13.10.2019 | Svátek má Renáta


VĚDA: Česká věda v tísni

4.8.2009

Půlmiliarda, kterou si vyjednala Akademie věd ve vládě, asi pomůže k uklidnění, přežití a v hledání udržitelného řešení jiným způsobem než pouličním pozdvižením stylu Poldi Kladno. Lze tedy otevřít diskusi k tomu, v čem asi může být problém. Nechtěl jsem se do takových úvah pouštět, pokud hrozilo vyhladovění a psaní suplik. Vnímal jsem též rozhořčení těch vědců, které respektuji a kteří mají nepochybné výsledky a věhlas, což pro mne dodává věci na váze.

Na druhé straně, protože podstatnou část mojí práce představuje rovněž výzkum, přesněji zapojení výzkumu do řešení některých problémů – tedy jeho aplikace, a občas také potřebuji využít nebo hledám něco v základním výzkumu, mám sice účelový, ale přesto uživatelsky vstřícný pohled na některé oblasti sociologie, zčásti politologie, bezpečnostních studií a v některých ohledech i antropologie nebo další vrstvy sociálního výzkumu. Speciální pifku mám výhradně na své kolegy ekonomy. A z této perspektivy mne bitva akademiků o ubývající rozpočet, „vražda“ české vědy a jiné názvy vzniklých problémů donutily k sebezpytu toho, jak já sám vlastně stav základního výzkumu například v sociologii používám, potřebuji, znám a vidím. Zdůrazňuji tedy, že následující úvahy se vůbec netýkají přírodních věd nebo medicíny nebo fyziky či matematiky, biologického výzkumu nebo například egyptologických bádání, která jsem viděl a udělala na mne silný dojem.

V této chvíli chci zdůraznit, že všichni moji zdejší oblíbení komentátoři, kteří mne mají rádi a dávají mi zpravidla zapravdu a praktické a užitečné rady, jak mám o věcech psát, zkoumat je, dělat nebo čím bych se měl raději živit a co bych opravdu dělat neměl, by možná v zájmu své duševní rovnováhy měli tento článek opustit a nebo si přiložit kyslíkové masky. Stejně tak jako pro své oblíbené komentátory zdůrazňuji pro své akademické přátele i nepřátele, že se zde chystám dopustit několika těžkých provokací a pak se z pozadí bavit jejich reakcemi ... ať mne nešetří ani jedni.

V akademickém výzkumu, byť deformovaném komunistickými omezeními a ideologií, jsem strávil většinu svého prvého života do roku 1989. A protože jsem nesměl publikovat, dělat různé vědecké aspirantury apod., mohl jsem se s několika kolegy nerušeně zabývat analýzou poměrně velkých dat z mikrocenzů nebo výzkumů, studovat výsledky statistických zpracování z tehdejšího Federálního statistického úřadu a docházet k dosti netušeným, jakkoli nepublikovatelným poznatkům o realitách socialistického Československa. Dobrých i špatných zkušeností jsem s tehdejší akademickou sociologií udělal spoustu a musím říci, že zdaleka ne všichni tehdy v sociologickém ústavu byli zakuklenými zastánci tržního a kapitalistického uspořádání, jak tomu zřejmě bylo například – soudě podle dnešních výroků - v Prognostickém nebo Ekonomickém ústavu nebo na VŠE, kde mnozí z pozdějších vlajkonošů ekonomického liberalismu v zájmu věci vstoupili do KSČ a zřejmě režim aktivně rozkládali zevnitř.

Od počátku 90. let u nás platí, že čím ideologičtěji zapálený zastánce volné ruky trhu, právem, regulací ani bruselskými byrokraty neomezeného, tím pravděpodobněji bývalý komunistický vysokoškolský národohospodář nebo později perestrojkový machr. Ponechám-li stranou, že leckterý z nich to na vysoké akademické tituly dotáhl až několik let po revoluci, leckterý až tlakem z ministerských postů, leckterý z nich se všemi akademickými tituly pomáhal do smrtelných křečí několika bank a za leckterého jsme zaplatili miliardy při očišťování přeživších bank do kapes jejich nových vlastníků, přemýšlel jsem párkrát v posledním roce o souvislosti mezi vědeckostí ekonomie a schopností vybádat a rozpoznat řítící se globální krizi. Občas navrhuji některým svým známým akademickým ekonomům, že by jejich obor patřil spíše na Bohosloveckou fakultu nebo by se Ekonomický ústav mohl přejmenovat na Ústav pro theologická bádání, ale to je samozřejmě jen nadsázka. Co ovšem nadsázka není, je fakt, že když mistr všech ministrů financí M. Kalousek nastavil loni koncem loňského léta (!!!), kdy už v Americe padaly hlavy a mnozí z milionářů hledali v šuplíku pistoli, státní rozpočet na růst 4%, nikdo z akademické obce ani nehlesl, natož aby šel demonstrovat do ulic. V důsledku si ale myslím, že rozpočet této části základního výzkumu je tak trochu skrytým financováním církví a měl by se k nim tudíž převést.

Je ovšem snadné tropit si žerty ze sousedovic chcíplé úvěrové kozy a nepřidati soli do ran vlastní vědecké obce, které v českém akademickém uspořádání rovněž patří celý ústav sociologický v ulici Jilské, ale rovněž několik fakult na různých univerzitních učilištích a vysokých školách. Ba co více, tuším, že budova Sociologického ústavu byla ústředním místem akademického protestu.

Před pár lety sepsalo pár studentů společenských věd decentní petici o tom, že ač studují společenskou vědu již v několikátém ročníku, nevědí o stavu a vývoji měnící se české společnosti o nic více než jejich vrstevníci z matematicko fyzikální fakulty. Byl z toho slušný rozruch zejména proto ... že to byla pravda. Suplika byla mezi akademickými funkcionáři důkladně prodiskutována, změny byly nepochybně zváženy, studenti pokročili k vyšším ročníkům a nevím, zda se prakticky něco stalo. Nahlíženo skrze mou zkušenost a práci, a to jak se studenty, kteří k nám nastupují, tak s akademickými publikacemi (a přiznávám, že jich čtu velmi málo), existuje mezi českou sociologií a skutečně vážnými otázkami a problémy české společnosti jakýsi pakt o neútočení a vzájemném respektu. Česká sociologie si vědomě nevšímá těchto problémů a tyto problémy se české sociologie příliš nedotýkají. Nevidím v tom nic špatného za předpokladu, že připustím, že řešení praktických problémů, které právě prožíváme, není vhodným tématem akademického výzkumu, který potřebuje odstup, čas na výzkum a zejména, který není určen k hledání řešení, ale k poznání a pochopení problémů, zatímco dovozování řešení je na někom jiném, mimo akademické prostředí, ať již v aplikovaném výzkumu nebo v politice.

Nahlíženo skrze mou úzkou zkušenost s komerčním výzkumem na zakázku klientů a za peníze, po výběrových řízení a soutěžích například i s akademickými pracovišti, zjišťuji, že mi chybí poznání základního sociologického výzkumu v naprosto kruciálních oblastech tak, abych mohl pro jeho výsledky sáhnout a aplikovat je v řešení konkrétního problému. Jako příklad namátkou zmíním schopnost rozeznat vzdělanostní nerovnosti mezi romskými a neromskými žáky a studenty na českých základních a středních školách. Nevím kolik peněz spotřebovala česká věda na studium vzdělanostní mobility a vzdělanostních nerovností, ale v oblasti zcela fundamentálních nerovností a problémů našeho školství v etnickém i sociálním rozměru jaksi cudně, více než dekádu, měla zavřené oči a alokovala finance na výzkum jinam a neměla tudíž a nemá v této oblasti žádné poznatky. Obdobné to bylo při alespoň rámcovém zmapování a statistickém zpracování vyloučených romských lokalit. Nebo z jiného soudku: narůstající problém české společnosti a extrémní sociální a společenské dopady gamblerství a devastující politika neregulované distribuce hracích terminálů, kde nás privátní výnosy v miliardách stojí nemenší částky z daní na léčení, zničených rodinách, životech, bezdomovectví a dalších jevech. Nicméně, pokud tyto věci výzkum nezjistí, nezměří, nevyčíslí, nebude politická vůle ani tlak něco s tím udělat, práv naopak, gusto ničit a zbavovat vlastní daňové poplatníky schopnosti platit daně tvá a roste. A kdo má dělat takový výzkum? Soudím, že základní výzkum, protože pochybují, že by totéž ministerstvo, které „nepochopitelně“ deregulovalo prostor těchto hazardních her, by vypisovalo granty na studium devastujících důsledků své vlastní politiky.

Co tedy má česká sociologie v rukou pokud jde o gamblerství, drogy, distribuci nelegálních příjmů, korupci. Vím, že ví mnoho o rodině, genderových studiích, mzdové a sociální diferenciaci české společnosti, ale neměla by se také zabývat věcmi, které nemůže a nebude řešit ani aplikovaný ani komerční výzkum a přitom by je bylo potřeba fundamentálně znát?

Nezávidím kolegům z akademického výzkumu to, že mají finančně zajištěno všechno, nač si my v komerčním výzkumu musíme tvrdě vydělat svými výsledky a zakázkami, od nájmu, přes platy až po počítače a tonery do tiskáren. Jen jsem trochu na pochybách, když jaksi slyším cosi jako „my jsme věda, my na to máme nárok, jinak zahyneme a to bude škoda“. Nechci říci, že to je vydírání, ale daleko to k tomu nemá.

Nesouhlasím se způsobem, kterým byla česká věda zatažena do pasti nevhodného výkonového posuzování zřejmě zcela neadekvátními indikátory výkonnosti, jakkoli tuším, že její zástupci se tohoto procesu pasivně zúčastnili a Akademie věc podcenila v domnění, že mají své jisté. Nesouhlasím s tím, že Akademie zřejmě neměla čas na přípravu, na reorientaci na svoje větší zapojení do skutečného evropského výzkumu a řešení problémů, které evropskou vědou hýbou a jsou tudíž dobře financované. Vnímám, že česká věda i její administrativa je navyklá těžkopádnosti a velkým provozním nákladům a potřebuje čas než se tyto věci změní. To vše ale nic nemění na tom, že by se měla vážně vést debata o výsledcích a účinnosti české vědy a jejího základního výzkumu, například ve společensko vědních oborech, třeba v sociologii.

Jsem dalek toho, abych na své kolegy z akademického prostředí nasazoval výkonová a časová kritéria naší firmy, i když ani to by nebylo od věci. Ale představa, že mám zajištěny základní podmínky k práci, nad to jeden či dva výzkumné granty, jejichž výsledky a hodnotu bude posuzovat kolega z vedlejšího akademického pracoviště, které možná opublikuji mezinárodně a odpřednáším na několika konferencích, to podle mého názoru již dnes patří minulosti. Nikoli proto, že nejsme tak bohatí, ale právě proto, že jsme bohatí a neseme větší odpovědnost za to jak se svým bohatstvím nakládáme. Protože se musíme snažit své kulturní, výzkumné i finanční bohatství zhodnotit ve vývoji poznání, které nám, zvlášť u společenských věd, pomůže rozumět skutečnému světu. Ovšem tento svět není obydlen pouze akademiky, kteří si vzájemně publikují články a poklepávají se po ramenou. Posuzování rozumnosti a výkonnosti sociologie jako vědy není jen věcí akademických sociologů, stejně jako posuzování medicínského výzkumu není jen věcí výzkumníků, ale aplikací v lékařství.

Jeden z mých akademických přátel, který učí politologii říká, s tím na mne nechoď, to je politika, já dělám politologii. Shodneme se, že česká politika je ugly, ošklivá, špinavá, prolezlá klientilismem a korupcí. Proto se klasickými politologickými přístupy studovat nedá. Táži se však, zda z toho nevyplývá, že by se měla změnit politologie, aby se pak možná jednou, v důsledku tlaku poznání, změnila i politika. A navíc, zda by se tím česká politologie nestala mezinárodně relevantní a respektovaná. Moje zkušenost je, že některé naše výsledky si z našeho firemního webu stahují i zahraniční výzkumné instituce a nemají problém investovat i do překladu.

Zcela na závěr a s trochou nadsázky musím vyslovit podiv nad tím, zda česká věda nemá jiné nástroje na svou obranu, než demonstrovat na ulici a co mi tím vlastně chce říci? Se svou akademickou minulostí člověka, který v roce 1989 spolu s Pepíkem Vavrouškem a dalšími akademiky zakládal Kruh nezávislé inteligence, si vzpomínám, jak obtížné a vyčerpávající bylo tehdy přimět akademiky, aby se ozvali nebo něco podepsali. Mnozí z dnešních vysokých hodnostářů Akademie si na tuto dobu a snahu jistě vzpomenou. Nechci zde dávat paralelu, ale jak by se asi moji kolegové ze Sociologického ústavu dívali na mne, kdybych příští pondělí ráno stál v Jilské s transparentem o vraždě mojí výzkumné firmy, protože nemáme na výplaty. Asi by to bylo po těch letech dost trapné, a oboustranně. Mohu je samozřejmě ujistit, že se nic takového nestane, protože vím, že na výplaty svých lidí nevydělám demonstrováním před Sociologickým ústavem, ale sháněním nebo vymýšlením výzkumných projektů, za které je někdo ochoten nám zaplatit. Zajímalo by mne však, zde by se kolegové z Jilské nechtěli pro změnu v něčem poučit od nás. Děláme to tak již déle než 15 let a ještě jsme nezahynuli, byť to párkrát bylo o vlas. Nestěžuji si, protože je to naše svobodná volba. Trošičku ale nerozumím, jak si svou svobodu bádání a výzkumu vymezuje česká akademická obec, protože prostředky, které do ní všichni investujeme ze svých daní, nejsou ani malé, ani garantované, ani prosté diskuse o smysluplnosti jejich vědeckého výnosu a přínosu.

Odhadl bych, že pokud se akademická pracoviště neotevřou právě věcnému a z jejich pohledu možná diletantskému nebo konkurenčnímu či aplikovanému posuzování své práce, budeme všichni za rok ve shodné situaci jako dnes, ale o zkušenost moudřejší.

Převzato z autorova blogu na www.aktualne.cz








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.