Ano. Čekal na nás slavný a elegantní Bristol Britannia. Ovšem provozovaný československými aeroliniemi. Takže když jsme nastoupili, tak měli na palubě na každého „1“, slovy o jednu, láhev minerálky. A pak z neznámého důvodu „třetinku“ s nápojem „ginger beer“, což by podle slova beer mělo být podle našince pivo. Ale je to příšerná sladká limonáda s chutí zázvoru. Navíc to bylo teplé. Našinci neznalí věci, připraveni že si loknou piva, plivali to, co si nalili do pusy, kolem sebe.

Letušky řvaly a cestující řvali na ně. Letušky pak takticky opustili prostor, a schovali se za záclonku. Cestující vypadali jako banda žoldnéřů po prohrané bitvě.
Přistání v Praze vyvolalo jásot, tehdy se v letadlech netleskalo, a pak hurá na celní a devizovou kontrola v tehdejším stylu. To znamená, že v hale byl obrovský dlouhý stůl s ocelovou deskou a každý cestující si tam musel donést zavazadla, položit je na prohlídkový stůl a začala „radostná práce“ tehdejších celníků. Kdo by chtěl vidět, jak vypadal takový československý celník v roce 1966, ať se jde podívat dneska na polsko-ukrajinské hranice. Anebo do Jižní Ameriky.
Proti mně stál nafrněný mírně obézní a potící se celník, který se mi bezostyšně hrabal v kufru. A vedl k tomu samomluvu, určenou mým uším, tak, aby mě co nejvíc naštval. Vrcholilo to přímou otázkou, zda jsem si něco ze zahraničí přivezl, zda jsem to správně vyplnil do celního a devizového prohlášení a zda něco neukrývám. Jak říkali ve slavné scénce pánové Šimek a Grossmann: „Abychom se náhodou za své peníze neobohatili na jejich účet.“
A vtom ve mně bouchly saze. Bez ohledu na socialistickou výchovu, kde nás učili být servilní a ponížení před každou uniformou jsem začal řvát: „Nasrat! Co jsem se asi dovez? Hovno! Za těch pár dinárů, co jsme na cestu dostali?! Od včerejška jsem pořádně nic nepil, ani v letadle neměli nic pořádného k napití, ani k jídlu (pravda je, že v těch zaostalých časech dostal cestujícím na takové trati po cestě oběd nebo večeři v ceně letenky). Mám hlad a mám žízeň, dva dny jsem se nemyl! V Dubrovníku bylo zemětřesení a ty se mě ptáš, co jsem si dovezl? Hovno, nic, pendrek a zapařenou prdel! Ještě něco?“
Celních ztuhl a řada těch hrbolatých duší na socialistické celnické straně začala cosi pokřikovat, ale to už se nasrali všichni, co stáli z druhé strany s připravenými kufry k prohlídce. Holt už byl rok 1965 a nebyla padesátá léta. Když už to vypadalo, že začnou padat facky, vynořil se zezadu jakýsi starší šedivý pán, také v uniformě celníků, rozhlédl se kolem a zavelel: „Konec celní prohlídky! Můžete jít dál!“

Takže jsme se nakonec na celnici ani nepoprali. Ovšem když jsme hladoví a šíleně žízniví vyrazili do haly ruzyňského letiště, tak jsme zjistili, že po šesté hodině odpolední mají socialistické restaurace i stánky všude zavřeno, protože skončila „pracovní doba“. Ještěže na letišti byly záchodky! Taky nic moc, ale z vodovodu tam tekla pitná chladná a lahodná voda, což se vám málokde na jihu povede. Našinci, spořádaně ve frontě, si pouštěli vodu do dlaně a pili a pili.
Václav Vlk st.

______________________________________________________________

Když se něco lidem líbí, je škoda to rušit. A tak znovu pro velký zájem dotiskujeme knížku „Stálo to za… a stejně byla sranda“, můžete si ji objednat na www.dobreknihkupectvi.cz

A protože sranda musí bejt, začal jsem psát v podobném duchu knihu o cestách za hranice. V dobách, když všude kolem nás byly dráty. Ale bolševik chca – nechca, musel nakonec začít lidi pouštět ven. Nejdřív k Černému moři a pak i do Jugošky. A to se děly věci...