21.2.2024 | Svátek má Lenka


DOSVĚTÁCI: Hurá na Bělehrad

29.11.2023

A ráno: Hurá na Bělehrad! Vesele jsme si zpívali, radovali se z ušetřených dinárů a my s mámou se těšili, co si za ně na zpáteční cestě koupíme. Těsně před Bělehradem se tvořila zácpa, ale my vesele jeli a ničeho nedbali a tu před námi prudce zabrzdil mercedes. Táta Vašek prudce stočil volat doleva, ale vše marno. Blatníkem jsme byli v mercedesu, přesněji tedy mercedes v nás. Vyběhl rozčílený řidič nadával, gestikuloval. Když zjistil, že jeho mercedes na rozdíl od trabanta zůstal nepoškozen, bleskově nasedl do vozu a odjel. My měli díru v blatníku. Tehdy jsem pochopila vtip o trabantu a trsátkách (že po havárii se trabant přemění na tisíc kytarových trsátek). Ano, těch bylo! Ale motor ani náprava poškozeny nebyly. Jen ta díra. Zastavili jsme kousek dál na odpočívadle, a Vašek zadumaně chodil kolem nebohého trabanta, přeci s takovou dírou dál jet nemůžeme! A pak ho to napadlo! Od kamaráda z Budvaru dostal dva kotouče textilní lepicí pásky potištěné logem Budvaru. Na cestu, kdyby bylo potřeba něco zalepit – můj operní tatík totiž opravoval vše flastry nebo kanagonem. (Pozn.autora: Nebyl sám. Lepicí pásky, kanagom anebo disperzní lepidla byly ve výbavě každého motoristy a vůbec domácího kutila.) Popadl tedy pásku a velice elegantně zalepil díru. Dnes by za reklamu Budvaru inkasoval těžké prachy nebo taky ne a zažalovali by ho za zneužití značky.

A už jsme frčeli dál bez ztráty květinky! Ale ouha! Byli jsme vybaveni krásnou zcela novou automapou, ta za Bělehradem ukazovala silnici první třídy na Kragujevac. Asi ji vytiskli předčasně. Silnici srbští soudruzi teprve stavěli. Takže jsme jeli po prašné cestě, štětování a občas nás zastavil pán s praporkem, před námi vyhodili skálu a my mohli dál projet. Bylo to napínavé, nebezpečné a kolem se všude navíc rojily špinavé žebrající děti. Poprvé v životě jsem viděla někoho žebrat! Trochu jsem se jich bála. Tohle dobrodružství skončilo někde kousek za Kragujevacem, pak už vedla řádná silnice a my jeli po staré „dobré“ silnici přes Niš směr Bulharsko, přes Dimitrovgrad a krásným údolím mezi neskutečně vysokými horami (já to do té doby byla jen v Jeseníkách). Kde jsme spali další noc netuším, těch silných zážitků přes den bylo tolik, že ubytování musela být nějaká neuvěřitelná nuda.

(Pozn. autora: Popis té cesty je až příliš stručný. Autorka vzpomínky asi byla mimořádně hodné a spavé dítě (děti – zaplať pán bůh na dlouhých cestách často spí). Ovšem, že by se po tuto dlouhou cestu neozývalo ze zadního sedadla ono slavné (viz Oslík ze Shreka) „Už tam budem?“ se zdá až nereálné.)

Třetí den jsme projeli Sofii a navečer dorazili do Burgasu. V Balkanturistu nám dali adresu ubytování v soukromí, což byl kousek od centra pokoj v bytě tatíka se dvěma syny. Pokoj byl čistý slušný, na balkoně vařič, stůl a židle, výhled do parku do letního kina (během pobytu jsme zdarma shlédli několik světových „trháků“). Jediný problém byla koupelna. Pánové totiž chodili močit do odpadu uprostřed koupelny, takže smrad jako na pánských záchodcích. Matka nutila tátu ještě ten večer, aby někde sehnal nějakou dezinfekci a on jí marně vysvětloval, že o půlnoci, už fakt nebude nikde otevřeno, nakonec to vzdala, únava z cesty vykonala své. Ráno se probudila časně a opět nutila Vaška, aby okamžitě vyrazil na nákup. Opět jí dost marně vysvětloval, že v 7 ráno v Bulharsku nikde otevřeno není, nakonec aby měl klid vyrazil. Vrátil se za dvě hodiny s dezinfekcí i se snídaní. (To už se maminka chystala, že po něm nechá vyhlásit pátrání, naštěstí nevěděla, kam by jeho zmizení měla jít nahlásit.) Po maminčině zásahu koupelna už smrděla jen dezinfekcí. Maminka se ještě snažila tátu přimět, aby pánovi domu vysvětlil, že se čurá do mísy, ale to otec odmítl, tak to zcela rozhozenému majiteli bytu moje blonďatá krásná a vnadná maminka vysvětlila s roztomilým úsměvem sama, i když bulharsky neuměla. Jak mi zůstalo utajeno. Pravda je, že koupelnu se jí v uspokojivém stavu dařilo udržet po celý náš pobyt.

V dřívějších kapitolách v knize už jste četli o Bulharsku a jeho plážích mnoho, tak zde jen stručně.

Druhý den na pláži jsme zůstali v šoku! Na pláži byl černý písek! Byli jsme zvyklí na Varnu, Zlaté písky a teď tohle! Opatrně jsme rozložili lehátka, otevřeli slunečník. A zvídavý otec šel pátrat, co to znamená. Opět pomohl jeho „multijazykysmus“ tentokrát slovenština s bulharským přízvukem. Po chvíli se totiž vrátil nabitý informacemi a s malým magnetem, že se máme z černého písku radovat, že má léčebné účinky. A na co magnet? Demonstroval nám názorně, jak se drobné jehličky železa (tedy to černé) přichytnou na magnet. Zvykli jsme si, i když v poledne písek pálil jak čert!

Čtrnáct dnů uběhlo jako voda, užívali jsme si tentokrát výletů do okolí, poprvé jsme měli k dispozici auto, tedy trabanta, jedli báječnou bulharskou kuchyni, já mlsala zmrzlinu a rodiče víno. Jednoho dne ráno jsme zamávali na rozloučenou Burgasu a vydali se do Jugoslávie. Klidné přespání v nějaké chatce na hranicích nás naladilo na zbytek cesty do Duboke. Měla být 9 km nad Dubrovníkem. Nebyla. Nebyla ani 20, ani 30 a když jsme takřka po 90 km ztráceli naději, objevila cedule Duboka. Dům jsme našli. Byl přízemní a nahoře trčely asi metr dlouhé silné dráty (Jak jsme se dověděli později, dokud Jugoslávec neměl střechu, neplatil daně z nemovitostí).

Na popud Václava Vlka st. napsala Eva Kaiserová, i když se bránila, seč jí síly stačily, nakonec podlehla.

Když se něco lidem líbí, je škoda to rušit. A tak znovu pro velký zájem dotiskujeme knížku „Stálo to za… a stejně byla sranda“, můžete si ji objednat na www.dobreknihkupectvi.cz

A protože sranda musí bejt, začal jsem psát v podobném duchu knihu o cestách za hranice. V dobách, když všude kolem nás byly dráty. Ale bolševik chca – nechca, musel nakonec začít lidi pouštět ven. Nejdřív k Černému moři a pak i do Jugošky. A to se děly věci...