HISTORIE: Křesťanství legitimizuje náš stát (1)
Jsou před námi Velikonoce. Největší křesťanský svátek. Svátek víry, kterou jsme převzali za dramatických okolností nadvakrát. Jednou na Moravě z rukou Cyrila a Metoděje po jejich příchodu roku 863, zatímco česká šlechta přijala křesťanství na říšském sněmu východofrancké říše v Řezně 895. Kde, jak píše kronika, byla přítomna "de Sclavonia omnes duces Boemanniorum" (všechna knížata Čechů ze země slovanské).
Zdá se to samozřejmé, čteme-li dějiny povrchně, že obyvatelům a vládcům Velké Moravy a později také Čech nezbylo v zásadě nic jiného, než se nakonec přihlásit ke křesťanství.
Ono to však nebylo, jak říkaly naše babičky, "einfach", tedy jednoduché. Přijmout víru v Boha, který vlastně není, oproti bohům a bůžkům konkrétním, bylo duševně dosti složité. Virtuální bůh s jakýmsi mrtvým synem zde stál proti hlavnímu bohu Polabských Slovanů Svantovítovi, který byl často ctěn slovanskými kmeny jako nejvyšší z bohů (deus deorum), ale byl obrazně hmatatelný [(jeho jméno je složenina ze slov svętъ (mocný, silný) a koncovky –vit (pán, vládce, vítěz, bojovník), tedy přibližně mocný vládce]. Původně se skutečně snad jednalo o titul mocného vladaře. Také Perun, slovanský bůh bouře, hromu a blesku, byl viditelný a jeho síla poznatelná- třeba vždy při bouři.
Křesťanský Bůh, který je a zároveň není, neboť sídlí na nebesích a je představován Ježíšem Kristem, musel být pro naše předky něčím těžko pochopitelným. A zvláště proto, že hlásal podivné mravy a podivné zvyky, jako je Desatero. Trojjediný Bůh – Otec, syn i Duch svatý - to byla duševní revoluce.
Ozbrojená vojska křesťanů a jejich vládců také jistě měla svoji váhu, ale byli mnozí, kteří trvali na svých původních bozích. Jako třeba Polabští Slované a hlavně mocní Prusové, Pobalťané, kteří s východními Slovany tvořili velkou a silnou skupinu a později stát. Nedali se pokřtít a trvali na svém. A odsoudili se tak historicky k marginalizaci a většina z nich i k tvrdému pogermánštění – viz Prusko jako nejněmečtější německý stát. Ostatně – poturčenec horší Turka, že?!
My sami si nějak dodnes nevíme rady, nikoli jen s křesťanstvím, ale i se svatými Metodějem a Cyrilem. Obrozenci je oslavovali, ale opatrně. První republika svým programem "pryč od Říma" a čechoslovakismem jim byla sice více nakloněna, ale spíše odvozovala svoji sílu od tradice husitské. Tedy reformní víry západního stylu.
Komunisté tak nějak později věrozvěsty trpěli, byli to přece "východní Slované", skoro a téměř pravoslavní (jako Rusové). Ale jinak bylo náboženství tabu. Když se na konci své moci pokoušeli přiživit na oslavě výročí 1100 let věrozvěstů, byli shromážděným lidem na Velehradě, ke svému zděšení, vypískáni.
I naši moderní dějepisci se většinou tématu jaksi vyhýbají. Podívejme se tedy i kolem nás. K našim německy mluvícím sousedům. Alfred Payleitner nazývá Velkomoravskou říši: "Ranou říši mezi dvěma sférami vlivu".
O této době může pak, jako cizinec mluvící navíc německy, klidně napsat to, co by českému autorovi dosti těžko jen tak prošlo (Alfred Payleitner: Rakušané a Češi, 2003):
"Kolem poloviny 9. století prožívá kníže tehdy již zformované Velkomoravské říše, Rastislav, dobu velkolepé říšské fransko-křesťanské misie. Uvědomuje si, jak silný svazek vztahů vzniká mezi bavorskými mnichy a jejich slovanskými sedláky, ale všímá si také, jak blízcí jsou si biskup a bavorsko-franské panstvo. Rastislav ví, že na jihovýchodu existuje ještě jedna křesťanská alternativa, vládci Byzance, východořímská říše. Zatím jde pořád ještě o jednu a tutéž katolickou víru, neboť ke schismatu mezi Západem a Východem dojde teprve v roce 1054. Přesto se tato církevně právní odluka v mnoha drobných disputacích připravovala již po celá staletí."
To je řečeno ještě dosti diplomaticky. Franští kněží totiž neustále pracují jako agenti svého krále a také své moci. A nejde jim o nic menšího než o naprosté ovládnutí oblastí moravského a trnavského knížectví, později Velkomoravské říše. A jak bývalo tehdy zvykem, a jak je to dodnes, žádná špatnost při tom není dost špatná, slouží-li "našemu cíli".
Jak geniálně přebásnil Karel Kryl tuto zásadu, kterou najdeme pojmenovanou již v Bibli, ve své písni "Salome":
" …císař se usmívá,
pokojně mohu žít, všeho lze použít
pro dobrý stát,
možná ho napadlo prastaré říkadlo:
dějiny když tvoří se, pro hlavy na míse
nemá se štkát. "
A že těch hlav v boji mezi Slovany a Germány už v době velkomoravské padlo!
Také poněkud obojetné české vyjadřování o obou věrozvěstech, kdy je jim u nás často vytýkáno, že sice byli významní a důležití, ale že vlastně bylo moc dobře, že dopadli, jak dopadli a že jejich kněží byli vyhnáni, vyvražděni anebo prodáni do otroctví po vítězství franckých kněží, komentuje Payleitner pregnantně:
"Oba Řekové vykonali velkou věc, ale nejsou to žádní buřiči nebo náboženští rozvraceči, právě naopak. Cyril i Metoděj udržují velmi úzké spojení s římským papežem, který má z jejich činnosti nesmírnou radost, a to i přes námitky ozývající se z Bavorska, a povýší Metoděje na arcibiskupa. Rastislav a jeho nástupce Svatopluk dosáhli v krátkém čase svého politického záměru. V jejich říši vyrůstá svébytné katolické křesťanství, s jehož pomocí jsou na vzdory nejistým tributním smlouvám s Franky uchráněni před politickým ujařmením ze strany Franské říše. "
Jak uvádí Petr Šimík v práci "Moravia Magna", moravský král Rostislav mohl být spokojený. Zaprvé dokázal vojensky uhájit samostatnost země proti franským útokům. A zadruhé jako politický protipól založil vlastní moravskou zemskou církev, nepodléhající již bavorskému episkopátu, nýbrž přímo papeži. Svoji říši mocensky upevnil a církevně ji osamostatnil – měl vlastního arcibiskupa, do jehož církevní pravomoci patřila Kocelova (slovanská) Panonie, Svatoplukovo Nitransko, Rostislavova Morava a nepochybně i dosud pohanské Čechy (jakož i další slovanské země).
Rostislavovo úspěšné počínání právě Čechové pozorně sledovali, protože jejich území dosud leželo v zájmové sféře řezenského biskupství, s kterým měli podobné problémy jako Velká Morava. Bylo ale zřejmé, že christianizaci, jíž se dosud bránili, se Čechové stejně nevyhnou. Geopolitický a ekonomický problém byl, že Čechy jsou geopoliticky jinde než Morava, a oni tedy neměli dobrý přístup k "starověké dálnici", Dunaji.
Ovšem při rozhodování, zda křesťanství přijmou od "uctívačů kříže" z Bavorska, nebo ve slovanské podobě z Moravy, padla volba nejprve na Moravu. Někdy v této době Rostislav začal domlouvat dynastický sňatek svého syna Bořivoje (18 let) s Ludmilou (14 let), dcerou pšovského knížete Slavibora. Podmínkou ovšem bylo, že Ludmila se stane křesťankou. Pro bouřlivých událostech, které se vzápětí začaly na Moravě odehrávat, musela být celá akce odložena na později a uskutečnila se jen částečně.
Doba však byla těhotná změnami a tento pokus připojit se pevně k Byzanci neuspěl. Přispěla k tomu i česká knížata. Cyril a Metoděj přišli na Moravu v roce 863, ale díky pletichám a intrikám franckých kněží trvaly tyto rozbroje až do roku 885. Byl to dramatický zápas. Když se Metoděj vracel z cesty do Říma zpět na Moravu, byl zajat Franky. A to přesto,že byl papežem na podzim 869 jmenován prvním moravským arcibiskupem s tím, aby zřídil novou "panonskou diecézi", což by výrazně ohrožovalo francké bavorský klérus.
V roce 870 byl Metoděj povolán, či spíše dopraven na církevní sjezd pravděpodobně do Řezna. Tam s ním byl započat proces, který podnítil východofrancký král Ludvík Němec. Jak se zdá, římští katolíci měli tak nějak v oblibě jímat kněze z českých zemí, kteří jim nevyhovovali, viz Jan Hus.
Metoděj byl sesazen a odsouzen na doživotí. Poté ho dopravili patrně do Ellwangenu, kde ho v klášterní pevnosti věznili v otevřené jámě dva a půl roku. Osvobodil ho až opakovaný papežský zásah. Metoděj je na příkaz papeže Jana VIII. propuštěn a znovu dosazen do čela arcidiecéze. Stalo se tak roku 873, kdy se arcibiskup Metoděj ujímá správy všech chrámů a kleriků ve všech moravských městech. Už však bylo pozdě.
Jak píše autor dále: "U českých kmenových knížat je tomu přesně naopak. (Nepřiklánějí se tedy k Metodějovi a jeho žákům) Již v roce 895 se na říšském sněmu v Řezně podřídili franské nadvládě. Na vývoj na Moravě reaguje bavorský klérus neuvěřitelně prudce, s příslovečnou snahou být papežštější než papež. Bavořané se obracejí na svatého otce s celou řadou protestů a brání se proti slovanské liturgii na Východě. Falšují se papežské buly, například jeden rukopis, který údajně pocházel již od papeže Evžena II. (824-827) a má dokazovat původní velikost pasovského biskupství. Papež Štěpán V. v roce 885 ustupuje před bavorským nátlakem a v dopise zaslaném Svatoplukovi zakazuje slovanský církevní jazyk. Tato skutečnost je známa ze sporného opisu z 10. století, který je uložen v klášteře Heiligenkreuz."
Jak už to bývá a jak bychom si to měli pamatovat i my, "když se dva perou, třetí se směje". Frankové v zajetí své touhy po moci zaútočili na Velkou Moravu hlava nehlava, jisti si svojí zdánlivě jasnou kořistí. Ovšem zapomněli na novou přicházející sílu. Již od roku 862, respektive 881 jsou známy zprávy o postupu Maďarů. Na nějakou dobu se stalo Maďarsko velkým hráčem ve střední Evropě.
Útočící Frankové měli jako svůj hlavní cíl poražení Velké Moravy a Maďary podcenili. Konflikt mezi Slovany a německými Franky byl nakonec vyřešen zvenčí: v důsledku nájezdu pohanských Maďarů v roce 906 bylo moravské panství rozbito. V prvním boji snad Moravané vyhráli, vojsko nájezdníků však prošlo celou zemí a hospodářsky ji zničilo. V roce 906 tak došlo k ekonomicko-politickému pádu Velké Moravy. V bitvě s Maďary (snad někde u Nitry) bylo moravské vojsko poraženo a padl zřejmě i kníže Moravanů Mojmír.
Tak pravděpodobně skončila Velkomoravská říše. První křesťanský stát u nás. V dějinách Moravy následovala doba, které se říká Temné století (906–1029) V tomto období mizí o Moravě téměř veškeré písemné zprávy. Žádný domácí pramen není znám a cizí historici si v bouřlivých zvratech doby Moravy – mocensky bezvýznamné – nevšímali.
Výbojné a na východ se již tři sta let tlačící Franky čekaly trudné časy. Od dob Sámovy říše, kdy byl v roce 631 poražen francký král Dagobert I. ve velké bitvě u slovanského hradiště Wogastisburgu, po třech stech letech ozbrojených i diplomatických pokusů zmocnit se těchto území byli Frankové krátce na to na hlavu poraženi Maďary v bitvě u Bratislavy v roce 907. Padl korutanský markrabě Luitpold a tři "západní" biskupové. Frankové byli z podunajských nížin vyhnáni. Jak uvádí Ferdinand Seibt, který rozhodně není nadšeným přítelem a obdivovatelem Slovanů, porážka Moravanů však nemusela a asi ani neznamenala zánik národa. V centru Velkomoravské říše nebyly doposud nalezeny žádné maďarské hroby z té doby, spíš jen známky pozvolného úpadku významu a síly místních hospodářských center.
Když zanikl stát, Velkomoravská říše, zanikla i jeho ekonomicko-mocenská základna a skončila i slovanská křesťanská misie.
Něco jiného je však historie porážek a vítězství na místě samém a něco jiného je myšlenka, duch a tradice. V této oblasti zůstala na staletí zachována vzpomínka na pokus, dosti dlouho úspěšný, jak rádi vzpomínají zvláště Rakušané (jejichž někteří vědci rádi ukazují Velkou Moravu jako základní předobraz multinárodnostního státu), jakým bylo pak po staletích po 300 let rakouské císařství. Velká Morava byla podle tohoto názoru pokusem vytvořit ve slovanském Podunají říši mezi dvěma sférami vlivu, která je otevřena spolupráci s oběma stranami. Byl to pokus, který se bude v průběhu dějin ještě často opakovat.
P.S. Po dopsání tohoto textu vydaly tiskové agentury zprávu, že země takzvané visegrádské skupiny (Česko, Polsko, Slovensko, Maďarsko) se rozhodly, že jejich společných schůzek se v budoucnu budou zúčastňovat také Slovinsko a Rakousko. V rámci takzvaného sdružení "Visegrád plus". Na tiskové konferenci po jednání s prezidentem Milošem Zemanem to v Lublani řekl nevyšší slovinský představitel Borut Pahor. A tak už nám chybí jen Chorvatsko, s kterým se o účasti intenzivně jedná.
A máme tady kompletní pokus o nové Rakousko-Uhersko, jako tenkrát. Dnes možná v čele s Polskem. Když Rusko zabralo Krym a tlačí se dál, najednou jsou zde zase důležité děje, síly a tendence, které jsou silnější než občasné politické blouznění.
(pokračování)