Ve větších městech někteří lidé neustále poukazují na znečišťování chodníků našimi čtyřnohými miláčky.

Všichni víme, že si stěžují hlavně škarohlídi, kteří nikdy žádného psa neměli, kteří nikdy nepoznali lásku ke zvířeti a dost pravděpodobně ani k přírodě jako takové. Jinak by spíše uvítali, že se v neútulné betonové džungli alespoň sem tam ujme tento malý kousíček přírody.

Oč má blíže k přirozenosti a životu nevinné psí hovínko, než jedy plodící automobil, řinčící tramvaj nebo ohlušující dělníkova sbíječka. Za pozitivní lze považovat i tu skutečnost, že se lidé po "psím" chodníku pohybují opatrněji a rozvážněji, nenaráží jeden na druhého, nechodí tupě přímočaře, ale sympaticky mladistvě kličkují. Stereotypní chůze se mění v jakousi ladnou taneční kreaci. A když někdo udělá chybu, žádné neštěstí, podrážce to neuškodí, spíše naopak, impregnační vlastnosti živočišného původu jsou známé už od nepaměti. A ti, co se bez rychlé chůze nebo běhu po chodníku neobejdou, učí se díky častým skluzům padat. Dobře víte, že kdo má dobře nacvičeny dopady na zem, nezraní se pak ani pádem ze stromu, z koně nebo z kolotoče.

A když neberete ani jeden z uvedených argumentů, tak musíte minimálně uznat, že když občas do něčeho šlápnete, ušetříte za aromatický stromeček do auta, který jinak potřebujete k překrytí nepříjemného zápachu benzinu a oleje.

I vy, co nemáte rádi psy, ruku na srdce, nestojí to vaše občasné nešikovné našlápnutí za to?

Psáno pro Deník