Přejezd z Burgasu do Jugoslávie měl být vyvrcholením vytoužené dovolené. Nové auto – tedy ehm, ehm trabant… moře a pobyt ve skorokapitalismu v Jugoslavii. Kousek od Dubrovníku. Ono to vlastně kousek nebylo, obec Duboka je v místě, kudy se trajektem přejíždělo na Pelješac nejprve z „magistrály“ a dnes z dálnice. Kdysi „zakopaná díra“, dnes místo, odkud se vede úžasný Pelješki most z pevniny na ostrov.

K naší úlevě o nás paní domu věděla, jen se omlouvala, že myslela, že přijedeme až za týden, takže má plnou kuču (dům). Ale na jednu noc nám uvolní ložnici a vyspí se na zahradě. Balkán je Balkán. Po válečné poradě a několika emočních výlevech mé maminky operní divy bylo dohodnuto, že druhý den pojedeme na sever po pobřeží a když se nám bude někde líbit a bude ubytování, tak zastavíme. Dalších skoro 300 km po pobřeží bylo sice po asfaltce, ale kdo jel někdy po pobřeží Dalmácie ví své. Matka se křečovitě držela sedadla a řvala v každé zatáčce hrůzou. Nad námi skály, občas spadl kámen a na druhé straně sráz do moře. A táta řezající zatáčky a Jugoši troubící – furt. Po několika marných pokusech se ubytovat jsme dojeli až do Karlobagu, ubytování vlídné, lidé milí, měli v té době rádi Čechy, získali jsme i výraznou slevu, nakonec tu nám v té době Jugoslávci s úsměvem dávali na cokoli. Němci platili jak mourovatí (teď nás už brousí stejně jako tenkrát Němce). Sladoled já za dinár, Němec za tři. Tehdy módní košíček, co jsme všechny chtěly mít, pro mámu za 20 a Němka platila 50. Bylo nám tam dobře, moře bylo průzračné, jen to kamenité dno bylo nepohodlné. Domácí nám doporučil koupit si boty do vody, ale frajer Vašek řekl, že je venkovskej kluk a přeci se koupal v řece a není změkčilej. Druhý den měl ježka v noze. Trpěl jako zvíře, dostatečně dramaticky kulhal a všichni, a hlavně všechny ho litovali/y a pohledných chápajících dam tam bylo dost! Nakonec šel k doktorovi, že asi otrava, lékař mu ránu odborně očistil a táta do konce pobytu našlapoval jako baletka. I boty si koupil.

A bylo 18. srpna, my s mámou nakoupili něco toho kapitalistického zboží (ty ušetřené peníze za první nocleh se hodily, avšak nestačily! Těch hadříků, botiček serepetiček, zlatých šperčíčků!) já nakonec měla vysněné džíny, máma sexy zelený twinset (tenkrát módní blůza a svetřík ze stejného materiálu) a zlaté náušnice a trabant vyrazil plnou parou vpřed na Záhřeb a směr Balaton. Naše dobrodružná výprava trabantem za hranice všedních dnů zde měla být završena. Balaton nás ale neokouzlil. Vykoupání v balatonském rybníku bylo po tom krásném čirém Jadranu trochu šmucik. Nebylo vidět na dno, voda nenesla, byla hnusně sladká. Pobyt jsme tedy zkrátili, máma ukryla bezpečně zlaté náušnice do podprsenky, jelikož zlato se vozit nesmělo. a 20. srpna vyrazili směr Olomouc. Na maďarských hranicích nikdo nebyl, pustili nás bez prohlídky dokladů! To bylo divné i mně. Nevím, zda rodiče něco tušili. Určitě ale nikdo z nás nevěděl, že k moři se už společně nikdy nepodíváme. Domů jsme dorazili pozdě večer. A někdy ve dvě ráno mě vzbudilo rádio. Polospící jsem dorazila k rodičům do pokoje. S překvapením jsem zjistila, že je tam babička, nebydlela s námi, ale táta tam nebyl. Máma se ke mně otočila a plakala a babička taky: Sověti nás okupují, taky Poláci, Maďaři a Němci jsou tu zas!

Od té chvíle bylo už všechno jinak.

Na popud Václava Vlka st. napsala Eva Kaiserová, i když se bránila, seč jí síly stačily, nakonec podlehla.

Když se něco lidem líbí, je škoda to rušit. A tak znovu pro velký zájem dotiskujeme knížku „Stálo to za… a stejně byla sranda“, můžete si ji objednat na www.dobreknihkupectvi.cz

A protože sranda musí bejt, začal jsem psát v podobném duchu knihu o cestách za hranice. V dobách, když všude kolem nás byly dráty. Ale bolševik chca – nechca, musel nakonec začít lidi pouštět ven. Nejdřív k Černému moři a pak i do Jugošky. A to se děly věci...