To vše se dělalo dávno, v dobách, kdy, jak se říkalo: „voda se sypala a písek tek“, kdy u nás na venkově panovala Jednotná zemědělská družstva a v prodejnách „Zelovoc“ měli k výběru brambor je plné hlíny nabírané lopatkou, cibuli, a pokud se od Slovenska až k Bulharsku urodilo, byly v létě občas melouny a sem tam papriky a na Vánoce dovezli kubánské pomeranče, které byly tak kyselé, že se vám po nich zkroutila huba do vrtule. Když jednou za rok přivezli banány, vytvořily se před prodejnami tak dlouhé fronty, že to vypadalo, že tam rozdávají něco zadarmo.

Ovšem i v tuhém socialismu měly státy tzv. socialistické soustavy svá politická a praktická specifika. Tak například v NDR, Polsku anebo v Maďarsku bylo povoleno provozovat soukromé obchody, třeba řeznictví a řemesla, jako pokrývače či malíře, což ovšem v Československu, kde za všech režimů žije vždy značná část idiotů a fanatiků, byl řezník, jenž by vyráběl soukromě buřty, trestně stíhán za nedovolené podnikání. Podle ideologie KSČ, že principem výstavby socialismu je likvidace malovýroby odvozená ze sovětských zkušeností.

Na městské obyvatelstvo dopadlo nejvíce zrušení soukromých bulharských zelinářů, jejichž zeleninové zahrady obklopovaly všechna česká a moravská města. Takže v krátké době byly patrné „úspěchy socialismu“. Zelenina a ovoce v prodejnách „Zelovoc“ nebyly, a když, tak jen mizerné kvality. Taková představa, že by v Praze za bolševika v lednu prodávali jahody, tak to jedině kdyby je Maruška z té pohádky přinesla od měsíčků. Ale po otevření hranic do Bulharska, zde byla možnost přímo se nadopovat vitamínem „C“.

Od 60. let byly pláže Bulharska u Černého moře plné Čechoslováků. Teoreticky tedy nemělo být za tuhého komunismu Todora Živkova, který fungoval také podle sovětského vzoru, na pobřeží k dostání žádné ovoce, tak jako v socialistickém Československu. Opak byl však pravdou. Také tehdy, tak jako dneska, (jak se ta historie opakuje!!!) nebylo vhodné se na některé věci ptát. Všechny zemědělské lány byly družstevní a měly dodávat své výpěstky do socialistických „sběren „, jako u nás, odkud se tedy objevovaly ty záplavy rajčat a paprik, dýní a okurek a melounů a vůbec veškeré zeleně ve stáncích kolem všech pláží, kde byli rekreanti? A prodávané „stánkaři“, samozřejmě soukromníky. K tomu je potřeba si uvědomit, že většina dopravy na vesnicích Bulharsku byla řešena jednoduchými vozíky taženými oslem, všechna nákladní auta musela být teoreticky v socialistickém vlastnictví. Na Balkáně je ale všechno trochu jinak, takže na tržiště u moře ráno za tmy přijížděly různé smrdící nákladní IFY ale i licenční Škody 706 plné ovoce a zeleniny a doprava fungovala jako na drátkách. Běžný obyvatel Československa, pokud vyrazil v létě na dovolenou do Bulharska získal roční dávku více než 90 % vitamínu C právě na černomořském pobřeží.

Ovšem něco to stálo. Naši slavní soudruzi bankéři, jako dnes demokratičtí bankéři z turistů dřeli peníze, co to šlo. Tak třeba 1 lev (bulharská měna), měl úředně hodnotu 8 Kčs, ale našincům se prodával za 16 Kčs. Byznys, co?!?

Takže kdo mohl šetřil, případně ti, co jezdili na ta samá místa několik let, vedli s místními směnný obchod.

Také my, protože jsme měli příbuzné v Bulharsku na vesnici, jsme tam při svých letních cestách k moři vždy zakotvili na 2–3 dny. A byli rodinou následně vybaveni neuvěřitelným množstvím všeho možného, co rostlo a bylo k jídlu. Takže nemít nahoře na škodovce pořádnou „zahrádku“, chráněnou plachtou, museli bychom si to snad nasypat sami mezi sebe.

Aby bylo jasno, tady nešlo jen o peníze. V Bulharsku byly drahé léky, které byly u nás levné, mazání na kolena „ALPA“ bylo velice žádané a abych upravil budovatelskou píseň, kterou zpíval ve filmu Pekařův císař Jan Werich, všichni jsme všechno dali dohromady, a pak jsme si vyměnili to, co kdo potřeboval. Protože v dobách socialismu vždycky všude něco chybělo. Třeba od nás se vozilo do Bulharska a Jugoslávie ložní povlečení, z Maďarska k nám se zase pašovaly populární hliníkové „papiňáky“. Lepší lidi, co jezdili tak nějak ofiko do SSSR, tam prodávali, co šlo, od oblečení po plzeňské pivo, a vozili nazpátek domů foťáky (německá optika Zeiss), kožichy atd.

Slavná byla historka, jak jistá populární filmová diva československého filmu, byla vyslána do Moskvy na filmový festival, a když se vracela letadlem zpět domů, měla na nohách jakési kecky a na těle norkový kožich. Pod ním nic. I vedly se mezi dámami velké diskuse, zda si přitom vyměňování nechala na cestu zpět alespoň kalhotky. Názory se různily.

My jsme však jezdili do míst, která jsme dobře znali, a systém a plán byl jasný. Protože v Bulharsku se vždycky dobře jedlo i pilo. A věděli jsme: „do čeho jdeme“. Protože v kraji „Gorna orjachovica“, kde leží naše vesnice a je chráněný a zavlažovaný přilehlým pohořím, a tedy je to kraj zelinářský a vinařský, bylo co na výběr.

I vztahy na balkánské vesnici byly poněkud jiné než u nás. Možná to bylo tím, že přežili 500 let pod islámskou nadvládou a věděli, že lidi musí držet při sobě.

Tak například s předsedou místního zemědělského družstva jsme se seznámili při jedné z pravidelných dovolenkových zastávek během cesty autem na trase Praha – Primorsko a zpět. Začalo to tak, že jsme se nejprve s bratrancem manželky vypravili do družstevního sadu na broskve. Neboť rodinná rada se rozhodla, jako každé léto, že bez dostatečných zásob ovoce a zeleniny doplněných z této zahrady Bulharska nemůžeme jet my Češi na 14 dní k moři. A po dlouhém přemýšlení, kde jsou letos nejlepší broskve, bylo usouzeno, že v družstevním sadu. No, taky aby z našeho neubylo, že jo?!

Uprostřed nekonečného sadu, kam jsme vyrazili s Peťou a kde se větve stromů prohýbaly pod broskvemi až k zemi, jsem začal trhat do košíku broskve pěkně od kraje větve. Vychován z domova k tomu, že se nemá plýtvat. Ani když se... no, to. Přemísťuje. Že jo.

Kde se vzal tu se vzal kousek do nás zastavil otřískaný moskvič, z něho vystoupil chlap jako hora, pravil Peťovi „Zdravej“, vyrval mi košík z ruky, vysypal mnou natrhané broskve na zem, pravil mi, že jsem blbec, že po takovýchhle amrhelích by mi bylo tak akorát blbě a ruče natrhal plný košík exkluzivních broskví.

„Jak ty takhle plné košíky teď dostaneme domů?“ děsil jsem se.

„Co když nás někdo z družstva uvidí?“.

„Ništo, ništo,“ pravil Peťa a natáhl ruku, aby nás představil: „Tohle je předseda družstva.“ Ten nás posadil do služebního moskviče a odvezl domů. Druhý den mě každý druhý z vesničanů, s kterým jsem se potkal po cestě na náměstí – v téhle vesnici mají náměstí a ne náves!! (však také tehdy měla osm tisíc obyvatel) – a cesta je k němu dlouhá, radil, jak mám ty broskve v autě vézt a co s nimi dělat, aby co nejdéle vydržely. Fakt to bylo zřejmě celý děsně nenápadný!

A od té doby také vím, že pohled někoho, kdo má sad s několika hektary broskví, meruněk či podobně v jižním zemědělském kraji, je poněkud odlišný od majitele zahrádky u nás, na které mu roste „1“, slovy jedna broskvoň, která navíc občas vyplodí „úžasnou úrodu“ v množství jednoho košíku.

Když si dnes vzpomínám, kolik jsme u moře snědli broskví, co z nich nám na hruď kapala šťáva, melounů, které se Bulharsku krájí úplně jinak, a večer, vychlazený meloun s mírnou zálivkou domácí rakije – rozkoš nesmírná… A těch paprik a rajčat, ach, tak voňavých a lahůdkových v salátech i se „syrene“ (bulharský bílý sýr, u nás prodávaná „feta“ je slabá náhražka)! U pláže jsme zobali z hroznů kuličky vína… Tak mám pocit, že byl skoro zázrak, že z té přemíry vitamínů na nás při cestě domů z těla nevyrážely větvičky i se zelenými lístky. Byli jsme v těch vitamínech, a hlavně tím slavným „C“ přímo macerováni.

Václav Vlk st.