Přiznejme si to přátelé. Svět se kupředu řítí mílovými kroky! Vše je jinak! Kdeže Jsou doby tuzemského rumu, her a malin nezralých. Kdeže jsou všechny ty události podle předpovědí ideologů, politiků, futurologů a prognostiků. Dneska vím jen jedno. Ať se dočtu v novinách jakoukoli předpověď, co prý se v budoucnosti určitě stane, jasný je jen to, že to bude určitě jinak. Ta nejistota je totiž jediná skutečná jistota.

Skutečně jen málo pravých jistot nám zůstává. Například Fernet Stock. Zvaný též „dech mrtvé milenky“. Alkohol, který nenajdete ve světě, jinde jako v Madetě... pardon, to byl sejra. V Česku. A v jeho s námi již od dob franckého kupce zvaného Sámo, víceméně trvale bratrské separatistické části, Slovensku. Přestože to je, abych tak řekl nápoj národní. Nic tak děsnýho a s takovou chutí jsem ještě nikde nepil. A ne že bych to nezkoušel.

Co budu pít v budoucnosti nevím, nejspíš to, co umožní játra a jiné zažívací orgány, Pánbůh a příslušná komise Evropské unie. Co jsem pil v minulosti, to vím. Ale co bude v budoucnosti, to nikdo neví. Dějiny nás překvapují v každé chvíli.

„Nikdy nic nikdo nemá míti za definitivní neb nikdy nikdo neví, co se může státi. Řekne se, třeba že se to, a to stane tak a tak, ono to pak dopadne docela naopak.“ Tak to alespoň zpívali pánové Voskovec a Werich v oné kdysi slavné písni. A měli pravdu. Člověk si jen tak v klidu žije, věci se dějí tak nějak, jak si to představuje, a ono najednou „drc“. Svět sebou škubne a už jste úplně někde jinde, než jste původně byli. A to přitom můžete po celou tu dobu sedět na jedné židli u jednoho stolu a v jednom domě, jak to vykládá onen stařičký vtip: „To jednoho dne v požehnaném věku 90 let zemřel stařík a jak to má být, jeho duše se odebrala k nebeské bráně a svatý Petr začne obvyklý výslech.

„Kde jsi se narodil?“ – „V Československu.“
„Kde jsi chodil do školy?“ – „V Maďarsku.“
„Kde jsi pracoval?“ – „Nejdřív na Slovensku a potom v Sovětském svazu.“
„A kde jsi umřel?“ – „Na Ukrajině.“
Takto ne, povídá svatý Petr, takového světoběžníka tady nemůžeme potřebovat. Bůh ví, co jsi kde a jak vyváděl. I dušička dědečka začne plakat a prosí svatého Petra a byl vzat do nebe slovy: „Přísahám ti svatý Petře, že jsem se celý život od narození až do smrti z toho zatraceného Užhorodu ani nehnul.“

Moji generaci je to zrovna tak. Rodný list mám vystavený za protektorátu, pak jsme byli v Československu, pak socialistickém Československu, pak federálním Československu s ruskou posádkou a ve Varšavské smlouvě. A dneska jsme zase v Česku, tedy v „Zemích Koruny české“, kde se narodili už naši prarodiče. A občané radující se z toho, že jsme si přeci jen od dob Rakousko-Uherska pomohli, se teď radují z toho, že jsme tak nějak „na tajňačku“ sedmnáctá spolková republika (německá). Akorát se to lidem tají kvůli výplatám.

Když se to chystalo, to dějinné „cuknutí“, občas jsme to tušili, ale občas ani náhodou. Třeba tak jako když jsme se se ženou rozhodli, že bychom mohli pro změnu strávit Vánoce a Silvestra v její rodné vesnici ležící na úpatí bulharského pohoří Stara planina. Byl prosinec 1967. Socialismus u nás tiše kráčel ke svému ideovému konci, což jsme vůbec netušili. Protože to vypadalo, že všecko je „na furt“.

I když mne za můj již poměrně dlouhý život kdekdo postupně varoval před žlutým nebezpečím, hnědým nebezpečím, rudým nebezpečím, zeleným nebezpečím. (Éééé nevíte jakou barvu mají ve znaku feministky?) A vždycky to bylo, abych tak řekl, s křížkem po funuse. Anebo vůbec kecali. Tvrdili třeba, že už za mého života zasáhne celé lidstvo včetně nás hladomor, dojde uhlí, dojde nafta, dojde ryba, teplota se zvýší a zeměkoule zhyne vedrem a suchem. Jiní zase naprosto neochvějně tvrdili, že teplota se sníží a celá zeměkoule zamrzne. Jiní zase vážně hlásají, že jak dojde k celosvětovýmu oteplování, čímž se vlastně zeměkoule ochladí, a tak nastane doba ledová. Víte, co já na tyhle zvěstovatele?

Ale před rozhodujícíma okamžikama svého života mne žádný prognostik nevaroval. Například, jak tady píšu, v době, kdy jsem odjel trávit Vánoce 1967 a Nový rok 1968 na Balkáně.

Soudruh Antonín Novotný svolal na tu dobu zasedání plenárního ÚV KSČ, že je třeba jako řešit tyhlety „úkoly“ výstavby socialismu. A soudružky delegátky zasedání Ústředního výboru mu druhý den zasedání vzkázaly, aby si trhnul nohou, že je pár dní před Vánocema a že jdou péct vánoční cukroví a radit se budou po Novým roce. Děda Mráz sem, děda Mráz tam, u nás budou Vánoce. Neboť úkoly jsou složité, ale budou se řešit „vbrzku“. A pak jsme se my, i soudružky divili. Na jaře roku 1968. Neznalost zákona neomlouvá, neznalost budoucnosti také ne, ale té je to jedno, ta prostě přijde a člověk nestačí zírat.

A tak jsme, neznalí buducnosti, klidně v prosinci 1967 vyrazili na zimní dovolenou na Balkán.

Václav Vlk st.