2.3.2024 | Svátek má Anežka


ROZHOVOR: Od malička mě matematika fascinovala

7.12.2009

Se světově uznávanám matematikem českého původu J. J. Kohnem

Pane profesore, kolik let vám bylo, když jste odešel z Československa?

Sedm let, narozeniny jsem mněl 18. května a odjeli jsme v červnu 1939. První část cesty jsme absolvovali vlakem z Prahy do La Rochelle. Cesta vedla přes Německo, museli jsme vystoupit z vlaku v Strassbourgu, to byla poslední stanice v Německu. Všichni židovští pasažéři čekali nervózně hodiny ve stanici na poslední německou kontrolu. Lidé Židům nadávali a posmívali se mé sedmileté sestřenici, která byla duševně zaostalá (Down syndrome). Z La Rochelle jsme pluli na anglické lodi Orbita, která jela z Liverpoolu do Santiaga de Chile. Nechali nás přestoupit o půlnoci na otevřeném moři na malou lodičku, která nás vzala na ekvádorský břeh. Byl to dramatický zážitek, museli jsme slézt na menší loď žebříkem, loď se silně houpala, byl silný vítr a velké vlny. Dospělí si stěžovali, že personál na lodi byl antisemitický, ale pro nás děti, byly jsme tři bratranci a čtyři sestřenice, to bylo velké dobrodružství a velká legrace. Na cestu jsme si vzali jen několik kufrů. Ale poštou jsme poslali předem několik tzv. liftů, velikých beden s knihami, obrazy a koberci.

Řekli vám rodiče, že odcházíte a možná navždy? Pamatujete si na to?

Pamatuji si to jasně. Rodiče byli přesvědčení, že se vrátíme. Pamutuji si, že všichni lidé kolem nás: šofér, služky, kuchařka, zahradník, atd. odsuzovali náš odjezd. Pokládali ho za zradu. Rodina mé matky byla podobného názoru, říkala, že to není morální, aby Židé žili v Čechách, pokud se jím daří dobře, a utekli, jakmile zjistili, že se podmínky zhoršují. Dokonce strýc Karel ani nepřišel na nádraží se s námi rozloučit. Rodiče, hlavně matka, stále opakovala, že odjezd je jen dočasný a že se brzo vrátíme.

Patřil někdo z vaší rodiny k ortodoxním Židům, nebo jste byli spíše asimilovaná pražská rodina?

Rodina mé matky byla úplně asimilovaná. Dědeček ze strany mého otce byl ortodoxní a jeho děti, včetně mého otce, znaly důkladně židovské zákony a zvyky ale nebyly ortodoxní.

Jak se choval zbytek rozvětvené rodiny, kam patřil i známý advokát Dr. Eduard Schwarze, právní zástupce Živnostenské banky?

Můj dědeček Schwarz zemřel v červnu 1938. Všichni příbuzní mé matky zůstali v Čechách a byli přesvědčení, jak jsem říkal, že se nemá emigrovat.

Proč si příbuzní mysleli, že se nemá emigrovat? Vaši rodiče tušili, co přijde?

Mimo důvodů, které jsem uvedl dříve, příbuzní byli přesvědčení, že tu musí zůstat, aby chránili majetek. V jednom smutném dopise, který byl adresován matce, strýc psal, že už toho moc vydrželi (když museli nosit hvězdy, nesměli bydlet v původním bytě, mohli nakupovat jen po 17. hod. atd.), že se nikdy nezajímali o politiku, nikdy nepřekročili žádný zákon a že ve válce se o ně nikdo nebude starat, protože Němci budou mít důležitější věci na starosti.

Mí rodiče neměli tušení, co přijde. Všichni ale znali poměry v Německu a nechtěli prožít ponížení a potupy, které by Židé pod Němci museli zažívat. Ale nikdo si neuměl představit hrůzy, které přišly.

Kolik členů rodiny přežilo šoa?

Dvě sestřenice a jedna teta mého otce zůstaly v Čechách a přežily. Další příbuzná mého otce, která přežila, byla Hana Boháčová (rozená Porgesová a manželka známého herce a režiséra Ladislava Boháče). Z rodiny mé matky přežil jen manžel její sestřenice (Dr. Epstein, známý profesor medicíny, přednosta interní kliniky v Praze na Karlově náměstí). Všichni ostatní příbuzní mé matky: bratr, synovec, švagrová, strýcové, tety a jejich rodiny zemřeli.

Víte za jakých okolností?

Sestřenice a teta mého otce přežily Terezín a Hana Bohačová přežila Osvětim.

Vaše rodina, jak jste zmínil, se usadila v Ekvádoru, proč zrovna tam?

Hlavně proto, že můj strýc Kamil (bratr mého otce), obstaral víza a přesvědčil své bratry a sestru k emigraci. Byli jsme tam všichni pohromadě. Bylo nás celkem 21. Moje matka měla kontakty ve Spojených státech, mohli jsme tam odjet hned, ale rodiče chtěli zůstat s celou rodinou.

Proč jste si vybrali zrovna Ekvádor?

Velká část židovských emigrantů v Ekvádoru byla z Československa. Ekvádorské vyslanectví v Praze se domnívalo, že židovská emigrace by mohla být pro Ekvádor užitečná. Vycházeli z toho, že v Ekvádoru neexistovala skoro žádná střední třída, většina lidí byla negramotná a mnoho těch, kteří měli vzdělání, byli statkáři, kteří většinu času žili v Paříži nebo v Madridu. Druhý důvod byl, že Ekvádor měl dlouholetý konflikt s Peru. Obě země kupovaly zbraně od Československa a Ekvádor měl v Československu velké dluhy. Emigranti měli možnost za ně splácet tyto dluhy v korunách před odjezdem jako jakýsi poplatek a potom, když přijeli do Ekvádoru, byli osvobozeni od daní a místních poplatků.

Jak vzpomínáte na dobu, kterou jste prožil v této zemi?

Mám docela pozitivní vzpomínky na šest let, které jsme prožili v Ekvádoru. Řada příbuzných tam zůstala a já jsem se mnohokrát vrátil na návštěvy a na prázdniny.

Otec byl architekt. Když jsme přijeli do Quita (ekvádorské hlavní město), tak celá rodina, všech 21 lidí, jsme si najali tři domy v uličce jménem Juan Rodriguez na kraji města. Později emigranti tuto uličku nazývali "Kohnstrasse". Jeden den se tam objevil člověk s několika asistenty, představil se jako Churro Cordova a řekl, že za tři měsíce se stane prezidentem Ekvádoru. Dál prohlásil, že ví, že můj otec a jeho bratr byli známými architekty v Praze a že v městě Cuenca, které má nejslavnější univerzitu, fakulta architektury prodělává velkou krizi a nutně potřebuje nějakého nezávislého profesora architektury, aby situaci zvládl. Otec a strýc mu vyložili, že jednak nikdy nebyli profesory a za druhé, že neumějí španělsky. On odpověděl, že to vůbec nevadí, že jim dá nejprve půl roku volno, aby se jazyk naučili. Moje teta Věra se chtěla stát herečkou a tvrdila, že jediná možnost, kde začít, je v Quitě a odmítla se stěhovat. Otec nabídku přijal a jeli jsme do Cuenca. V té době Cuenca bylo středověké město, z Quita jsme tam jeli dva dny. Naštěstí tam žili tři Češi, kteří otci na počátku pomohli s překladem přednášek do španělštiny. Život tam byl dobrodružný, ale zůstali jsme tam jen tři roky, potom jsme se přestěhovali zpět do Quita a můj otec zase pracoval společně s bratrem Karlem.

Moje matka se starala o domácnost a bylo to pro ni těžké, neuměla vařit a nemohla se spolehnout na služku a i hygienická úroveň tam byla velmi nízká. Časem se stala výbornou kuchařkou a moc ji to bavilo. Stále byla přesvědčená, že se vrátíme do Čech, přivezla sebou učebnice a denně mě učila, abych nezmeškal čas ve škole po návratu do Prahy.

A co tam dělali ostatní příbuzní?

Zajímavý je osud tety Věry (vdovy po architektu Karlu Kohnovi, který byl bratrem mého otce). Když přijela do Ekvádoru, bylo jí 27 let a chtěla se stát, jak už jsem řekl, herečkou, to se jí ale nepodařilo a pustila se do studia psychologie. Dnes, ve věku 97 let, je docela známá psychoanalytička, má vlastní kliniku v Ekvádoru a pravidelně přednáší v Brazílii, v Chile, ve Švýcarsku, v Německu a v Rakousku. Její energie je obdivuhodná. Můj další strýc Kamil Kohn si ponejprv založil malou továrnu na drátěné záclony, která se časem rozšířila na velký kolos. Jeho synové teď mají řadu velkých továren, kde zaměstnávají několik set pracovníků a vyrábějí mimo záclon ostnatý drát, hřebíky, mříže, trubky, atd.

Věděli jste o osudech těch, kteří zůstali doma?

Samozřejmě, když byla válka, tak mí rodiče měli starosti o příbuzné, kteří zůstali v Čechách. Hlavně když jsme se dověděli, že byli deportováni a nemohlo se zjistit kam. Úplně jsme s nimi ztratili kontakt.

Jak jste se to dozvěděli, když jste ztratili kontakt?

Má matka si pravidelně psala s bratrem JUDr. Karlem Schwarzem od příjezdu do Ekvádoru, tj. od srpna1939 do jeho deportace 18.října 1941. Cituji z jeho dopisu s datem 17.10.41: "Mojí milí, zítra jedeme já, Dagmar a Jeníček z Prahy pryč. Nevím, kam jedeme, ale pravděpodobně do Polska. Jsme zdrávi a vezmeme si s sebou teplé obleky a prádlo a taky trochu potravin, takže se nám, jak doufáme, nepovede špatně. Než jsme se to dověděli, telegrafovali jsme vám o vízum. Nyní to tak s vízem nespěchá, ale prosíme, abyste co nejdříve opatřili vízum, neboť se snad přece budeme moci dostati do Ekvádoru. Pospíchám, a proto Vám nic nepíši. Srdečně Vás zdraví a líbá Karel."

Mimo dopisování se strýcem si rodiče psali s několika příbuznými a přáteli. Po deportaci kontakty přestaly a mí rodiče se pokoušeli dozvědět, co se stalo. Mám dopis od JUDr. Františka Weisla z New Yorku datovaný 4. 1. 1942, v kterém píše: "Ohledně Karla bude teď asi vaše úsilí marné. Pokusy docílit spojení s deportovanými lidmi z Čech přes mezinárodní Červený Kříž nevedly zatím k žádnému cíli." Když končila válka, začaly přicházet hrozné zprávy o koncentračních táborech. Nejhorší sdělení bylo v dopise od MUDr. B. Epsteina, psal anglicky z Prahy svým příbuzným v Anglii a v Americe, cituji z jeho dopisu a v závorkách jsou jména lidí, o kterých píše. Dopis byl datovaný 27.9.1945.

"…Immediately after our arrival in Oswiecim on December 1st, 1942 my dear Otty was murdered in one of the notorious gas chambers, I only received definitive news concerning her after eight months of anxiety and futile enquiries. (Otty, žena Dr. Epsteina, byla rozená Ecksteinová dcera Anny Ecksteinové která byla sestra mého dědečka Schwarze).

As far as the fate of the rest of our dear ones is concerned, I shall tell you everything quite candidly, as I don't think there is any point in keeping quiet about those facts. Karel (muj strýc) was in Lodz till September 1944, and was then brought to Oswiecim, where I used to see him quite a lot. He was in very bad form, did not look well at all, and was hard of hearing. Towards the middle of October he and the rest of the camp with the exception of ten doctors were taken to Germany. I have not heard anything from him since. Because of his bad physical condition, I don't think I can honestly and truthfully give you much hope of his return, as there is no news whatsoever about him so far.

In Oswiecim I was told that Dagmar (Karlova žena, rozená Štorzová) and Jeníček (jejích syn) were taken to the gas chamber immediately on arrival. I did not tell Karel as I did not want to spoil his hope of reunion….

My dear mother-in-law, Aunt Anna, was brought to Terezín at the beginning of 1943 and died there of starvation. Ema (Důbová, rozená Ecksteinová, dcera Anny), Oskar (Důb), and their children Eva and Petr were sent to Terezín a bit later, and were deported to Oswiecim a few weeks before Mother died. On December 13th, 1943 Oskar died of pneumonia, Ema, Eva, and Petr, whom I saw several times were taken to the gas chamber on March 9th, 1944…."

Po válce jsme se dozvěděli o smrti dalších příbuzných od mé matky. Její strýc Sigmund Hoffmann, který byl mučený ve vězení a jeho žena Františka Hoffmanová (rozená Weislová, sestra mé babičky Luisa Schwarzová roz. Weislová) spáchala sebevraždu, když se dověděla o smrti manžela. Matčin strýc Artur Weisl (bratr Hoffmannové) a jeho dva synové zemřeli v Osvětimi.

Byla v Ekvádoru před příchodem Židů z Evropy již nějaká zřetelná židovská komunita?

Myslím, že nebyla.

A existovala tam synagoga?

Před rokem 1939 tam synagoga nebyla. Pamatuji si, že na podzim roku 1939, než jsme odjely do Cuenca, jsem šel s otcem na oslavu židovského Nového roku s tradičními modlitbami a ceremonií. Myslím, že to bylo v místnosti pronajaté jen pro tuto příležitost a že tenkrát ještě neexistovala synagoga. Když jsme se vrátili do Quita v roce 1942, už tam synagoga byla a měla rabína. Tento rabín se jmenoval Lachmann, po válce se přestěhoval do Izraele, mě v Ekvádoru připravoval na bar micva.

Kdy jste přesídlili z Ekvádoru do New Yorku?

V květnu 1945.

Co tam dělali vaši rodiče?

Můj otec se zase začal živit architekturou, ale v roce 1947 měl srdeční záchvat a nemohl provozovat těžkou práci. Po nemoci navrhoval nábytek a našel si dobrého truhláře, který ho vyráběl. Matka mu pomáhala se sháněním klientů a byli docela úspěšní.

Kde jste bydleli?

V květnu 1945, když jsme přijeli do New Yorku, bylo moc těžké tam najít byt. Bydleli jsme proto tři měsíce v hotelu. Matka pravidelně chodila s realitním agentem hledat byt. Hrozně se jednou rozčílila, když šli kolem elegantních činžáků a ona se ho optala, jestli by tam nebyl volný byt. Agent odpověděl, že to bohužel nepřipadá v úvahu, protože tam nepřijímají Židy. Matka byla z toho zoufalá, ale agent jí řekl, že on je sám Žid a taky je v New Yorku, ať si z toho nic nedělá.

Protože se Jan Werich stěhoval zpět do Čech, můj otec se to dozvěděl a nastěhovali jsme se do jeho bytu v české čtvrti (na 77. ulici mezi první a druhou avenídou, jak se říkalo mezi Čechy ulici,), a dokonce jsme po něm měli i pár kusů nábytku. Tenkrát v New Yorku bylo mnoho etnických čtvrtí. Na třetí avenídě jezdil "elevated" tj. vlak ve výši druhého patra. Pásmo mezi třetí avenídou a řekou bylo rozdělené na čtvrti. Například mezi 72. a 79. ulicí byla česká čtvrť, mezi 79. a 83. maďarská, mezi 83. a 88. německá, atd. Když jste tenkrát potkal dvě stařenky se bavit na jižní straně 79. ulice, tak bylo skoro jisté, že si povídají česky (totiž newyorskou češtinou, v které polovička slov byla anglická, ale skloňovaná česky podle vzoru "shopinkovat"). Stařenky na severní straně 79. pravděpodobně mluvily zase newyorskou maďarštinou. V české čtvrti byly české obchody, restaurace, řeznictví, atd. Dokonce veřejná knihovna na rohu 78. a York Avenue měla české oddělení. Tam jsem si půjčoval mayovky přeložené do češtiny, protože anglický překlad neexistoval a moje němčina na to nestačila.

Jak se změnil New York, jsou tam ještě nějaké zbytky české čtvrti?

Newyorské etnické čtvrtě, které jsem popisoval, už neexistují. V roce 1955 se zboural "elevated," vlak na třetí avenídě. V pásmu, kde byly etnické čtvrti, se postavily ohromné přepychové činžáky (high rise apartment houses) a nájmy se v nich prudce zvýšily, takže velká část obyvatel se z těchto míst musela vystěhovat. Díky tomu se počet obyvatelstva Manhattanu hodně zvýšil a charakter těchto čtvrtí se úplně změnil. Dnes tam nenajdete ani stopu po původní atmosféře.

Jak fungovala po válce židovská komunita v New Yorku?

Jak víte, velká část obyvatel v New Yorku byla a je dodneška židovská a jejich komunita fungovala moc dobře. Jsou tam velké skupiny ortodoxní, konzervativní a reformní. A i ty jsou rozdělené na mnoho různých sekt: najdete tam řadu chasidských komunit, klasické ortodoxní Židy, "moderní¨ ortodoxní, různé druhy konzervativních Židů, rekonstrukcionisty, reformisty, humanitní odnož, atd.,atd. Po válce, mimo nábožných židovských skupin, tam také existovaly velmi aktivní politické, sociální, literární a umnělecké židovské skupiny. Vydávala se tam celá řada novin v jazyce jidiš a fungovalo tam dobré jidiš divadlo. V politice byli Židé hodně aktivní, většina židovských organizací byla sekulárních, ale byly organizace i silně sionistické, ač velká část ortodoxních Židů byla proti sionismu. ¨Religious zionists¨ tvořili menšinu. V padesátých letech došlo ke změně kvůli vzniku Izraele, a protože klesl antisemitismus v souvislosti s odstraněním diskriminace jako takové.

Stýkali jste se s Čechy, kteří tam přišli po válce jako byl Ferdinand Peroutka, Dr.Steinbach atd.?

Moji rodiče se s nimi jistě stýkali, ale já se na ně nepamatují.

Jaké školy jste absolvoval v Ekvádoru a jaké ve Spojených státech?

V Ekvádoru jsme žili tři roky v Cuence (1939-42) a tři roky v Quitě (1942-45). V Cuence byla jedině katolická škola a v Quitě jsem chodil do americké školy s většinou dětí všech emigrantů. V Americe jsem v letech 1945-46 studoval v New York Public School č. 88, v letech 1946-50 v Brooklyn Technical High School, v letech 1950-53 v Massachusetts Institute of Technology a v letech 1953-56 Princeton University.

Proč jste si nakonec vybral matematiku?

Od malička mě matematika fascinovala. Můj dědeček Schwarz říkal, že ho zajímala věda a matematika víc než zákon a litoval, že neměl příležitost tento obor studovat. Pamatuji si, když mně bylo pět let, jak jsem s dědečkem chodíval na procházky do lesa a on mně vykládával, jak se používá trigonometrie na odhadnutí výšky stromů. Samozřejmě jsem tomu vůbec nerozuměl, ale byl to jakýsi úvod do záhad matematiky. Dědeček mně vykládal, že peníze v bance přinášejí úroky, ale že růst stromů vydělává mnohem víc peněz. Tomu jsem taky nerozuměl, ale tento přístup mě doposud pomáhá s pochopením současné ekonomie.

Taky jsem se od malička pravidelně díval teleskopem na hvězdy, který byl na kopci za Strahovským stadionem. Když jsme přijeli do New Yorku, stal jsem se členem "junior astronomy club" v Museum of Natural History. Na střední škole jsem měl výtečné profesory matematiky a fyziky a rozhodl jsem se, že na univerzitě budu studovat tyto předměty. Pak v MIT jsem začal studovat matematiku a fyziku, práce v laboratoři však byla příliš mechanická, a proto jsem se rozhodl pro matematiku. Ale zájem o fyziku jsem vždycky měl a dodnes jsem ho neztratil.

Stýkal jste se Ve Spojených státech s nějakými Čechy?

Na Stanford University jsem se spřátelil se špičkovým českým matematikem Karlem Loewnerem. On mě tehdy přesvědčil, abych se podíval do Čech a zařídil oficiální pozvání. Kvůli němu jsem přijel do Prahy na návštěvu v roce 1961. Návštěva byla velice zajímavá a od té doby jsem pravidelně navštěvoval Čechy a seznámil jsem se s mnoha lidmi.

Těsně po sametové revoluci jsem se přijel podívat co se děje. Na matematické fakultě jsem navrhl, aby nejlepší student podal žádost o stipendium v Princetonu a byl jsem si jistý, že bude přijat, protože tenkrát byl ohromný zájem o Československo. Přijel Martin Kolář, stal se mým studentem a jsem na něj moc pyšný, dnes je profesorem na Masarykově univerzitě v Brně a je to vynikající matematik. V té době jsem byl rovněž aktivní v American Czech and Slovak Education Fund, který poskytoval pomoc vysokoškolskému vzdělávání v Československu.

Jezdíte často do České republiky? Jak se tu cítíte?

Jezdím sem pravidelně jednou až dvakrát do roka. Moje pocity nejsou jednoznačné. Jednak je to ohromné být obklopen lidmi, kteří mluví mateřským jazykem a udržují umělecké a gastronomické tradice, ale zároveň je to vždycky smutná vzpomínka na to, co se tady stalo, to v sobě nemohu vymazat.

Vrátil bych se k vaší práci: Jakým oborem matematiky se zabýváte?

Hlavně matematickou analýzou. Specializuji se na parciální diferenciální rovnice a na komplexní analýzy. Taky mám velký zájem o diferenciální a algebraickou geometrii.

Matematika do značné míry ovlivnila a vlastně iniciovala zrod různých logik, mohl byste tuto vzájemnost nějak pro laiky vysvětlit?

Matematická teorie, která silně ovlivnila vývoj logiky, byla teorie ne-euklidovských geometrií (non-Euclidean geometries). Tyto geometrie vznikly z pokusů dokázat tzv. paralelní postuláty, "parallel postulate". Že takový důkaz je možný, se zdálo evidentní, a když Lobočevský a jiní našli různé geometrie, v kterých tento postulát neplatí, bylo to revoluční a těžko se to přijmulo. Moc důležitý vliv na logiku má teorie množin. Tato teorie, v případu konečných množin, vznikla ze snahy George Boole formulovat základy logiky v algebraické formě. Georg Cantor inicioval teorií nekonečných množin pomocí zkoumání vlastností Fourierových řad, které se používají v teorii parciálních diferenciálních rovnic a v matematické fyzice. Z Cantorový teorie vychází klíčový problém, už formulovaný Cantorem, to jest: jestli platí takzvaná hypotéza kontinua. Tato hypotéza se týká "velikosti" množiny množin přirozených čísel, ale to už je těžké vysvětlovat. Snad jen jeden detail: Překvapující je, že řešení tohoto problému, který dokázal Paul Cohen v roce 1962 je, že tato hypotéza současně platí a neplatí. Totiž hraje podobnou roli v teorii množin jako parallel postulate v geometrii.

V dvacátém století byl vývoj logiky silně ovlivněn Hilbertovským programem. Hilbert věřil, že pro každý matematický problém bud'to existuje řešení, které se může dokázat, anebo se muže dokázat, že žádné řešení neexistuje. O tom byl Hilbertův program. Gödel dokázal, že Hilbertův program ale není možný. Přesněji, Gödel došel k závěru, že pokud je matematický systém konzistentní a dost silný, aby vnímal základní matematické teorie, tak v tom systému se vždy najdou věty, které jsou neřešitelné, ve smyslu, že v tom systému neexistuje důkaz této věty a též, že neexistuje důkaz, že věta je falešná, že neplatí. Tento slavný výsledek se jmenuje "Gödel's incompletness theorem". Další důležitý výsledek je tzv. ¨Gödel's completeness theorem¨, který určuje pravidla dedukce. Říká, jestli v daném systému axiomu nějaká věta je správná ve smyslu, že platí v každém modelu, který podléhal tomuto systému axiomu, pak existuje důkaz této věty založený na pravidlech dedukce. Tento výsledek, mimo jiné, má za následek, že všechny pravidla dedukce, která se vyvinula od časů Aristotelových (a je jich mnoho), podléhají pravidlům používaných v Gödelově výsledku. Gödelova práce má ohromný vliv na současnou logiku, na matematické badání, na vývoj informatiky a na matematickou filozofii. Gödelůvá teorie znamenala ohromný pokrok. Z ní vychází i Alan Turing, který, mimo jiné, formuloval základy moderní informatiky. Ta teorié také přivedla Paula Cohena k důkazu, že hypotéza o kontinuu a její negace nejsou dokazatelné.

Jak se jako matematik díváte na vznik a průběh bankovní krize? Nestála za touto krizí falešná víra, že je možné riziko rozložit na nekonečný počet subjektů?

Souhlasím s vámi, že rozložení rizika na ohromný počet pochybných půjček hrálo důležitou roli v bankovní krizi. Krize byla způsobena tím, že bankám se dovolilo investovat bez kontroly. Myslím si, že ekonomie, aby správně fungovala, potřebuje absolutně spolehlivé banky. Z toho vyplývá, že banky musejí mít dostatečné rezervy, musejí půjčovat peníze velmi konzervativně za poměrně nízké úroky. V této krizi, jako v jiných, banky se chovaly jako vysoce riskantní instituce. Tentokrát používaly novou strategii, která, bohužel, byla umožněna právě matematikou a informatikou. Tato strategie byla provedená pomocí tzv. derivátů, což jsou instrumenty, které povolují kupovat a prodávat tzv. "credit default swaps". Funguje to následně: banka umožní uzavřít velké množství relativně malých pochybných půjček (třeba na obytné domky), které ale nesou vysoké úroky. Pak tyto půjčky nechá pojistit, takže to vypadá, že jsou o mnoho cennější než ve skutečnosti. Kvůli tomu banka dostane nový kredit a vypůjčí si další peníze za nízké úroky a s těmi penězi zase pracuje: znovu je půjčí na vysoký úrok a ty půjčky zase pojistí tím samým způsobem, a tak se to stale opakuje, až se první pojišťovna a banka zhroutí.

Nejsem ekonom, ale tuto krizi sleduji s velkým zájmem. ? ?

A nakonec: Co vaše rodina, co dělá manželka, co dělají vaše děti?

Moje žena, Anna Rosa Kohn (rozená DiCapua) se narodila v Quitě, její rodiče jsou Italští Židé, emigrovali do Ekvádoru kvůli rasovým zákonům v Itálii. Studovala ekonomii na Cornell University a pracovala několik let na ministerstvu financi v Ekvádoru. Po naší svatbě jsme žili v Americe a první léta se starala výhradně o naše děti. Později vyučovala španělštinu na základní škole a poslední léta je v důchodu. Máme tři děti: syna a dvě dcery. Syn, Eduardo Kohn je profesorem antropologie v McGill University v Montrealu, je ženatý a má dva syny. Dvě dcery studovaly umělecké obory a ta nejmladší, Alicia Kohn, je aspirantkou (graduate student) na Columbia University, kde studuje sociální problematiku. Ta starší, Ema Kohn, vyučuje keramiku a jógu.

Napsáno pro ROŠ CHODEŠ

Joseph J. Kohn, se narodil v Praze 18. května 1932. Titul bakaláře obdržel na Massachussets Institute of Technology 1953, Ph.D. na Princeton University v roce 1956. Doktor honoris Universita di Bologna 1988. Profesor matematiky: Brandeis University 1958-1968, Princeton University 1968-2008. Profesor Emeritus Princeton University od 2008. Člen: American Academy of Arts and Sciences, U. S. National Academy of Sciences. American Mathematics Society Steele Prize 1978, Bolzanová cena Jednoty Československých matematiků a fyziků 1990, Stefan Bergman Prize 2004. V roce 2008 pořádaly matematické fakulty dvou univerzit - Karlovy a Masarykovy - konferenci na jeho počest.

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel