Předesílám, že se v této své krátké replice nechci pokoušet o nějakou novou originální interpretaci posledních velmi sporných dat o vývoji koronavirové epidemie u nás. Děsí mne něco jiného než růst některých z publikovaných dat. Děsí mne postoj pana Vladimíra Wagnera (Neviditelný pes, Koronavirus: Doba postfaktická, 27. října 2020), který jakýkoli odlišný názor od svého automaticky, agresivně, autoritativně a hodně zvysoka označuje za lživé informace či dezinformace. Proti nim staví „vědecká fakta“. To je zásadní nepochopení metodologie vědy.

Článek pana Wagnera jsem zaregistroval, protože Neviditelného psa – jako jeden z mála internetových serverů – denně sleduji. Zdál se mi sice divný, ale neměl jsem pocit, že ho mám pozorně číst (v konkurenci s desítkami dalších podobných článků a s vědomím svého velmi tvrdého časového omezení). Jedna z čtenářek jeho článku, paní Jana Randáková, mi psala, že musíme – jako institut – zareagovat na evidentní lži a dezinformace v něm obsažené. Když jsem se k textu pana Wagnera vrátil, zjistil jsem, že skutečně napsal, že podle Institutu Václava Klause „není problém obětovat i velký počet starých lidí a těch z rizikových skupin pro udržení hladkého chodu ekonomiky“. To mne k odpovědi nutí. (Přecházím, že nás pan Wagner zcela nesmyslně cituje ještě v dalším odstavci.)

Nic takového jsme samozřejmě nikdy neřekli, ani nenapsali. Nikdy jsme neřekli, že smrt „velkého počtu starých lidí“ není problémem, resp. by nás ani nenapadlo o tom uvažovat jako o problému, resp. neproblému. Tak o tom však asi uvažuje pan Wagner a jemu podobní. Nikdy bychom si nedovolili mluvit o „obětování“ jakýchkoli lidí (mladých nebo starých) a pokud se nemýlím, takto to neformuloval nikdo na světě. (Netuším ovšem, co všechno kdy řekli nebo napsali lidé jako pan Flegr, tím si jist nejsem.)

Nikdo z nás také nemluvil o „hladkém chodu ekonomiky“. Mnozí jsme naopak mluvili o tom, že „nehladký chod ekonomiky“ (resp. historicky bezprecedentní pád naší ekonomiky) má hrozivé důsledky v životech jednotlivců i celých skupin lidí. Záměrně říkám důsledky, nikoli náklady, i když to je standardní, dobře definovaný ekonomický pojem.

Určitě by se všichni rozumní lidé mohli domluvit na triviální tezi, že cílem nás všech je minimalizovat ztráty lidských životů (vyplývající ze zdravotních důvodů) a že je současně cílem nás všech minimalizovat ztráty plynoucí ze zastavení života naší země, její ekonomiky, z toho, že se „miliony lidí oprávněně bojí o svou budoucnost, o svou práci, o své úspory“, že „se statisíce lidí bojí o svou existenci“, že jsou starší lidé „zahnáni do domácího vězení bez možnosti být navštíveni svými blízkými“, že se blíží „sociální katastrofa, která hrozí příští měsíce přerůst v tragédii“, abych citoval předního představitele IVK Ladislava Jakla (z rozhovoru, který byl také uveřejněn na Neviditelném psu, dne 31. října 2020).

Tyto „druhé“ ztráty teď nebudu detailněji specifikovat. Každý rozumný člověk je vidí a cítí – asi s výjimkou zaslepených zdravotnických „expertů“ (i když někteří z nich jsou jadernými fyziky). Snad je jasné, o čem mluvím.

A teď – až teď – nastává vstup ekonoma do této debaty. Ekonom – na rozdíl od imunologa, právníka či sociologa – ví, že když jsou dva konkurenční cíle, jsme v situaci, kdy nastává nevyhnutelně něco, co do češtiny neumíme dobře přeložit, ale čemu se v angličtině říká „trade-off“, neboli „něco za něco“. Toto absolutisticky či fundamentalisticky popírat není ukázkou vznešeného, osvíceného, „humánního“ uvažování, ale intelektuálního defektu. Ten se asi u pana Wagnera bohužel vyskytuje.

Tento „trade-off“ v realitě objektivně existuje. A mezi těmito dvěma cíli (nesporně pozitivními hodnotami) je jakási množina jejich alternativních kombinací. Kdybychom to vyjádřili graficky, je tam jakási izokvanta (či indiferenční křivka), jejíž poloha je daná silou epidemie. Je možné se na tom domluvit? I s epidemiology, imunology a jadernými inženýry? Nedomnívají se náhodou, že takový trade-off neexistuje? Že je v životě jen buď, anebo? (Teď abstrahujme od polohy a tvaru této izokvanty.)

Říkám-li, že jakýsi trade-off (a tedy i různá kombinace dvou typů ztrát) existuje, vůbec neříkám, že má společnost (a tedy např. vláda) volbu vybírat si z nich libovolně podle svého uvážení. Některé teoretické možnosti jsou navíc existencí mnoha konstant společenského života vyloučeny (v – pro nás představitelném – společenském systému). Znamená uvažování tohoto typu, že má pravdu pan Wagner, že chci (nebo chceme, on explicitně o mně nemluví) obětovat staré lidi za hladký chod ekonomiky? Nebo je to od něho hrozivá manipulace technokratickým stylem definovaného uvažování člověka, který je nezasažen společensko-vědním uvažováním? A zdravým rozumem.

Nemohu se nevrátit k jeho úvahám o „vědeckých faktech“ a „dezinformacích“. Toto postulovat jako dvě plnohodnotné alternativy lidského uvažování je skutečně dětinským názorem. Do veřejné diskuse ho vnesli až páni Wagnerové, když popřeli protiklad „pravda-nepravda“ tím, že ho nahradili protikladem „vědecká fakta-lživé informace“. Nikdo samozřejmě nepopírá fenomén lži, ale je třeba popřít fenomén jakýmisi zločinci záměrně šířených nepravd jako něco, co konkuruje „vědeckým faktům“. To asi šíří autoři konceptů, jako je „doba postfaktická“, což je v názvu Wagnerova článku. Je lidská společnost právě teď v éře postfaktické, nebo chtějí páni Wagnerové vnutit zbytku společnosti svá „fakta“, která žádnou informační hodnotu nemají, neboť jsou čistou lží?

Není prototypem lživé informace tvrzení pana Wagnera v jeho citovaném článku, že se „Česko vydalo na cestu nekontrolovaného šíření epidemie covid-19“? Neměla by se – nikoli mnou volená – vláda ohradit?

2. 11. 2020