Líčení katastrof, když někde proběhnou zemětřesení a v posledních letech také velké lesní požáry, už všichni známe. Televizáci by bez takových záběrů neměli prakticky co zajímavého vysílat. Je to fakt zážitek a neuvěřitelný bordel! Já bych dodal, že když se to stane někde, kde je na místě víc turistů než místních obyvatel, tak se to jo musí zažít. To bych musel být Hemingway, abych to dobře a plasticky vylíčil.
Město vypadalo tak, jak vypadá každé město po zemětřesení. Před aerolinkami JAT se shromažďovaly davy turistů, kteří měli ten den odletět. A jako vždycky na jihu byl všude neuvěřitelný zmatek. Voda netekla a kdo měl peníze a štěstí, tak si koupil minerálku ve skleněné lahvi. Protože tehdy žádné PET lahve nebyly. Kdo neměl štěstí, jako třeba my, prostě nepil. Bylo 30˚ C nebo 32˚ C nad nulou.

Kolem poledního však už něco začalo zase jakžtakž fungovat. Po dopoledních zprávách jugoslávských aerolinek, že se létat nebude, jsme propadli depresi. Už jsem neměli ale vůbec žádné peníze, (o takových věcech, jako jsou kreditní karty pro každého ňoumu nesnil ani Isaac Asimov), situace vypadala beznadějně. Nakonec ale před JAT odněkud přijely autobusy, které běžně vozily pasažéry z letiště Dubrovník do města Dubrovník. A zpět. Byly to staré Američany vyřazené autobusy Greyhound. Takové ty s těmi šikmými okénky. Tak hurá nahoru na letiště. Když jsme jeli poprvé těmito autobusy po přistání na letišti Dubrovník dolů do města, byl to nezapomenutelný zážitek. Autobus se po úzké silnici vytesané do skály řítil dolů jako šílený a „bezpečnost“ jízdy zajišťovali řidiči tak, že před každou zatáčkou, do které nebylo vidět – to znamená prakticky do každé – troubili jako šílení. Při cestě nazpátek nahoru na planinu, kde je letiště, ovšem staré vyběhané motory amerických autobusů, šplhajících do prudkého kopce, namáhavě chrčely a sténaly. Občas jsme jeli jenom krokem a já jsem se děsil, že kdyby motor v autobusu zhasl, tak začneme couvat, a protože to je silnice vytesaná do stěny skály, skončíme dole na útesech na pobřeží. Autovraků se tehdy kolem tehdejší pobřežní magistrály na skalnatých spádech k moři, jak pamatují pamětníci, válelo dost a dost.

Konec dobrý, všechno dobré, říká se u nás často. V tomto případě to neplatilo. Když autobus zachrčel na parkoviště na vyprahlé pláni s několika křovinami, zjistili jsme, že Jugoslávci to vyřešili oním oblíbeným způsobem řešení problémů, kterému se říká, (dámy prominou) „systém padajícího hovna“. Poslali to prostě o kus dál.

Václav Vlk st.

Když se něco lidem líbí, je škoda to rušit. A tak znovu pro velký zájem dotiskujeme knížku „Stálo to za… a stejně byla sranda“, můžete si ji objednat na www.dobreknihkupectvi.cz

A protože sranda musí bejt, začal jsem psát v podobném duchu knihu o cestách za hranice. V dobách, když všude kolem nás byly dráty. Ale bolševik chca – nechca, musel nakonec začít lidi pouštět ven. Nejdřív k Černému moři a pak i do Jugošky. A to se děly věci...