Hypotéza simulace říká, že svět, ve kterém žijeme, je uměle vytvořený. Pokud tomu tak je, mohou se dít zázraky.

Věda a náboženství jsou často chápány jako odlišné světy. Nemusí tomu tak ale být. Například křesťanství mělo velký podíl na rozvoji vzdělání a vědy. Vědecké poznání a křesťanské přesvědčení se proto často setkávalo a ovlivňovalo. Vědci v současnosti začínají řešit témata, která byla před ještě před pár lety doménou žánru science-fiction. Mezi ně patří např. možnost vyhynutí lidského rodu díky různým katastrofám či pokroku v oblasti umělé inteligence a hypotéza simulace. A právě tato hypotéza může poskytnout i nový úhel pohledu na koncepci Boha.

Hypotéza simulace

Počátky hypotézy simulace jsou již ve starověkých představách. čínský filozof Zhuangzi popsal argument snícího motýla. Ten říká, že pokud Zhuangzi spí a má sen, v němž je motýlem, je v něm opravdu motýlem, který si neuvědomuje, že je ve skutečnosti Zhuangzim. Pokud si ale myslí, že bdí a je Zhuangzim, může to znamenat, že je ve skutečnosti motýlem, který má sen, v němž figuruje jako Zhuangzi. Není tedy jasné, zda je náš život skutečný či pouze sen. S hypotézou fiktivního světa a alternativní reality se poté setkáváme i v díle evropských filozofů, Platónově podobenství o jeskyni, Aristotelově Metafyzice či Descartových meditacích. V průběhu dvacátého století se tento námět objevuje v populární kultuře, nejznámějším příkladem uměleckého ztvárnění je film Matrix.

Jeden z nejvlivnějších filozofů současnosti, Nick Bostrom, etabloval Argument pro Simulaci (The Simulation Argument) ve svém článku Žijete v počítačové simulaci? (Are You Living in a Computer Simulation?). V něm předkládá tři tvrzení, z nichž přinejmenším jedno je pravdivé (pokud platí simulační argument): 1) Lidský druh velmi pravděpodobně zanikne než dosáhne další fáze vývoje (,,post-lidské”) 2) Žádná další civilizace v budoucnosti velice pravděpodobně nezprovozní počet simulací předcházejících období své evoluční historie 3) Zcela jistě žijeme v počítačové simulaci. Z toho plyne, že přesvědčení o tom, že je významná pravděpodobnost toho, že se dostaneme do fáze, kdy simulaci realizujeme není pravdivé, pokud nyní nežijeme v simulaci. Bostromova teze předpokládá, že v budoucnosti dojde k velkému pokroku ve výpočetní technice a naši následovníci mohou mít zájem na tom vytvořit takové simulace. V současnosti není opravdu těžké si představit, že pokud bychom tuto možnost měli, tak bychom ji využili ať již pro účely hry či vědeckého zkoumání.

Žijeme ve hře?

Hypotéza simulace se setkala s kritikou i se značným zájmem, např. v Silion Valley. Známý vizionář Elon Musk tvrdí, že šance, že žijeme v základní realitě je jedna ku miliardě. Zastánci hypotézy simulace argumentují, že technologie umožňující simulaci udělala v uplynulých desetiletích ohromný pokrok, je proto možné, že v budoucnu bude možné simulovat cokoliv. Může se proto stát i to, že po smrti procitneme jinde a pochopíme, že vše bylo jenom jako. Je tedy možné, že po smrti pochopíme, že náš život byl pouze experiment – například součást pracovního pohovoru do technologické firmy budoucnosti. Pokud žijeme v simulaci, tak nic o čem si myslíme, že je skutečné, nemusí existovat – možná ani my sami. V rámci hypotézy simulace, můžeme tedy náš svět chápat jako určitou formu hry. V tomto kontextu je zajímavá i univerzální platnost teorie her, kterou je možné použít na prakticky na cokoliv od přírodního světa, přes lidské chování po technologie.

Historik Yuval Noah Harari, autor bestselleru Homo Deus, v podcastu se Samem Harisem diskutuje o budoucnosti bez práce a smyslu lidského života. Jako jednu z možností, co by mohli lidé dělat místo práce, nabízí právě život ve virtuální realitě. Harari zmiňuje, že pokud člověk praktikuje náboženství, vlastně ve virtuální realitě žije (má “body”, za to, co udělá či neudělá). V rámci hypotézy simulace může ale právě náboženství sloužit jako určitý manuál. Fyzik Frank Heil tvrdí, že pokud žijeme v simulaci, jsme simulováni i my sami a i když si uvědomíme, že jsme v simulaci, neexistuje žádná možnost, jak z ní uniknout. Spekuluje, že ten kdo simulaci vytvořil, nám mohl dát široce dostupný návod, implementovat do nás nějakou znalost, popř. simulovat Ježíše a jeho zázraky – jinými slovy ,,všechno je možné, pokud žijeme v simulovaném vesmíru.” Nick Bostrom dále uvažuje, že hypotéza simulace může podpořit např. křesťanskou víru, resp. že je možné věřit, že tvůrce simulace soudí podle křesťanských kritérií. Bostrom také předpokládá, že můžeme být simulováni i my sami a naše fyzická těla a nemusíme mít žádnou možnost jak to zjistit. Pokud to přijmeme, můžeme věřit např. i Ježíši, když říká: ,,Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou. Raději se bojte Toho, který může duši i tělo zahubit v pekle.”

Bůh jako průvodce

V Genesis je vylíčeno jak Bůh stvořil Svět. Popsaný proces je velice podobný vytváření počítačové hry. Ve Starém zákoně Bůh zasahuje do děje mnohokrát, činí zázraky a ukazuje cestu. V kontextu hypotézy simulace se to dá popsat tak, že ,,Tvůrce vstupuje do světa, který vytvořil”. Ježíš Kristus nás poté vybízí, abychom ,,hráli hru” podle jeho pravidel. Učedníkům říká, že pokud nebudou jako děti, vůbec do království nebeského nepřijdou. Jednou z typických vlastností dětí přitom je, že si pořád hrají a celý svět je pro ně velké hřiště. Vybízí nás, abychom zanechali osvojených návyků a šli za ním. Prakticky nám říká, že vše může být jinak, než si myslíme: ,,Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.” Jeho následovníci, apoštolové a svatí v průběhu dějin, mohli svět chápat právě jako formu simulace, kterou vytvořil Bůh.

Ježíš byl počat z Panny, chodil po vodě, činil zázraky, křísil zemřelé, vstal z mrtvých a po smrti se zjevuje lidem. S těmito věcmi může mít problém i řada křesťanů. Někteří to vysvětlují jako metafory, jiní dogmaticky věří, další tápou a pochybují. Pokud žijeme v simulaci a její tvůrce zasáhl, vrhá to na tyto jevy nové světlo a vše působí docela přirozeně. Je také zvláštní, jak populární je pár slov, které Ježíš řekl. Věří v něho přes dvě miliardy lidí. Vypadá to, že Ježíšova slova rezonují, protože reagují na něco, co je v nás skryto. V jeho slovech se tak podle Matoušova evangelia realizovala předpověď proroka Izaiáše o Mesiáši: ,,Otevřu svá ústa v podobenstvích, vypovím, co bylo skryté od založení světa.“ Věta, kterou Ježíš řekl svému věrnému apoštolovi: ,,A já ti říkám, že jsi Petr a na té skále postavím svou církev a brány pekel ji nepřemohou.”, se ukázala jako prorocká. Katolická církev se stala i nejdéle existující organizací v dějinách světa. A pokud chápeme větu metaforicky (církev jako společenství lidí, co věří) vidíme, že tato církev je nejsilnějším náboženským směrem.

V kontextu křesťanské víry můžeme chápat život jen jako kolo ve hře. V rámci ní jsou lidé avatary o něž se přetahují síly dobra a zla. Na jednu stranu není třeba se zbytečně trápit, protože zlo nemůže vyhrát. Vše je Boží projekt a neděje se nic, co Bůh nepřipustí, slovy apoštola Pavla: ,,Když je Bůh s námi, kdo proti nám?”. Na druhé straně je ale potřeba brát vše velmi vážně, protože každý má v této hře jen jeden život a v něm nejde o nic menšího než o spasení a život věčný. Také zjevování andělů nebo zázrak ve Fatimě, kdy několik desítek tisíc lidí popsalo nepřirozené pohyby slunce, je v kontextu hypotézy simulace dobře vysvětlitelné. Pokud se sv. Pavlovi, a mnoha dalším postavám v historii, zjevil Kristus, popř. další nadpřirozené osoby a jevy, či to byla pouze halucinace, je z hlediska historického dopadu vlastně jedno. Pokud to byla halucinace, je potřeba se ptát, co ji způsobilo, popř. jaká je definice halucinace a co znamená v hypotéze simulace.

Je snadné si představit, že v následujících letech se hranice mezi uměle vytvořeným a reálným světem začnou stírat. S různými aplikacemi na virtuální a rozšířenou realitu, může být těžké rozlišit, co je reálné a co není. Pokud jsme schopni skrze mobilní aplikaci vidět Pokémona na místě kde ho bez aplikace nevidíme, je možné, že díky “aplikaci ve vědomí” viděli někteří lidé něco, co ostatní neviděli. Ve světle současného vědeckého poznání, začínáme chápat, že toho, co nevíme je mnohem více, než toho, co známe. Pokud žijeme v uměle vytvořené realitě, mohou být nadpřirozené jevy normálními zásahy od jejího tvůrce. Je samozřejmě možné, že hypotéza simulace je mylná a náš svět je reálný. Ale pokud tomu tak není a vše je pouze simulace, nemusí to pro náš život mít žádné důsledky. I když možná ano – věřit v Boha jako stvořitele nebe i země dává nový smysl.

Článek vychází z textu, jenž byl publikován na České pozici.