20.5.2024 | Svátek má Zbyšek


DOSVĚTÁCI: Ve Varšavě je Praha. Totiž Praga

18.12.2023

Jsem si skoro úplně jist, (ačkoliv konzumace Wódky vyborovej poněkud některé události rozmlžuje), že ono setkání mladých chemiků socialistických zemí probíhalo v neuvěřitelném baráku, jaký měli jenom Moskvě. A u nás v Dejvicích. Tam ho máme furt. V Polsku se mu říkalo „Stalinův palác“, ačkoliv měl úřední název: „Dar národů Sovětského svazu“. Podle mého názoru jsou tyto stavby tak obludné, až jsou krásné. A milovníci architektury zvané „sorela“ (socialistický realismus) je dneska obdivují. Kdybyste chtěli vědět, o čem mluvím, stavte se v Dejvicích v hotelu, který se dneska jmenuje Internacional.

Tehdejší Varšava, stále napůl zbořené město, neskýtala mnoho podnětů k zábavě. Jakžtakž byla opravena jedna z nejstarších čtvrtí Varšavy, která se jmenuje Praga. Poněkud jsme se zděsili, když nám přidělený tlumočník sdělil, že půjdeme na prohlídku do Pragy. Jaký Pragy, když my jsme přijeli, jak říkají Poláci, „z Pragy“. Po krátké diskuzi jsme se dozvěděli, že varšavská Praga je čtvrť Varšavy, a že byla od roku 1432 samostatným městem. A tudíž je historická, a tudíž ji Poláci opravují jako jednu z prvních, a tudíž se nám s tím chtějí pochlubit. Většina z nás koukala jako vrány, čehož hbitě využily všude přítomné Cikánky, ještě v echt cikánském oblečení a nabídly děvčatům hádání z ruky. Vášnivý zájem žen o všechny vědmy, kartářky a podobně padl na úrodnou půdu a ty slepice si všechny nechaly hádat z ruky. Jedna holka a jedno hádání tak za dvě minuty. Cikánkám se kolem šátků a kolem krku zlaté penízky nadšením jen houpaly, takové množství naivních holek najednou, to bylo pro ně boží požehnání. Odlehčené o peníze a s hlavami plnými toho, co která Cikánka, které řekla, se vydaly konečně na vycházku po pamětech města. Co platily nevím, ono to bylo jedno, stejně se ty zlotý nedaly za nic jiného než vodku utratit.

Největší zážitek z cesty do Pragy, byl ten, že jsme procházeli jednou právě opravovanou ulicí – pozor to už byl rok 1968 – část vozovky byla vykopána a udělána jáma asi tak 100 x 30 m. Horský průvodce nás nechal dojít až ke kraji oné jámy. Na dně se pohybovalo několik lidí v prostředí, které vypadalo asi tak jako u nás 500 nebo 1000 archeologických vykopávek vedle sebe. Celé dno bylo pokryto kostrami lidí, na mnohých z nich byly ještě zbytky oblečení. Hrůzné bylo to, že většina těchto mrtvol – tedy už koster – měla na nohou ještě zbytky bot. „To je práce Němců při varšavském povstání,“ řekl průvodce a nebylo co dodat. Nějak nám najednou došlo, proč tehdy vypadalo Polsko a Varšava tak, jak vypadaly. Mimochodem, dnes je Varšava plná mrakodrapů, mezi kterými dodnes stojí onen „Stalinův palác“.

Do této sovětské architektonické obludy jsme se vrátili poněkud zaražení, ale vodka brzo udělala své. V sálech se konferovalo, což znamenalo, že každá skupina vykládala o úspěších socialismu ve své zemi a nezapomněla zdůraznit že „naše vítězství je jisté, vzhůru na imperialisté“ a že proletáři se co nejdřív spojí. Co se týkalo toho spojování, tak to probíhalo, myslím si, že tak nějak kontinuálně. Pokud ještě žijí pamětníci jako já, kteří se povinně zúčastňovali několikadenních svazáckých soustředění, tak nejlépe to vystihuje odpověď mého kolegy na dotaz, který se jednou vrátil z takového několikadenního školení, jak to tam vypadalo: „Kámen šoupal cihlu.“ Slovo šoupal si nahraďte běžným hovorovým výrazem a bude vám to jasné. Mimochodem když dneska čtete takové vyprávěnky, jak někdo nebyl v Pionýru anebo ve Svazu mládeže, tak to může být někdo, kdo vypráví o hodně uvadající Husákově normalizaci. V praxi od roku 1950 musely být v Pionýru povinně všichni a jak jste nastoupili do učení anebo na nějakou školu takto vypadalo, tak jak měl napsáno na dveřích své kanceláře ředitel učňáku, kde jsem se učil: „Soudruzi svazáci, zdravíme Čest práci!“ Co se týče toho osobního družení doporučuji shlédnout televizní seriál Volha, včetně soulože chtivé soudružky náměstkyně. Jak tam nastrčili toho „zajíčka“. Že to tak vypadalo i v praxi, dokládá dodnes stařičký fór z doby svazáckých školení. To se tak probudí mladý muž, který pod vlivem okolností a vypitého alkoholu skončil s jakousi ženskou v posteli. Posadí se, kouká na tu spolunocležníci a ptá se: „Kolik ti je vlastně let“? Dotyčná dáma se laškovně zasměje a řekne: „Kolik mi je? Tolik na co vypadám“. Mládenec se zamyslí a pak sdělí: „Nekecej! Tak dlouho lidi nežijou!“

Václav Vlk st.