„Pojď mne povozit na matraci“ lákala mne žena k vodním hrátkám, Dáša se přidala a přesvědčovala Hynka. A tak jsme nakonec hodili nafukovačky do vody, děvčata si na ně lehla a my dělali „Burlaky na Volze“. Jenže ne na Volze ale na Lopudu. Bezvadný. Krásný! Veselý smích našich mladých manželek, čisté moře, ten vzduch, ty…

A v tomto přišlo! „Áááááááááááá !!!!!“ zařval jsem a vyrazil ven z vody. „Sakra, áááááá, doprdele, jáááúúúúú, to je bolest,“ kvílel jsem a hnal se na břeh. Hlavou mi letělo: Já kretén, že jsem si nevzal do tý vody boty! Kdo mne to poňoukal, abych si myslel: přeci si nebudu obouvat boty do moře tady na tom krásném písečku! Blbeček. Tedy já sám! Měl jsem se obout!

Kolem nás v moři bylo plno výskajících a pokřikujících lidí, a tak se moji přátelé za mnou vydali teprve, když je žena upozornila, že jsem někam s řevem zdrhnul. V té době jsem už byl dávno na břehu a v péči dobrovolného samaritána.

Jako zázrakem se vedle mne najednou objevil jakýsi pán a pravou lidovou rakouskou vídeňskou němčinou mne oslovil.

Co je to vídeňská němčina, či byla před třiceti lety bych si dovolil nejlépe presentovat na tom, jak to znělo, když mne „mein Onkel Karl“ bydlící kousek od Vídně, na vídeňském nádraží Franze Josefa požádal, abych mu netykal, větou: „Saáá mi tuúú.“

A to, že půjdeme domů mi oznámil čímsi, co bych nejlépe reprodukoval jako „Vígénahaáá“. Jak jsem mohl během čtrnácti dnů pochytit vídeňský dialekt, netuším. Ovšem existují vědci, kteří tvrdí, že všechno, co jsme kdy viděli a slyšeli máme uložené v hlavě.

Dotyčný starší pán mne na pláži ihned zvedl ze země, kam jsem si sedl a hledal, kam že mne co děsivého v tom moři kouslo. Rychle jsem zjistil, že do palce. Dobrovolný samaritán, co se mne ujal, pravil silným vídeňským dialektem (viz. Rakouská učebnice: „Wienerisch das andere Deutsch“), že mne kousla do nohy, tedy přesně řečeno bodla do palce ryba, co má trn. Jedovatý. A že ta ryba leží na dvě v písku a když na ni šlápneš, že tě tím trnem uštkne. Tedy bodne.

Já měl fakt pocit, jako by mne bodla do palce u nohy asi tak pětikilová včela.

Pán pravil, a já mu rozuměl každý slovíčko, že si hlavně nesmím sednout. Ale chodit a chodit. On že to zná a že kdybych si sedl, že by to mohla být moje smrt. A vůbec mně všelijak instruoval a školil ve věci bodnutí jedovatým rybím trnem do nohy. Asi měl svý zkušenosti.

Pak se mne zeptal, kdeže bydlíme a popadl mne za paži, a když jsem mu to řekl, kývl: „Naja richtig, genau“ a už jsme metelili… Tedy metelili zrovna né. Spíš se šourali, jak jsem pajdal na jednu nohu, která mi trnula až ke koleni. A z palce mi silně kapala krev, až jsme se dostali po prašných cestičkách k domu našich domácích.

Domácí pán prohlédl palec, krátce pohovořil s mým zachráncem, přitom mi pořád ten palec zuřivě mačkal, aby z něj tekla co nejvíc krev, a nakonec se v něm začal šťourat nožíkem, kterým si jinak krájel chleba, kuchal ryby, ořezával klacíky a tak.

„Co budeme dělat?“ otočil se pan domácí na zachránce a mne nedbaje, který jsem stejně nebyl moc k mluvení, zapředl s ním řeč.

„Je odpoledne, na pevninu už pravidelná loď nejede,“ usoudili. „Místní doktor je už zase na mol. Tedy raději ho nevolat. Co kdybysme zavolali na převoz k lékaři támhle souseda?“ dohadovali se. Nakonec usoudili, že ne, protože je to děsný držgrešle a chtěl by za převoz na pevninu hrozný peníze.

V průběhu této diskuse, zavolal domácí pán silným mužským balkánským hlasem na svoji ženu, stále se ukrývající v šeru domu. Cosi, co by se dalo přeložit jako: „Dones sem rakiji, ale tu velkou flašku!“ Zevnitř domu se ozvalo brblání a polohlasné protestování. Hudrání ale ukončil hromový hlas domácího, že má dělat a nekušnit. Za chviličku se paní domu, celá v černém, jak tehdy bývalo na jihu zvykem, vynořila odkudsi s litrovou lahví rakije. A byla odeslána zpět, protože, jak jsem pochopil, přinesla nějakou rakiji „pro hosty“ a tady je potřeba pořádnou a silnou.

Když se láhev objevila na stole, zubama vytáhl špunt, loknul si, zamhouřil znalecky oči, dal loknout Rakušanovi, ten také kvalitu posoudil, a pak mi popadli tu nohu ležící na židli a nalili mi do té rány na palci tu rakiji.

„Uúááááá!!!“ řval jsem jak tur, ale byl včas umlčen přiložením lahve k ústům. Buď jsem mohl řvát a utopit se rakijí anebo si pořádně loknout. Zvolil jsem druhé. Kristova noho, to byla síla!

Václav Vlk st.

Když se něco lidem líbí, je škoda to rušit. A tak znovu pro velký zájem dotiskujeme knížku „Stálo to za… a stejně byla sranda“, můžete si ji objednat na www.dobreknihkupectvi.cz

A protože sranda musí bejt, začal jsem psát v podobném duchu knihu o cestách za hranice. V dobách, když všude kolem nás byly dráty. Ale bolševik chca – nechca, musel nakonec začít lidi pouštět ven. Nejdřív k Černému moři a pak i do Jugošky. A to se děly věci...