Japonsko má tři instituce profilem blízké naší Akademii věd. RIKEN, AIST (Národní ústav pro pokročilou průmyslovou vědu a techniku) a NINS (Národní ústav přírodních věd). Nejstarší z nich, RIKEN (s ročním rozpočtem v blízkosti miliardy dolarů), byl založen už v r. 1917 jako Ústav pro fyzikální a chemický výzkum (RIKEN je běžně požívaná zkrátka jeho japonského názvu). Ten se pak od sedmdesátých let dynamicky rozvíjel v souvislosti s celkovým rozmachem japonské vědy a výzkumu a rozšiřoval se zvlášť v oblasti věd o životě. Pod RIKEN též patří největší japonský počítač K (to K pochází od japonského slova kei značícího deset na šestnáctou), který byl výkonem deset petaflops na přelomu let 2011/12 i nejrychlejším světovým počítačem. Od roku 2003 je prezidentem RIKENu syntetický organický chemik Ryoji Noyori, dnes pětasedmdesátiletý, spoludržitel Nobelovy ceny za chemii z roku 2001 za metody cílené přípravy žádoucích optických izomerů, důležitých např. jako léčiva.

RIKEN byl při svém vzniku inspirován ústavy německé Společnosti císaře Viléma (Kaiser Wilhelm Gesellschaft) vzniklé v roce 1911 jako instituce základního výzkumu zejména v přírodních vědách. Na půdě Chemického ústavu této společnosti bylo v prosinci 1938 pozdějším nobelistou Otto Hahnem poprvé pozorováno štěpení uranu otevírající cestu k budoucí atomové bombě. Nacistické velení také zřídilo něco jako německý projekt Manhattan, podstatně však méně pokročilý. V jeho vedení figuroval nobelista Werner Heisenberg, neb Otto Hahn nebyl dobře zapsán - vzhledem k mnohaleté spolupráci s badatelkou židovské národnosti Lise Meitnerovou, od léta 1938 uprchlé do emigrace ve Švédsku. Vzhledem k podílu ústavů Společnosti císaře Viléma na programu směřujícímu k německé atomové bombě uvažovali Spojenci po válce o zrušení Společnosti. Nejvyhraněnější v tom směru byli Britové, kteří ještě měli v paměti použití chemických zbraní během prvé světové války, taktéž vzniklých z výzkumu na ústavech Společnosti. Věc pomohla převážit osobnost nobelisty Maxe Plancka, instalovaného za prezidenta Společnosti v květnu 1945, tehdy již sedmaosmdesátiletého, jehož syna nacisté popravili za účast na atentátu proti Hitlerovi. Později pak došlo i k přejmenování na Společnost Maxe Plancka - fakticky představující německou analogii naší Akademie věd (mimochodem, je bizarní okolností, že v době, kdy naše Akademie byla napadána jako relikt, nemohl - spíš tedy nesměl - vyjít v jejím médiu můj článek o tom, že koncept akademií vytvořil už německý matematik Gottfried Willhelm Leibniz na přelomu 17. a 18. století a že ústavy Společnosti Maxe Plancka jsou dnes přesně tím, jak by i naše Akademie věd měla vypadat a fungovat).

Během války se podobně také RIKEN podílel na vývoji japonské atomové bomby, který však byl vzhledem k hospodářským a surovinovým obtížím velmi pomalý, ještě méně nadějný než ten německý. K tomu se váže i zajímavá epizoda stran kontaktů s tehdejším japonským spojencem Německem. V březnu 1945 vyrazila k japonským břehům oklikou kolem Kapského Města německá ponorka. S koncem války v Evropě však posádka od své mise upustila a vzdala se americkému námořnictvu. 19. května 1945 už byla v americkém přístavu a začala inventura jejího nákladu. Vedle řady jiných zajímavých předmětů bylo nalezeno i 10 kontejnerů obsahujících kolem půl tuny kysličníku uranu (dost dobře mohl pocházet někde od Jáchymova). Na ponorce byly též výkresy vztahující se k raketám, tryskovým letadlům, protiletadlové obraně. A též dva japonští činitele, kteří se však otočili čelem směrem k východu, kde v dálce tušili císařský palác, poté spáchali sebevraždu a byli pohřbení na volném moři. Další osud uranu z ponorky nebyl zatím zmapován. Existují i spekulace, že mohl být spolupoužit pro výrobu americké atomové bomby určené pro Hirošimu. Nicméně tato participace RIKENu na vyvíji atomové zbraně vedla k tomu, že okupační správa celý komplex rozpustila a jeho pokusný urychlovač utopila v Tokijském zálivu. Ústav obtížně pokračoval jako soukromá společnost, která se teprve v r. 1958 stala veřejnou institucí.

Zatímco české akademické vody kalila nedávno politováníhodná kauza vědeckých nepřístojností akademika Bezoušky, který publikoval neexistující či nereprodukovatelné výsledky, letos určitě podobné pochybnosti vzbudily i výzkumy tzv. kmenových buněk prováděné v RIKENu. Kmenové buňky jsou výzkumem, který by mohl způsobit převrat v léčbě řady nemocí, omezit potřebu transplantací orgánů, léčit poranění míchy. Kmenové buňky jsou buňky disponující možností vytvářet specializované buňky pro jednotlivé typy tkání. Kmenové buňky především existují v každém lidském zárodku a ze zárodků nepoužitých při umělém oplodňování se dnes dají i získat. Pro daného dospělého jedince by se jeho vlastní kmenové buňky daly získat i po jeho naklonování, což však pochopitelně naráží na právní zábrany. Z toho hlediska by byla velkým skokem možnost pro každého jedince připravit kmenové buňky nějakým standardním rutinním biochemickým postupem. Na kmenových buňkách se pracuje na celém světě, v Japonsku je největší centrum na univerzitě v Kjótu, které vede nobelista z roku 2012 Shinya Yamanaka. Jeho tým fakticky uspěl v produkci kmenových buněk, avšak zatím jen s velmi malými výtěžky a s otevřenými otázkami kolem životnosti a použitelnosti. Do této konstelace vyšly letos 30. ledna dva články v časopise Nature o možnosti snadné produkce kmenových buněk.

Haruko Obokata referuje o svých výsledcích v lednu 2014

Jeden měl osm, druhý jedenáct autorů, vedle Japonců i Američané, a jako první autorka na obou byla uvedena Haruko Obokata z RIKENu. Třicetiletá Haruko graduovala z univerzity Waseda, jedné ze dvou japonských soukromých univerzit považovaných za nejlepší. Shodou okolností z této školy pocházela i prvá zvolená ženská prezidentka vrcholné mezinárodní organizace chemických společnosti IUPAC, která však vzápětí musela odstoupit pro nepřípustné nakládání s výzkumnými granty. I v případě Haruko Obokaty byl vyzdviháván moment, že se dokázala prosadit ve sféře dominované muži. Leč vzápětí po vyjití článku se ozvaly různé kritické hlasy - jednak že postupy nelze zreprodukovat a též i námitky proti relevantnosti některých vyobrazení. Potíže s reprodukovatelností ještě ale nemusí znamenat zcela chybnou práci. Může jít o nějaký důležitý detail v použitém postupu, který autoři nevědomky nebo třeba i záměrně nepopsali. Poučná je v tom směru historka jednoho úspěšneho týmu amerických Číňanů v oboru supravodivosti. Ti v roce 1987 připravili novou keramickou směs s tehdy velmi vysokou teplotou začátku supravodivosti. Jedním z chemických prvků v té keramice bylo yttrium. Avšak v rukopise se místo toho objevilo jméno jiného chemického prvku - ytterbium. Ještě během recenzního řízení kontaktovaly tým dvě jiné skupiny na problému pracující s dotazem, že to složení jim nefunguje (ač by o tom rukopisu neměly mít povědomost - zřejmě začal v daně komunitě bez souhlasu autorů cirkulovat). Práce byla přijata, a až během tiskových korektur autoři změnili chybně uvedené ytterbium na správné yttrium. Klima v dnešní vědě je bohužel takové, že tento typ ochranných opatření je třeba v některých oblastech výzkumu uplatňovat.

Tým z RIKENU zpracovával buňky v několikastupňovém postupu, ve kterém figurovalo např. i loužení v roztoku kyseliny chlorovodíkové. Šlo ale o velmi zředěný roztok (pH 5,7) - např. obsah žaludku je v některých fázích trávení podstatně kyselejší, kyselejší jsou třeba i nápoje kolového typu. Leč kombinace námitek jak stran reprodukovatelnosti, tak i formálnějších závad, vedla RIKEN k okamžitému šetření a průběžné předběžné výsledky zveřejnilo vedení RIKENu v čele s presidentem Noyorim v pátek 14.3.2014 na tiskové konferenci trvající čtyři hodiny. Ten sumarizoval současný stav tak, že nevyzrálá výzkumnice sice pořídila velký soubor výsledků, leč nakládala s nimi extrémně lajdácky a nezodpovědně. Tak se stalo, že v práci byl publikován obrázek, který do ní fakticky nepatřil a byl zavádějící, neb vznikl dříve, než byla vytvořena samotná metoda pro snadnou produkci kmenových buněk. Nicméně toto pochybení lze vysvětlit neodpovědným chvatem a chaosem. Lze též akceptovat, že jedna ilustrace byla editována, neb se tak stalo pro zvýraznění jinak reálně existujícího rysu. Po klasickém japonském zvyku se celé vedení hluboce poklonilo, poté co prezident nabídl omluvu za ty dva články vzniklé na půdě RIKENu, neb zpochybňují důvěryhodnost vědecké komunity. Nicméně během tiskové konference nepadlo zatím slovo o tom, že by šlo o nějakou úmyslnou cílenou podvodnou aktivitu. Věc zůstává otevřena - RIKEN je připraven kooperovat s jinými pracovišti o detailech nakládání s buňkami s cílem vyjasnit jeho reprodukovatelnost. Do té doby lze na Haruko Obokatu zatím pohlížet pouze na jako lajdáka, nikoliv ještě jako na japonskou Bezoušku. Nicméně je pravděpodobné, že práce v Nature budou odvolány a možná později po přepracování znovu publikovány. V danou chvíli je totiž celý jejich obsah znejistěn tak, že nikdo neví, co v nich je a co není správné.

Vedení RIKENu (nobelista Ryoji Noyori s mikrofonem) se omluvně uklání na tiskové konferenci 14.3.2014

Jakkoliv byť i jen formální pochybení, lajdáctví jsou už pro samu důvěryhodnost vědy, pro zamezení plýtvání časem a energií jiných badatelů, netolerovatelná, jsou z historie vědy známy i případy, kdy šťastnou souhrou okolností vedla k pozitivnímu přínosu. Louis Pasteur měl v roce 1885 odzkoušenu svou vakcínu proti vzteklině na jedenácti psech, když se dozvěděl o devítiletém Josephu Meisterovi právě pokousaném vzteklým psem. Pasteur neměl lékařskou licenci, leč ve světle toho, že chlapec by v případě propuknutí nemoci zcela jistě zemřel, rozhodl se novou metodu použít, a zachránil mu tak život. V opačném případě by skončil před soudem. Pasteur vakcínu získával z nervových tkání infikovaných králíků. Tyto tkáně pak sušil na vzduchu, čímž předpokládaně oslaboval virus. Rok poté přišel na dvouslovnou adresu 'Pasteur, Paris' telegram z Ruska, zda je možno přivézt devatenáct Rusů pokousaných vzteklým vlkem. Pasteur obratem souhlasil a po dvanácti dnech od pokousání mohla začít léčba - zachráněno bylo šestnáct Rusů. Vakcína se musí začít injikovat před vypuknutím prvních příznaků, což záleží na době, kterou virus potřebuje, aby se dostal do ústřední nervové soustavy. Nejkratší doba může být jen jeden týden. Mimochodem, Pasteur byl nejen mikrobiolog, ale i chemik - jako první dokázal separovat optické isomery, tedy sloučeniny, právě za jejichž cílené přípravy Ryoji Noyori obdržel Nobelovu cenu.

À propos náš český akademik Bezouška. Jeho nereprodukovatelné výsledky byly publikovány v Nature už v roce 1994, o dva roky později jedna anglická spoluautorka otiskla v Nature varování, že není schopna ony výsledky (získané původně v Praze) zreprodukovat. Práce byla odvolána až v roce 2013 (kdy už bylo možné v Nature odvolávat práce i přes odpor některých spoluautorů, což dřív nešlo) - v daném případě se k odvolání práce nepřipojil akademik Bezouška a jedna jeho loajální kolegyně. Zpráva etické komise britské agentury pro medicínský výzkum MRC (Medical Research Council) už v roce 1999 konstatovala prakticky totéž, co až po téměř patnácti letech dovodila i komise v Praze - tedy komise vzniklá teprve po opětovném rozkrytí podvodných praktik pod akademikem Bezouškou tehdy pracujícími studentkami. Zpráva britské etické komise totiž byla v Praze v roce 1999 zametena pod koberec. A byla by pod ním dodnes, kdyby akademik Bezouška stihl v mezidobí naakumulovat větší a vyšší konexe. Zatímco ve světě vědecké instituce dbalé své pověsti regují v takových případech okamžitě - RIKEN vydal průběžnou zprávu už po půldruhém měsíci -, u nás na to bylo třeba patnáct let. A to nikdo zatím ani nehovoří o etických kauzách přinejmenším srovnatelné kadence jako Bezouškiáda, týkajících se třeba ještě vyšších hodnostářů, a pod koberec přesto úspěšně zametaných třebas čtvrt století. Před Akademií je holt ještě dlouhá cesta ku světovým standardům.

Autor strávil přes dvacet let na Dálném východě a v Tichomoří. Je též prvním známým Caucasianem (jak Japonci říkají Evropanům apod.), který se stal řádným univerzitním profesorem v obou nejvyspělejších zemích Dálného východu. Jeho hlavním oborem je fullerenová věda a nanotechnologie. Pohodové čtení, jak se, ač původem z moravské vísky, dostal až do Pacifiku, najdou případní zájemci zde.