„Do médií začnou nastupovat profesionální vědci, aby se stali popularizátory na plný úvazek. Dnes tito lidé zůstávají ve svých laboratořích a observatořích, ale v budoucnosti bude nutné, aby opustili svou původní profesi a věnovali se pouze přibližování výsledků vědy veřejnosti. Profese vědeckého spisovatele a novináře pevně zakotví ve společnosti. Bude to k užitku vědy a politici rozhodující o financích si snad uvědomí význam bádání… Jen vědci totiž vědí, že nejdůležitější jsou ty objevy, které se nedají předpovědět… A budou je umět vysvětlit nejen veřejnosti, ale i politikům.“

Karel Pacner

To jsou slova Karla Pacnera, novináře a spisovatele z knihy, kterou vydal v roce 2012 pod názvem Život novináře aneb To je ten, co byl na startu Američanů na Měsíc. K odbornosti, kterou na sebe upozornil, se však dostal samostudiem, absolvoval totiž na VŠE.

Karla Pacnera jsem poznal v půli šedesátých let, kdy jsem nastoupil do redakce Mladého světa, která sídlila v paláci v Panské ulici č. 8, na jehož dvoře si postavil Prager Tagblatt, kdysi nejliberálnější německé noviny, svou redakční budovu. Tu v květnu 1945 obsadili mladí novináři, kteří začali vydávat Mladou frontu, z níž se na počátku devadesátých let minulého století stal nejčtenější deník Dnes. Tam v roce 1959 Karel Pacner začínal a v této redakci zůstal až do roku 2001, kdy odešel do penze. Léta měl v Panské ulici svou kancelář: malinkou špelunku, původně určenou pro uklízečky, kam se vstupovalo rovnou ze schodiště: vešel se tam jen mohutný psací stůl, knihovna a židle pro hosta. Všude byly knihy a stohy papírů, jen na knihovně visely jak na pomlázce desítky barevných novinářských propustek s jeho fotografií z celého světa, kterým jsme říkali placky.

Jak vyplývá z podtitulu knihy, Pacner byl v roce 1969 jako novinář spolu s Jiřím Dienstbierem, po roce 1989 ministrem zahraničí, který byl tehdy korespondentem Československého rozhlasu v USA, u startu Apolla 11 na Měsíc.

Kvůli jeho článkům z té doby byl v roce 1970 vyškrtnut z komunistické strany, kam vstoupil v době začínajícího tání v roce 1965. V redakci proto mohl zůstat a tento akt nepovažoval za trest, ale spíš za úlevu, jak sám napsal. O jedinečném zážitku ze startu Apolla 11 vydal v roce 1971 svou druhou knihu s názvem ...a velký skok pro lidstvo. O kosmonautiku se zajímal již dřív, jak dokazuje jeho první kniha z roku 1968 Na obou březích vesmíru. Pokud dobře počítám, celkem vydal 45 knih. A přibližně od devadesátých let rozšířil svůj zájem a kromě o kosmonautiku a vědu se začal cíleně zajímat i o dějiny a špionážní operace. Připomenu alespoň ještě jeho dvě knihy: Osudové okamžiky Československa a Velké špionážní operace. O špionkách je i jeho poslední kniha, která vyjde na podzim, tedy po jeho smrti.

Karel Pacner, který již před lety říkával, že žije přesčas, zemřel 7. dubna po krátké nemoci ve věku 85 let. Myslím, že si mohu dovolit říci, že byl jedním z prvních českých erudovaných popularizátorů vědy, na kterého třeba nyní navazuje Petr Koubský v Deníku N nebo Daniel Stach v České televizi. Ti nereferují o problémech s covidem-19 jako o fotbalovém utkání, což, bohužel, činí řada jiných médií. A to je přesně to, co můžeme považovat za odkaz novináře a spisovatele Karla Pacnera: o vědě je třeba psát vědecky, ale srozumitelným jazykem.