Do roku 2030 budou platy učitelů vyšší než příjmy právníků. Že je to nesmysl? Proč? „Technicky“ to je možné hned, stačí přepsat čísla v tabulkách, chybí jen politická vůle poskytnout peníze. A kdyby se to náhodou stalo, nezapomeňte, že já jsem to předpověděl už v roce 2016! Úplně stejně je třeba chápat slavnostní prohlášení dosluhujícího amerického prezidenta Obamy, že do konce 30. let přistanou lidé na Marsu a bezpečně se vrátí zpět. Také pro to nic nemůže a nehodlá udělat. Pokud jde o vůli dát na to peníze, měl v minulosti přesně opačné tendence. Technicky nám k uskutečnění takové akce moc nechybí. Takže kdyby se to náhodou stalo...

Protože v poslední době každá zpráva o zmrzlém blátě pod povrchem Marsu způsobuje málem cestovatelskou horečku, pojďme se podívat, kudy vlastně na ten Mars: nejmenší vzdálenost mezi námi a rudou planetou činí 56 milionů kilometrů. Jenže když ze Země vyrazíme přímo za nosem ve směru, kterým vidíme Mars, než k němu doletíme, už tam dávno nebude. Planety i naše loď musejí pod vlivem mocné gravitace Slunce obíhat okolo něj. Musíme tedy letět obloukem po mnohem delší dráze. Současnými raketami taková cesta trvá nejméně půl roku.

Přistání na Marsu je mnohem obtížnější než na Zemi. Může za to atmosféra, která je tak řídká, že nelze měkce přistát na padáku. Poslední fáze musí probíhat pomocí raketových motorů. Současně je ale tak hustá, že na začátku sestupu hrozí shoření třením o plynné vrstvy. Američané trefně popsali přistávací manévr sondy Curiosity v roce 2012 jako „sedm minut hrůzy“. Pokud jde o skóre úspěšných a neúspěšných pokusů o přistání, výrazně vede Mars. Naposledy si připsal bod loni v říjnu, kdy evropská testovací sonda Schiaparelli vytvořila několikametrový kráter v oblasti Meridiani Planum.

Pokud přežijeme přistání, stačí už jen vystoupit a jsme na Marsu. Jenže! Viděli jste někdy, jak na Zemi vystupují kosmonauti z lodi Sojuz po půlročním pobytu ve stavu beztíže? Nevystupují. Jsou vynášeni. Italský kosmonaut Nespoli popsal pocity z návratu takto: „Hodinky jsou tak těžké, že nemůžete uzvednout ruku, hlava váží snad tunu.“ Kdo nás bude vynášet z lodi na Marsu? Navíc je atmosféra nedýchatelná, budeme vystaveni smrtícímu UV záření a radiaci. A už vůbec tu nebyla řeč o tom, kde vzít něco k jídlu a pití.

Já vím, postavíme lodi s umělou gravitací, naučíme se filtrovat vodu a „ždímat“ ji z hornin, vyvineme rakety, které zkrátí cestu na pouhý čtvrtrok, postavíme tam podzemní města, kde budeme v uzavřených cyklech pěstovat potraviny, energii na to „někde“ vezmeme... A to vše do konce třicátých let, nebo ještě dříve?

Až vám bude zase někdo slibovat, že začne kolonizovat Mars, třeba už v roce 2026, nezapomeňte jej poprosit, aby přidal také tu o Červené karkulce. Možná kdyby se přece jen důkladně přidalo učitelům, bylo by nakonec více lidí, kteří poznají, že jim někdo vypráví pohádku jen proto, aby se proslavil, nebo ještě hůř: aby na jejich naivitě vydělal co nejvíc peněz.

LN, 14.1.2017

Autor je pracovníkem Hvězdárny a planetária v Hradci Králové