21.2.2024 | Svátek má Lenka


DOSVĚTÁCI: Chtěl bych míti růžovou náladu

8.12.2023

Než budete pokračovat ve čtení dál, musím se vám k něčemu přiznat. Některé následující části textu jste si v původní podobě mohli přečíst v mojí knížce „Kdo rád jí, ať zvedne ruku“. Dokonce se uvažovalo o tom, že by to mohl být námět na film. Ale z toho naštěstí sešlo, protože některé české filmy je snad lepší nenatáčet. A nejsem si jistý, jak by tohle dopadlo.

Tehdá se do knížky, kde se mluvilo hodně nejen o cestování, ale hlavně o jídle, vše nevešlo. Třeba to, co se dělo, když jsme se vrátili v lednu 1968 z Bulharska do země, kde najednou, což by nás při odjezdu v prosinci 1967 nikdy nenapadlo, byli komunisti, tedy jejich část, populární. A my si najednou mysleli, že jsme političtí mistři světa, a já jsem pak jel v době „pražského jara“ do Polska a v létě společně se ženou ještě do Maďarska A tam u Balatonu jsme si užívali dovolenou a nějak jsme se divili, proč tam sakra všude jezdí ruské tanky. Jak by řekl Jan Hus „Sancta simplicitas!“. (Svatá prostoto!)

Připomeňme si, jak to tehdy bylo a začněme v tom Bulharsku v prosinci 1967.

Takže jak to zpíval kdysi Karel Hála: „Chtěl bych míti růžovou náladu, tančit růžovej kankán, chtěl bych odejít z úřadu někam dozadu, třeba na Balkán.“ Nám se tehdy taky chtělo někam odejet a mít tam růžovou náladu. Tehdy to byla poněkud šílenost jet někam na Silvestra v zimě ausgerechnet do Bulharska. Dneska je to, jak se dneska říká „Úďo noumální“, že jezdí na lyže na Balkán do Bulharska plno našinců. Škoda, že už jsem tak starý, že si už nikdy nesjedu úžasnou sjezdovku na kopci zvaném „Vichren“ nad městečkem Bansko v pohoří Pirin, jak jsem si to sám o pár let později vyzkoušel. Je tam krásně v létě i v zimně. Jen tam nahoře trochu fouká, jak napovídá název. Ale o Vichrenu snad někdy jindy. Na Vánoce 1967 jsme jeli do rodné vesnice mé ženy. Do údolí pod dlouhatánským pohořím „Stara Planina“, co se táhne od Černého moře západním směrem přes celé Bulharsko. Až za Sofii a k srbské hranici. Název pohoří snad netřeba překládat.

Rázovité bulharské „selo“ nás přivinulo na svoji hruď a nabídlo nám svou pohostinnou náruč. Přes zřetelný – tehdy – pokrok, zavedení pravidelné autobusové dopravy do okresního města, vybavení místního OÚNZ rentgenem a jinými vymoženostmi, „duše rázovitého lidu“ se držela svých rurálních tradic. Kdyby někdo nevěděl, co jsou to „rurální tradice“ a ptal se, proč používám „cizí termity“, tak to já tak píšu proto, abych byl za vzdělance. Jinak se jedná o „zemědělské tradice“.

K rurálním tradicím slovanského venkova patřila také povinnost hosta bohatě pohostit a zabavit, aby se na návštěvě nenudil. Takže po všech návštěvách skoro nespočítatelného množství příbuzných a známých rodiny mé ženy, kteréžto návštěvy není možno odmítnout, jsem byl v jejích a tím i mých příbuzenských propletencích skoro ztracen. V bulharštině se vyjadřují rodinné vazby výrazy „lela, vujna, strinka, svako, vujčo, čičo, bratovčetka, dočer, majka, tatko, bašta“ a tak dále. V zásadě jde o ještě složitější vztahy a jejich pojmenování než u našich slovenských sousedů. Po návštěvním šílenství plném jídla a pití bylo nutno něco vymyslet. Co udělat. Abych se vzpamatoval.

Chtěl jsem si na chvíli lehnout do nejzadnější místnosti, požádal jsem tedy houfy příbuzných o pozornost. Nevím, zda to způsobila ta rakije, co jsme vypili cestou od domu k domu, kde každý hospodář, tak jako u nás na Moravě, nabízel vínovici – tedy rakiji – s tím, že ta jeho je naprosto nejlepší, takže si musím dát „panáka“, nebo moje jazykové nadání. Ale při své prosbě o chvíli klidu jsem několik příbuzných, hlavně starších dam vyděsil. Snažil jsem se dotyčným sdělit, že bych, asi tak na hodinku, potřeboval a klid a odpočinek. I pravil jsem svéráznou bulharštinou: „Iskam samo malka godina, da počinem,“ čímž jsem vyvolal mírné zděšení. Protože v bulharštině „edna godina“ znamená „jeden rok“ a slovo „počinat“ neznamená odpočinout si, ale zemřít. Do zděšených tváří různých tetiček a sestřenic a vyděšených očí pátrajících po smyslu toho, proč se chystám umřít a proč jen „na malý rok“ jsem pak ještě, pro jejich uklidnění vyhrkl: „Nemá problema.“ Jako že o nic nejde. Což jsem ovšem pravil omylem chorvatsky neboť Bulhaři říkají: „Njama problema.“

Zavřel jsem dveře a padl jsem na záda na divan, což je turecky a taky „staročesky“ pohovka. A za mírného točení stropu jsem se zkoušel soustředit:

Takže Peťo je bratranec, tedy bulharsky „bratovčet“. Jeho matka je teta, tedy myslím bulharsky „lela“. Když jsem došel k pojmenování příbuznosti ke slovu „svako“, odmítl mozek spolupracovat a přešaltoval jinam. A v hlavě mi běžela slova písně Voskovce a Wericha o stáří rodu:

Pra-pra-prabába mé prabáby
byla po svý pra-pra-pratetě
neteří tetinýho zetě,
jenž pak byl dítě dítěte
královny ze Sáby.

Pra-pra-praděd mého praděda
proslavil se po všechny časy
tím, že skryl do rodinný kasy
skalp se třemi zlatými vlasy
děda Vševěda.

Žádný z mých předků v rakvi neleží,
do jednoho všichni strašej ve věži,
jen praujec mé pratety svak
výjimku ze všech předků tvoří.

Utopil se někde na moři,
v půlnoci se z moře vynoří,
šplouchá na maják.

A při přemýšlení, kdo je to v rodině „svak“, tedy asi že švagr, ale to je zase slovo určitě pocházející z němčiny, jsem na vlnách rakije tiše usnul. A pro vás schválně: kdo to je v rodině z hlediska příbuznosti „praujec?“

Po několika dnech rodinných návštěv jsem potřeboval nutně odpočinek. Podle onoho zápisu v Deníčku Pražáka: „Pondělí: byl jsem s Moraváky ve sklípku. Úterý: škoda že jsem v pondělí neumřel…“ Protože, přátelé, aby bylo jasno, nad vesnicí je veliký kopec porostlý vinicemi a kolem sady s broskvemi, meruňkami a tak podobně. Dělat víno a pálit samozřejmě umí každý. Jako u nás na Moravě. Tam i tam, když do země zarazíte hůl a zalejváte ji, do roka je z ní strom. A zahradu mají všichni.

Neustálé zvedání skleniček s rakijí anebo vínem v zahulených místnostech plných příbuzných a známých mne už zmáhalo. A žena to sledovala. Ostatní místní dámy také. Takže bylo rozhodnuto, že se půjdeme vyvětrat do přírody, což jsem považoval za ideální. Jako vhodný cíl výletu byl radou starších společně s šéfem kolchozu vybrán zimní lov. Tedy hon, nebo jak by se tomu řeklo. Že se něčeho takového zúčastní pouze muži, je na Balkáně úplně jasné.

Václav Vlk st.