Nejen proto, že je dnes ta genderová rovnost, bude mít v dalším pokračování hlas žena. Neboť jen skutečně nedospělý mužský jedinec, si může myslet, asi tak jako já v deseti letech, že bychom se bez ženských, my muži, klidně obešli. To už začátek puberty rychle vyvrátí. Ale také proto, že by bylo dobré zavzpomínat, jak nás byly miliony, tedy jak v těch dávných dobách jezdily spousty odvážlivců vlastními auty, hlavně do Bulharska a Jugoslávie. Jistě, jezdilo se i jinam, ale to bylo zanedbatelné. Ostatně, tehdy nebylo Slovensko cizina.

Jen pro oživení vzpomínek, do Bulharska, vyjelo v roce 1960 sice jen 50 000 Čechoslováků, ale v roce 1981 už celkem 397 846 československých turistů. A pak to stoupalo. Podle statistiky například v roce 1988 z ČSSR vycestovalo 7,3 milionu občanů, z nichž jen 687 tisíc mohlo navštívit nesocialistické státy. Za „nesocialistický stát“ se považovala ve statistice také Jugoslávie, kam v té době jezdila většina z těch skoro 700 tisíc našinců. Fakt nás, když sečtete ty roky, byly miliony!

A když autem s rodiči jela „trábošem“ malá holčička, tak to vypadalo asi takhle nějak:

Být jedináčkem, a navíc vytouženým, skýtá své výhody, ale i různá úskalí. Být jedináčkem manželů – operních pěvců (podotýkám tenora a sopránu – ti na scéně umírají nejčastěji, a ještě u toho řvou na plné pecky) je diagnóza. Žijete život plný emocí a vášní, plnou měrou na vás doléhá láska rodičovská, která je zmnožena právě těmi jevištními emocemi. Dítko vyrůstající v takové rodině je buď odstrčeno na vedlejší kolej, nebo naopak opečováváno a hlídáno a rozmazlováno na každém kroku. Já byla druhý případ. Tedy jsem pochopitelně zasažena ve věku jedenácti let politikou nebyla, nevnímala jsem žádné pražské jaro, rok 1968. První polovina roku probíhala vedle školních povinností, divadla a náruživého čtení v klidu a ve velkém těšení na prázdniny. Rodiče totiž získali poukaz na koupi trabanta a také devizový příslib do Jugoslávie! A čekaly nás divadelní prázdniny. Plány byly velkorysé. Pojedeme tři dny autem, tedy trabantem přes Jugoslávii do Bulharska, do Burgasu, tam jsme ještě nebyli, a pak na zpáteční cestě strávíme týden u Dubrovníku (táta Vašek měl adresu v soukromí od spolehlivého zdroje ve vsi Duboka) a vrátíme se přes Maďarsko kolem Balatonu zpět. Tři týdny!

(pozn.: Jen pro představu, bylo jen tam asi 1800 kilometrů. A to samé zpět. Po vozovkách, z dnešního pohledu, stylu „okresní silnice“. Žádné dálnice v této části Evropy tehdy nebyly. Až na Maďarsko všechny tehdejší silnice lemovaly aleje ovocných stromů. Pozůstatek zvyků z dob Rakouska. V Maďarsku byl největší kopec krtinec na nejvyšší strom kukuřice.

Prvního srpna jsme vyrazili plnou parou vpřed. No pára to nebyla, ale za vozem se dýmilo, jako za parní lokomotivou. Pro neznalce, i když předpokládám, že tohle čtou ročníky dříve narozené, tedy znalci, trabant byl dvoutakt, smrděl, jel max. rychlostí 80 km/h a dělal takový rámus, že při maximální rychlosti měl člověk pocit, že se ten ječící a klepající se „tráboš“ snad vznese.

První nocleh byl v nynějším Srbsku, v Subotici. Cesta ubíhala v klidu a vzhledem ke kvalitě silnic patřičně pomalu (ale trábošovi by stejně dálnice na nic nebyla) přes Slovensko, Maďarskou pustou, táta mě učil číst maďarské názvy třeba Györ, že se čte „ďér“ a tak. Dnes obdivuji své tehdy již nemladé rodiče, jak to v tak nepohodlném autě celý den vydrželi. Do Subotice jsme dorazili kolem desáté večer, otec „plynnou srbštinou“ se dopátral hotelu. (Srbsky pochopitelně neuměl, ale výhodou absolutního pěveckého sluchu je to, že dotyčný dokonale napodobí zvuky, přízvuk a jinak pak mluvil slovensky – tedy ona to ani slovenština nebyla, ale zcela suverénně takto mluvil i rusky a jednou zmátl svým chrčivým r a nosovkami i Francouze). Na recepci se ho ujal recepční, který končil službu a vysvětlil mu, že je blbost platit za hotel, když můžeme přespat u něj za polovic. Tak jsme skončili v paneláku. Byli na nás milí, uložili nás v ložnici a sami přespali v kuchyni. Každá koruna je dobrá! A kšeft je kšeft!

Na popud Václava Vlka st. napsala Eva Kaiserová, i když se bránila, seč jí síly stačily, nakonec podlehla.

Když se něco lidem líbí, je škoda to rušit. A tak znovu pro velký zájem dotiskujeme knížku „Stálo to za… a stejně byla sranda“, můžete si ji objednat na www.dobreknihkupectvi.cz

A protože sranda musí bejt, začal jsem psát v podobném duchu knihu o cestách za hranice. V dobách, když všude kolem nás byly dráty. Ale bolševik chca – nechca, musel nakonec začít lidi pouštět ven. Nejdřív k Černému moři a pak i do Jugošky. A to se děly věci...