22.2.2024 | Svátek má Petr


DOSVĚTÁCI: Jsou chvíle, kdy nelze jinak

5.12.2023

Letištní budovy byly zavřené, za jejich skly a skly kanceláří seděli na židlích pracovníci aerolinií a také celníci a místní policajti. Popíjeli kávu a kouřili cigarety. Na dveřích bylo napsáno, že se nelétá, protože je zlomená ranvej. Sloužil jsem dva roky v Československé lidové armádě, a to na letišti, takže jsem nikomu radši neřekl, co si o tom myslím.
Kolem letiště nikde voda, nikde záchod, jen pár reklamních cedulí a různých keříků. Za kterým je brzo po posedávaly různé osoby se staženými kalhotami za naprosto jasným účelem. Kryti směrem k budově letiště a seřadišti autobusů většinou jen kufrem. Pánové používali k ulevení si různé kůly, často tyče velkých reklam, tak jak to prostě pánové v přírodě dělají. V takovém případě se cudnost a tzv. dobré mravy rychle stávají relativním pojmem.
Jugoslávští úřednici koukali skrz prosklená okna tehdejšího moderního letiště, nejdřív hned za skly dveří, ale za půl hodiny už zmizeli, protože rozzuření cestující do těch skel a dveří kopali a nadávky zněly skutečně internacionálně. Jak se tehdy říkalo. Situace byla dramatická, protože seshora z té planiny, kde nebylo nic, se nedalo pěšky, zvlášť ne se zavazadly, dojít nazpátek do Dubrovníku. A kolem dokola jen skály a suchá tráva. Sem tam keřík. Nad tím kraluje hora „Ilijin vrh“, vysoká nad 1200 m n.m. To není jako u nás, nebo v Bavorsku, kde dohodíte kamenem od kostela jedné vsi ke kostelu druhé vsi.
Abych vás nenapínal, odpoledne přiletělo nejprve jedno, pak dvě, a pak přistálo několik dalších letadel. To znamená, že nějak tu dráhu opravili. Když jsme pak my odlétali, zdálo se mi při pohledu na runway, že ty hrany jenom Jugoslávci zbrousili a spáru vylili rychle tuhnoucím betonem. Takový byl tehdy na každém letišti.

Po otevření dveří letiště se žíznivému, zpocenému a rozdrážděnému davu tehdy bdělí a ostražití jugoslávští celníci jali prohlížet pasy. Jestli neodletí nějaký podezřelý živel. Když zjistili, že má moje žena bulharský pas, a protože jsme přiletěli z Prahy, a tedy v něm nemá „vstupní razítko“ začal problém. „Jak jste se sem dostala, kdo jste, vy jste nějaká podezřelá …“ Zaseknutí fronty způsobilo menší vzpouru. Ve frontě stojící Italové a vedle nich Němci, z nichž většina byli důchodci, začali Jugoslávcům nadávat. A hmota zvítězila nad myšlenkou a moji ženu nakonec dovnitř pustili. Na ranveji na nás čekal letoun Bristol Britannia. Sláva jihoevropskému bordelu a laxnímu vztahu k předpisům. Kdyby to bylo podle tehdejších našich předpisů, tak by to opravili tak za rok. Kdyby dneska, podle předpisů EU, tak by se možná nelétalo dodnes. Holt tehdy Německo nekončilo až v jižní Dalmácii.

Václav Vlk st.

____________________________________________________________

Když se něco lidem líbí, je škoda to rušit. A tak znovu pro velký zájem dotiskujeme knížku „Stálo to za… a stejně byla sranda“, můžete si ji objednat na www.dobreknihkupectvi.cz

A protože sranda musí bejt, začal jsem psát v podobném duchu knihu o cestách za hranice. V dobách, když všude kolem nás byly dráty. Ale bolševik chca – nechca, musel nakonec začít lidi pouštět ven. Nejdřív k Černému moři a pak i do Jugošky. A to se děly věci...