodpoví. Správný původní Francouz umí jen francouzsky, výjimečně anglicky. Holanďan mluví většinou holandsky, někdy také francouzsky, často anglicky a německy.

Seděli jsme v protestantském kostele Laurenskerk v Rotterdamu a popíjeli kávu. Holanďani mají ve větších kostelích i občerstvení s kávou a koláčky. Obsluha je vlídná a mluví se tiše. A mají tam topení a židle. Dámy si šly „přepudrovat nosíky“, já si četl v brožurce, v kostele rozdávané, o tomto svatostánku, zbudovaném v letech 1449-1525, který v roce 1572 protestanti od katolíků, jak je decentně napsáno „přebrali“ a prohlížel si otřesné obrázky z války, které na zdech kostela visí. Na konci brožury bylo napsáno, že se každý pátek ve stejnou dobu v tomto kostele, a pak také v kostelech v Coventry, který vybombardovala Luftwaffe, a v Drážďanech, který proměnil v smrtící past spojenecký nálet, konají bohoslužby.

„Co vy na to, přátelé,“ otázal jsem se německy svých hostitelů, „bohoslužby společně s Němci?“

Chvíli bylo ticho. Pak ten starší, Franzi, tiše prohlásil: „Já jsem rodem Němec.“ Vyvalil jsem oči. Jeho švagr dodal, že on je pravý „Hollander“. A že občas na ty bohoslužby chodí oba.

A pak se přiřítily dámy, poněkud funěly, protože záchodky jsou v kostele v podzemí a přisedly k nám k plastikovému stolečku. V bufetu službu konající věřící dobrovolník nám přinesl další kávu, za kterou jsme zaplatili drobný peníz a přispěli tak na bohulibé účely. Ohřáli jsme se, protože v kostele se topí a vyrazili ven. Před kostelem stojí socha moudrého Erasma Rotterdamského. A přestože jsme mluvili německy, nikdo nám v této malé hned vedle Německa ležící zemi, ani nenadával, ani se nám nesnažil vlézt kamsi. Byli jsme ve svobodném Holandsku.

A já, když občas mrznu v nějakém katolickém kostele, třeba ve Svatém Vítu při zádušní mši, proklínám katolický zvyk, že muži musí smeknout, protože mi mrznou nejen nohy ale i pleš. Přemýšlel jsem mnohokrát, co s tím. Jak nás učí lékaři, hlavou odchází z těla až 30 % tepla!

Koukal jsem, jak se tuhle elita klepala zimou při zádušní mši za Karla Schwarzenberga a jak kněží měli na hlavě ty svoje čepičky. Mám taky jednu takovou. Doslal jsem ji v Jeruzalémě před Zdí nářků, je pletená a hřeje. V Izraeli také není vždycky vedro! Co kdybych si ji příště do Svatého Víta vzal s sebou? A dal na hlavu?

No, asi by to neprošlo. Ale už víc chápu své utrakvistické předky. Že se cítili katolíky odstrčeni. Nejen, že jim nedali katolíci napít vína, ale ještě jim zábly nohy a hlavně hlava.

Ptal jsem se Franziho, proč si vlastně Holanďani v kostelích topí? Zamyslel se a pravil, že možná proto, že na moři, a i na holandských mokrých polích je furt und furt zima, tak aspoň při tom modlení, aby se zahřáli.

Zdá-li se vám svět okolo protivný a všude zní negativní zprávy, kupte si knížku „Stálo to za hovno a stejně byla sranda“ a zasmějte se historkám z doby, kdy jsme byli mladí.

Koupit ji lze https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/