Po četbě románu Ernesta Hemingwaye ze španělské války jsem toužil i já, aby se země pohnula. Při TOM!! Jsou okamžiky, kdy se všechno, co se týká TOHO, mladého muže děsně zajímá. Je dokonce ochoten číst i školní „doporučenou literaturu“, v našem případě Zápotockého „Vstanou noví bojovníci“, a to speciáleně stránky, jak se tam píše „o tom“, jak to dělala kladenská pracující třída. Ba dokonce jsou mladí mužové ochotní naučit se celé básně nazpaměť, nebo aspoň jejich části. Třeba od Wolkera, jak veršuje, že: „rozříznul jsem tě milá má…“, a jiné. Tedy oni většinou říkali: přeříznul jsem…“

Ne že bych miloval povinnou školní četbu! Babičku od Boženy Němcové, tu jsem v životě celou nečetl, protože „babička šukající po místnosti“ mladého muže příliš nevzruší a nezaujme. To spíš už ta druhá „Babička“, co jí prý napsali Neruda s Vrchlickým. Tu druhou „neoficiální Babičku“ jsme znali skoro nazpaměť.

Začínala totiž skutečně zajímavě:

„Na Starém Bělidle bylo toho dne lautr hovno co dělat. Psi, Sultán a Tyrl, leželi na zápraží a líně si lízali kulky…

Nedivte se, co mi běželo hlavou, V dramatických okamžicích lidi napadají naprosté blbosti. Slyšel jsem v dokumentu o ztroskotání námořní lodi převážející raněné, jak profesionálka, zdravotní sestra, když se zasažený kolos začal potápět, nemohla vyhnat z hlavy myšlenku na to, že se jí rozsypou pomeranče z bedýnky, kterou měla uloženou v kajutě. Neboť, jak vědci (ženské) za mého mládí tvrdili, že chlapi a kór mladý kluci, „na to“ myslí furt. Hned mne to však přešlo.

„Něco se děje!“ Zahučel jsem a zatahal ženu za ruku.

„Úúú, hé, hé, (mlask) Co je, co blbneš?“ děla rozespale.

„Ta skála se pohnula!“ já na to dramaticky.

„Jaká skála? Co že se ?!“ mírně naštvaně (žena).

„Ta skála, co na ní ležíme! Pohnula se!“ já ještě dramatičtěji.

„Přestaň blbnout a spi!“ holkovsky namíchaně ona.

„Já neblbnu! Ta skála se fakt pohnula,“ odporuji mírně ukřivděně.

V tom se do stanu opřel náhlý prudký poryv větru, plachta stanu se chvěla, pak prohnula, jak povolily některé kolíky a vytrhly se ze země. To už vylézali i sousedi, vichr rval stěny a lomcoval se stany, naštěstí uvázané k borovicím, moře zespoda temně hučelo. Jak Niagára v tý trempský písničce tedy ne, ale jinak dost. Nastala horečná činnost. Přes měsíc letěly šílenou rychlostí mraky, což vypadá bezva ve filmu, ale děsně blbě se při tom do tvrdé země zatloukají kolíky, když se vám vítr snaží vyrvat stan z ruky. Ale nakonec jsme stany upevnili.

„Vašku, co blbneš? Co si to tady pokřikoval? „ ptala se Dáša. Jako kdybych ten vítr snad vyvolal já.

„Hele já nevím, já měl pocit, že se pode mnou chvěla tahle skála, co na ní jsme.“

„Něco se ti zdálo!“ nakonec rozhodli přátelé a šli jsme spát.

Ještě jednou, k ránu jsem měl pocit, že pod mým zadkem, ležícím už opět na zemi, se skála znovu zachvěla, ale už jsem neměl sílu o tom někoho informovat.

„Sakra, už je skoro sedm,“ zařval najednou Hynek. A tak jsme rychle vylezli ze stanů, a pak jsme se zastavili a bezeslová se dívali na město Dubrovník, z něhož na několika místech „stoupal dým jako z vápenice“ jak říká Bible při popisu zkázy Sodomy. Řady červených střech byly porušeny, někde místo střech trčely jen trámy. Na jiných místech byly místo domů jen hromady sutin a město bylo tiché, jak říká jiná country písnička „jak město spící“.

Nad celým městem stál závoj jemňoučkého prachu, který nám lezl do zubů a lepil se na rty. Po chvíli se ozvala první houkající siréna a při pozorném pohledu bylo vidět, že v ulicích se hemži malé postavičky lidí kolem trosek.

Balili jsme stany a každý dumal, co bude dál.

„Cos to říkal v noci?“ zeptal se Hynek.

„Že se ta skála hejbala.“

„Já nic necejtil,“ odvětil

„No jo, jenže vy jste spali na nafouknutých matračkách a já mám ten prostředek píchlej, takže jsem ležel zadkem na zemi.“

„To by to vysvětlovalo,“ uzavřel pánskou diskusi Hynek. Ženy tiše mlčely a balily „bágly“. Vyrazili jsme do města. Nic jiného nezbývalo.

Václav Vlk st.

Když se něco lidem líbí, je škoda to rušit. A tak znovu pro velký zájem dotiskujeme knížku „Stálo to za… a stejně byla sranda“, můžete si ji objednat na www.dobreknihkupectvi.cz

A protože sranda musí bejt, začal jsem psát v podobném duchu knihu o cestách za hranice. V dobách, když všude kolem nás byly dráty. Ale bolševik chca – nechca, musel nakonec začít lidi pouštět ven. Nejdřív k Černému moři a pak i do Jugošky. A to se děly věci...