21.2.2024 | Svátek má Lenka


DOSVĚTÁCI: Výprava do drsné divočiny

11.12.2023

Ale zpět do zimy přelomu roku 1967/68. V té době jsem ani ve snu netušil, že jednou zhlédnu ruský film „Svéráz národního lovu“, který by mne mohl varovat. Jeho budoucímu režisérovi Alexandru Rogozkinovi bylo tehdy, když já byl na lovu v Bulharsku, 19 let. Nebylo nikoho, kdo by mne varoval.

Bez obav a hrdě jsem se tedy dostavil na domluvený sraz do místní „mechany“, tedy jak se po slovensky říkávalo výstižně „krčmy“. Používám slovenštinu proto, abychom to zařízení nazvali, co nejvýstižnějším jménem. Byly to krásné útulné hospůdky, něco jako balkánská variace na naše hospůdky „Na růžku“. Dorazil jsem tam, netuše, co mne čeká. Relativně elegantní kabát mi byl hned po vstupu odebrán a kamsi odnesen, lehká čepička byla zabavena a byl mi přidělen pravý prošívaný vaťák a beranice.

Před dalekou a nebezpečnou výpravou bylo nutno se předem posilnit. K tomu posloužila „górešta rakija“, tedy horká rakije podávaná v krásných, nahoru se zužujících sklenicích s tenkými stěnami. Horká rakije (pálenka z hroznů) je děsivě silný nápoj. Podle místních však bylo nutno předem vypít dostatečné množství, protože jdeme do divoké přírody, kde panují zimní vichry, vánice, zima a vůbec nepohoda. Venku bylo asi 12 nad nulou.

Po třech sklenkách horké rakije, i když se k ní přikusuje bílý chléb a ovčí „syrene“ (u nás takzvaný balkánský sýr anebo feta), jste ochotni přistoupit na to, že je docela možné, že venku na nás čeká Děda Mráz. I s Nastěnkou. Případně být připraveni vyrazit do ledové vánice, kdyby tam nějaká byla, nahatý si sednout holou prdelí na led, a počkat až roztaje. Takovou sílu to má a takový je vám po tom pití teplo.

Po hodince a půl v „mechaně“, podle mínění mnohých jsme se ani pořádně neposadili, jsme přeci jen vyrazili na lov.

Vanul příjemný větřík, slunce svítilo na nás i na vinice nad vesnicí, které vypadaly jako jehelník, a řeka Jantra se klikatila mezi poli ozdobena vrbovím, kolem řeky bylo suché rákosí. V místech, kde se rozlévala v rovině, byly louky.

Po ujití cca 100 metrů za vesnici – tam už nebylo moc z vesnice vidět – lovci usoudili, že už jsme chůzí naprosto vyčerpaní a že je nutno trochu si odpočinout a něčeho pojíst, protože v hospodě člověk nedostane nikdy nic pořádného, jak je po celém světě mezi vesničany známo. Z tlumoků, které nesli přes ramena, zavěšené vedle hrozivě vyhlížejících pušek neznámé výroby, vyndali „malko“ zásob. Každý z pěti chlapů rozložil ubrousek, tedy spíš ubrus, a na něj nejnutnější zásoby, abychom cestou za divokou zvěří snad náhodou nezemřeli hlady.

Skromné zásoby se skládaly z hromady domácích klobás, místního salámu „nádenica“, dále slisovaného a pouze na slunci sušeného salámu „sužuk“, který je vyroben z vepřového, hovězího a oslího masa. Je to takový po původních mongolských Bulharech zachovaný bratranec maďarského, od jejich tatarských předků převzatého, uheráku. Dále tu bylo několik kousků syrene, vždycky asi tak půl kila, několik asi tak čtvrtkilových porcí kaškavalu, mnoho sklenic v oleji a láku naložených a opečených paprik – zvaných „pečeny čušky“. Dále zde byla kupka čerstvých rajčat, která dozrála od podzimu pod postelí anebo ve sklepě. Též několik bochníků bílého pšeničného chleba a nepočítaně lahví domácího vína a pálenky. Pálenky jak z vína, tak ze slív, meruněk a broskví. Jo a jeden veliký asi tak dvoukilový hrozen, na podzim utržený, který vesničané uchovávají, zavěšený nad hladinou vody ve studni. Když je tu návštěva a lov, přeci se neošidíme, že ano?!

Že se jen lehce posvačí. Abychom měli sílu na další cestu. Po jídle připomínajícím svatební hostinu jsme za další hodinu usoudili, že vyrazíme dál. Před opětovným zabalením proviantu před další cestou jsme si dali každý malou stopičku pálenky. Ovšem každý nejprve ze své, pak také z flašky těch dalších, aby se vědělo, jaký kdo má „materiál“. Po krátkém pochodu a po proniknutí této kvality do krevního řečiště, jsme prostě museli po dalších asi tři sta metrech za všeobecné dohody opět usednout z důvodů potřeby „malko za počivka“.