Když se konečně doškobrtali naši, vlekouce matrace, ručníky, košíček s jídlem a pitím a žijící stále v domnění, že jde o nějakou srandu, byl můj palec už pokropen rakijí nejméně pětkrát. Tolikrát totiž proběhl léčebný rituál, kdy se vždycky nejprve napil domácí, pak rakouský zachránce, pak se něco nalilo do díry v palci, která vypadala, jako bych si tam zabodl špičku kramle, a taky tak krvácela. Což prý bylo dobře. A nakonec snad abych přitom tak neřval, nalili také spravedlivou dávku do mne. Mezitím přišel i náš německý spolunájemník v domku, ten s tou proláklinou na čele, údajně od Stalingradu. Domácí pán neměl od lokte jednu ruku a vysvětloval to stručně: „Tito“. Co dělal ten Vídeňák za války jsem nevěděl. Ale protože jsem na vojně sloužil v Lidové armádě ještě pod velitelem praporu a staršinou, co přišli z Východu se Svobodovou armádou, věděl jsem, že staré fronťáky jen tak něco nerozhází. Major Těrazky byl sice tragicko-komická figura, ale kdo to tehdy přežil, na obou stranách fronty, ten jen tak nezpanikaří. A ví, co dělá.

Slunce pomalu zapadalo, všichni se sesedli kolem mé nohy, paní domácí donesla ještě další láhev rakije, pan domácí pravil na významné pohledy své ženy, že si tenhle barák postavil z českých peněz, tak co? A kdybych náhodou zhebnul, tak vůbec co? A Rakušan nám všem postupně vysvětloval, že ta ryba má jedovatý trn. A spolu s domácím vzpomínali, kdy a kde kdo na to uštknutí umřel, a kdo neumřel, takže se někdy utopil. A jak klesala hladina i v druhé láhvi, bylo těch umrlců stále nějak víc a přibyli i ti, co se původně neutopili, a mně to nějak už začínalo být jedno a takové úmrtí –i vlastní – po uštknutí jedovatou rybou na krásném ostrově Lopud a po intenzivní léčbě rakijí se mi už zdálo celkem ucházející.

Jak jsem se dostal do postele, to nevím. Ráno jsem byl živý, což domácí kvitoval s potěšením a po snídani pravil, že ještě není vše zažehnáno, že by mohla objevit recidiva. Velel přinést další láhev, a tak jsme pokračovali v léčbě už od božího rána. Na palci se začal dělat strup, a tak jsme na něj nemuseli tolik plýtvat lékem. Tekutým. Rakijí. Vnitřní obranu proti jedu jsme však nezanedbávali.

Další den už se dalo koupat. I když jsem kulhal, jak pravila moje žena ironicky že jako „Žofrej“ – Joffrey de Peyrac z Angeliky. A ten strašný strup se mi vyloupl z palce až po Vánocích. Zůstala po něm díra, do které se obvodní lékařka se zájmem dívala a říkala: „To je zajímavé, to je zajímavé.“ Jak většinou praví lékaři, když nevědí, co to je a jak dál.

Ale to bylo až za dlouho. V ty dny jsme si užívali ještě moře, slunce a pohody a svých mladých a fungujících těl (tedy u mne až na ty strupy po agáve a na díru v palci), ale jinak spokojeně.

Ovšem všechno jednou kočí. Nás čekal návrat do naší vlasti. Na rodnou hroudu. Poslední večer jsme poseděli, popili, slíbili si, že se ještě někdy na Lopud vrátíme – což jsem se nevrátili – a ráno vyrazili na „obalu“ tedy na nábřeží na parník a na něm do Dubrovníku.

Václav Vlk st.

Když se něco lidem líbí, je škoda to rušit. A tak znovu pro velký zájem dotiskujeme knížku „Stálo to za… a stejně byla sranda“, můžete si ji objednat na www.dobreknihkupectvi.cz

A protože sranda musí bejt, začal jsem psát v podobném duchu knihu o cestách za hranice. V dobách, když všude kolem nás byly dráty. Ale bolševik chca – nechca, musel nakonec začít lidi pouštět ven. Nejdřív k Černému moři a pak i do Jugošky. A to se děly věci...