21.2.2024 | Svátek má Lenka


VĚDA: Jak vidí mozek neurochirurg a jak psychiatr

7.10.2011

Na dvojce Českého rozhlasu hovořil 30.9. v pořadu "Jak to vidí" neurochirurg prof. Vladimír Beneš. Jeho názory jsou vždy pro mne inspirativní. Tentokrát chci jeho odpovědi doplnit hlediskem psychiatra. Říkal, že mozek je dokonalý, že ho však člověk málo využívá. Ano, bylo spočítáno, že kdybychom ho srovnali s počítačem se stejným množstvím, tj. stovkou miliard jednotek, využije svůj mozek nositel Nobelovy ceny za svůj osmdesátiletý život sotva z deseti procent. Při operacích starých lidí vidí prof. Beneš, že bývá menší než mozek mladých, tedy že ho během života ubývá. Chtěl bych dodat, že vedle procesů stárnutí, který postihuje všechny orgány, ke zmenšení mozku dochází v důsledku snížení duševní aktivity starých lidí. Mozek roste, když se člověk něco nového a náročného učí.

Moderátor Vladimír Kroc – mimochodem skvělý nahrávač na zasvěcené odpovědi – se ptal, jak je možné, že američtí veteráni z války, kteří byli vystaveni výbuchu bomby, trpí častěji Parkinsonovou a Alzheimerovou chorobou a zda může něco podobného potvrdit ze své praxe. Prof. Beneš ptřisvědčil, hovořil o možných důsledcích pro metabolismus mozku a přirovnal to k mozku boxerů nebo fotbalistů, kteří jsou ohroženi demencí po častých otřesech mozku po úderech na hlavu nebo při hlavičkách, kdy hráč zachytí hlavou míč přihraný z padesáti metrů.

Dodal bych, že nejde jen o přímé poškození údery na hlavu. Stejně závažné bývají duševní traumata, kdy dochází ke stresové posttraumatické poruše (PTSD), pacient např. nemůže na traumatickou událost – třeba povodeň – zapomenout, vzpomínky se mu nutkavě vracejí, ruší spánek, vedou k úzkostným snům a vyhýbá se přechodu mostu, když jde do práce, a chodí delší cestou. Některé části mozku se při tomto onemocnění zmenší až o 15 %. Není to nezvratné a dorostou při léčbě antidepresívy.

Prof. Beneš hovořil dále o elektrické stimulaci mozku, kterou je možné léčit parkinsonismus nebo i těžkou depresivní poruchu nereagující na medikamentózní léčbu. Podobně jako kardiochirurg často implantuje kardiostimulátor, aby umožnil lidem po infarktu normální život, je dnes peerspektivou implantace elektrostimulátorů do nervového systému. Většinou se z toho důvodu nemusí otevírat lebka, stačí třeba stimulace bloudivého nervu. Prof. Beneš mluvil o stimulaci on demand, kdy by si pacient zapnul stimulátor ve chvíli, kdy by cítil, že se mu zase vrací deprese.

Ano, je to zajímavá perspektiva psychiatrické léčby. K tomu lze dodat, že v běžném životě jsou podobnou stimulací pro mozek podněty prostředí, které aktivují mimo jiné jeho "odměňovací okruhy". Ty pak zvyšují motivaci člověka, aby vyhledával podobné podněty. Příznivé účinky má co možná zajímavé prostředí při výchově a vzdělávání dětí i dospělých - a také hudba a výtvarné umění. Zhoubné účinky má sycení odměňovacích okruhů alkoholem nebo jinou drogou.

Tato úvaha mě vede ke zprávě o šokujícím zjištění epidemiologů, o kterém se v pořadu "Jak to vidí" nemluvilo. Jde o dobře ověřený výsledek tříletého výzkumu, který ukázal, že v Evropě dnes trpí duševními poruchami 38 % obyvatelstva. Za viníka se pokládá především stres uspěchaného života a prodlužující se lidský život, který vede k tomu, že víc lidí se dožívá vysokého věku, kdy se mohou projevit třeba i vrozené disposice, čemuž se lidé vyhnuli, když umírali v šedesátce.

Za jednu z hlavních příčin duševních poruch se pokládá život plný spěchu a stresu. Chtěl bych upřesnit, že stres mobilizuje organismus k akci a je v podstatě zdraví prospěšný. Ani adrenalinové sporty život nezkracují – pokud se ovšem člověk nezraní nebo nezabije. Zdraví poškozuje distres, což je takový stres, kterému je člověk pasivně vystaven a nemá z něho úniku.

Jedním z významných zákeřných zdrojů distresu je hluk prostředí, v kterém žijeme. Poškozuje

zdraví, protože bývá pro jedince neodstranitelný, a je to tedy distres. Není však neodstranitelný pro společnost. Hygienici pracují s akustickými limity, které se nemají překračovat a měly by se snížit.

Obyvatelé měst žijí v neustálém hukotu dopravy, který už ani nevnímají. Mozek však o něm nepřestává vědět. Vede to k únavě, nesoustředěnosti, poklesu pracovního výkonu a nálady, což má nepříznivou odezvu v mezilidských vztazích. Dochází k rozmrzelosti mezi členy rodiny, kde jednomu hluk vadí víc, druhému méně.

Hluk je zvuk, kterému jsme pasivně vystaveni a nemáme vliv na jeho vznik nebo intenzitu. Hlukem proto není hudba ve sluchátkách lidí, jejíž hlasitost dosahuje někdy 90 decibelů a víc. Tento zvuk trvale poškozuje sluch, nikoli však celkový zdravotní stav.

Zdraví poškozuje hluk o daleko nižsí intenzitě. Světová zdravotnická organizace pokladá za škodlivý hluk už o intenzitě 42 decibelů. Rozhoduje to, zda mám zájem něco poslouchat a sám se svobodně rozhoduji něco poslouchat, nebo zda jsem pasivní obětí hluku. Letecký mechanik nebo pilot, který se potřebuje zaposlouchat do desítek decibelů motoru, a proto motor spustí, neškodí svému zdraví. To je ohroženo u člověka, který pracuje nebo poslouchá rozhlasovou hru a najednou neslyší nic než bouřlivé dunění motorů startujícího letadla. Opakuje-li se to v nepravidelných intervalech několikrát za hodinu, "jde to na nervy", a trvá-li to týdny a měsíce, nejde už o sluch, ale o infarkt myokardu. Infarkty mají skutečně obyvatelé žijící v blízkosti letišť častěji než ti, kteří bydlí v tichém prostředí.

Civilizované země se snaží počet hlukem ohrožených lidí snižovat, miliardy se vydávají třeba na protihlukové stěny, které vytvářejí z dálnic a silnic bezútěšné tunely, které hyzdí krajinu. Výhodnější je likvidovat zdroje hluku, počínaje už třeba tichými vysavači v domácnostech.

Jsou zdroje hluku, které souvisí se životní úrovní a nelze je likvidovat, nemá-li se společnost vrátit do doby, kdy se cestovalo kočáry taženými koňmi. Aut se lidstvo sotva vzdá. Ale motory aut jsou dnes tišší, než klapot kopyt na dláždění. Méně si víme rady s hlukem při provozu letišť. Lidem bydlícím v jejich blízkosti nezbývá než žít po většinu času v interiérech chráněných velmi nákladnou akustickou isolací a nemohou ani otevřít okno. Bohatí se od letišť stěhují pryč. Chudým nezbývá než žít v distresu. Vlastní-li nemovitost, její cena se výrazně snižuje. Na domek jinde nemají dost peněz. Sociální nůžky se rozevírají.

Je krásný slunečný den babího léta a píšu to u oteřeného okna domku v pražských Ďáblicích. Před chvílí se rozechvěl veškerý prostor hromovým duněním motoru velkého letadla chystajícího se přistát v Ruzyni. Ozval se úzkostný křik probuzeného nemluvněte v kočárku. Snad to byl tento zážitek, kvůli kterému jsem se víc rozepsal o stresu a distresu způsobenému hlukem. Vrátím se však ještě k rozhovoru moderátora s prof. Benešem.

Vladimír Kroc se zeptal, co si myslí o paradoxu, že horký čaj může usnadnit lidem snášet velké horko. Citoval při tom vysvětlení, že zvýšená teplota hltanu se rozšíří i na mozkový hypothalamus, který je blízko hltanu. Hypothalamus reguluje adaptaci těla na změny teploty. Zahřeje-li se, nastaví regulaci tak, jakoby bylo horko, a tím umožní člověku lépe horko snášet. Prof. Beneš odpověděl, že je sotva možné, aby se tu uplatnil přímý fyzikální vliv. Sdílím jeho skepsi bez výhrady. Důležitý je jeho důraz na přímá fyzikální vliv. Z hlediska psychiatra dodávám, že je dokonce velmi pravděpodobné, že horký nápoj usnadní pobyt v horku lidem, kteří věří, že to pomáhá.

Obrovská hmota planet, hvězd a hvězdokup, stejně jako prázdnota mezi nimi nás naplňuje úžasem a závratí nad hloubkou vesmírné propasti, na jejímž okraji žijeme. Mívám podobné pocity při snaze porozumět hlubinám nitra člověka. O lidském mozku toho víme hodně, ale pořád je nepředstavitelně víc toho, co nevíme. Často škrtáme leccos z toho, co jsme si mysleli, že víme, když se ukáže, že je to jinak.

Moderátor rozhlasu předložil ke komentáři neurochirurgovi náhodný výběr aktualit. Psychiatr měl výhodnější posici, poněvadž mohl komentovat už hotový komentář. Přesto mě lákalo osvětlit psychiatrickým reflektorem to, co osvětlil neurochrurgickým reflektorem prof. Beneš.

Převzato z Vinar.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora