22.2.2024 | Svátek má Petr


DOSVĚTÁCI: A zem se pohnula

1.12.2023

Když je v Praze abnormální hic… tak to je skoro prd proti tomu, když je abnormální hic v Dubrovníku. My totiž s mojí milou nebyli v Měchenicích, ale v Dubrovníku.

Že je tam tepleji, to platí už několik tisíciletí. Třeba i tehdá, v polovině šedesátých let, když se to událo. Stejně jako dneska, když to píšu v srpnu 2023, je v Praze 32o C a v Dubrovníku 34o C. Hic je prostě hic. U moře to bývá příjemnější, ale starý Dubrovník je pevnost a kolem a uvnitř pevnosti staré kamenné baráky. Uvnitř v domech je to v pohodě! Ale zato venku!!

Staré město žhnulo jako obrovská pec, vzduch byl těžký a jen se tetelil, a i místní racci, jindy doplňující kolorit města řvaním, jen posedávali, jako že i oni toho mají dost.

Slunce na obloze vypadalo, jako když se po obloze nehýbe a jen bodá svými paprsky zemi. I představa, že by měl jít člověk někam na sluncem zalitou pláž, byla děsná. Stín. STÍN! STÍÍN!!!

V kanceláři jugoslávských aerolinek měli sice stín, ale teplota našich těl se ještě zvedla. Otlemený frája v uniformě společnosti JAT nám sdělil, že od tohoto týdne Jugoslávské aerolinie vybírají další „letištní taxu“ ve výši 12 dolarů za osobu, a to přímo od každého cestujícího a kdo na to nemá, letenky – neletenky, ať jde takový žebrák domů třeba pěšky!

Zanechali jsme úředníka uprostřed ječícího a nadávajícího houfu Němců, Italů, Holanďanů a haldy různých zástupců zahraničních turistických kanceláří. A vytrénováni reálným socialismem jsme vzali tuto skutečnost na vědomí. A vyrazili ven na lavičku přepočítat zbylou hotovost. Když jsme to sečetli, vydělili a vynásobili, vyšlo nám, že:

– na kemp na poslední noc nemáme peníze,

- na dárky nejsou peníze,

– na jídlo máme jen tolik, abychom si koupili, po průzkumu prodejen, dvě půlkilové čokolády, které byly, vzhledem k výživné hodnotě, spolu s chlebem, z důvodů, které byly jasné jen titovským plánovačům, nejlacinější,

– vodu budeme pít co nejméně.

Odpoledne jsme se vydali pěšky na blízký kopec, či spíše skálu nad zátoku. Tam tehdy nic nestálo. Na skálu vysokou, s krásným výhledem na moře i Dubrovník a s několika borovicemi – piniemi, pod kterými byl stín. Vzduch kolem nás houstl vzhledem ke stále se zvyšující nedýchatelnosti vzduchu. Nad Dubrovníkem se chvěl podivný opar, moře leželo jako mrtvé, jak chcíplá myš. A bylo ticho rušené jen klaksony aut, protože na jihu, kdo jede, ten troubí.

Konečně přišel večer. Pod rouškou tmy jsme rozbalili stany. Tedy zatloukli kolíky, ty hliníkové, speciáleně turisticky vyztužené a vůbec v Československu mnohokrát vyzkoušené. Zatlouct je do suché ztvrdlé země na vrcholu skály byl skoro nadlidský úkol. Nakonec stany stály, matračky byly nafouknuty a kdyby tam někde byla ta slavná lopatka, co s dotyčným „nemluví“, tak by měla možnost nemluvit skoro s nikým. Protože skoro nikdo už s nikým nemluvil. Jen jsme po sobě štěkali.

Vedro ve stanu bylo úděsné. Z polodřímoty mne vždycky po cirka hodině vytrhl kontakt s tvrdou realitou. Presentovanou zde na kámen ztvrdlou zemí pod podlážkou stanu. Měl jsem totiž třídílnou matraci, která v prostředním dílu ucházela. Ona tedy byla původně mojí ženy… ale co vám budu vykládat, že.

Kolem půlnoci v polospánku cítím, jak se moje hýždě opět pomaloučku přibližují k zemi, když tu...!!!! Zem se pohnula!!!!

Václav Vlk st.

Když se něco lidem líbí, je škoda to rušit. A tak znovu pro velký zájem dotiskujeme knížku „Stálo to za… a stejně byla sranda“, můžete si ji objednat na www.dobreknihkupectvi.cz

A protože sranda musí bejt, začal jsem psát v podobném duchu knihu o cestách za hranice. V dobách, když všude kolem nás byly dráty. Ale bolševik chca – nechca, musel nakonec začít lidi pouštět ven. Nejdřív k Černému moři a pak i do Jugošky. A to se děly věci...