EKOLOGIE: Větrné elektrárny v české kotlině
Česká kotlina už ze své podstaty není ideálním místem pro získávání energie z větru, ale na druhou stranu je pravdou, že se u nás několik vhodných lokalit najde. Větrnou elektrárnu můžeme posuzovat z mnoha pohledů. Patří sem ekonomické otázky výstavby a provozu, vliv na ráz krajiny a na životní prostředí, kam můžeme zařadit i problematiku vlivu na zdraví obyvatel v okolí takové stavby.
Z pohledu ekonomického je problémem vysoká počáteční investice. Pokud vezme takovou investici na svá bedra cizí subjekt, který slíbí obci podíl na zisku, nesetká se většinou s větším odporem obyvatel. Druhou možností je, že se k takové investici rozhodne obec samotná. Takovým příkladem jsou Jindřichovice pod Smrkem. Obec nesmí podcenit ekonomickou analýzu návratnosti takové investice. V případě Jindřichovic se potvrdilo, že přílišný optimismus není namístě. Využitelnost zdejších dvou větrníků je pouze 1700 hodin za rok. V Německu a Rakousku se začíná ve větší míře využívat model takzvaných občanských větrných parků, kdy jsou zakládány komanditní společnosti, ve kterých jsou podílníky místní podnikatelé a obce. Firmy, které „zatáhnou“ do podnikání s větrem obce v okolí, pak mají mnohem snazší pozici při přesvědčování obyvatel. Lidé prostě vezmou větrníky za své.
Investiční náklady větrné elektrárny jsou okolo 0,75 Kč/kWh, zatímco například u jaderných zdrojů je to v průměru 0,29 Kč/kWh. Vložené prostředky se musí navrátit v horizontu deseti až patnácti let a to by za současné situace na trhu nebylo reálné. Proto musel přispěchat na pomoc zákon 180/2005 o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, na jehož základě Energetický regulační úřad stanovuje výkupní ceny elektřiny. Ceny jsou nastaveny tak, aby byla provozovatelům vodních, větrných, slunečních nebo biomasových elektráren zaručena návratnost jejich investice. Distribuční společnosti mají dokonce povinnost připojit takové zdroje přednostně do sítě a vykupovat od nich elektřinu za předem stanovené ceny. Elektřina z větru nebo slunce je tak několikanásobně dražší než silová elektřina z klasických zdrojů. Celkové zvýšení ceny silové elektřiny se pak samozřejmě promítá do ceny pro koncové zákazníky, kteří tak fakticky zaplatí státní podporu obnovitelným zdrojům.
Z pohledu ekonomického, ale i ekologického, je zajímavým údajem takzvaný life cycle energy ratio, tedy poměr vyjadřující množství energie, které daný zdroj vyrobí k celkovému množství energie, která se spotřebuje při jeho výrobě, výstavbě, získávání paliva, provozu a údržbě. Vyjádříme-li tento poměr v procentech, zjistíme, že jaderná elektrárna spotřebuje v tomto smyslu 1,7% energie, které vyrobí, vodní 2%, uhelná 3,5%, větrná 8.3% a sluneční dokonce 9,4%. Důležitou hodnotou svědčící naopak pro větrné elektrárny jsou takzvané externality, čili náklady vyjadřující například poškození životního prostředí a zdraví obyvatel při výstavbě, těžbě a dopravě paliva a provozu energetického zdroje. Tyto náklady byly vyčísleny v rámci rozsáhlého projektu Evropské komise nazvaného ExternE. U větrníků dosahují tyto náklady hodnoty 0,15 eurocentů na vyrobenou kilowatthodinu, následují vodní a jaderné elektrárny s 0,4, slunce s 0,6 a bezkonkurenčně nejvyšších externích nákladů dosahují uhelné elektrárny – 4 centy/kWh.
Výběr vhodné lokality je možná největším problémem větrných elektráren. Moderní větrná turbína potřebuje k přifázování rychlost větru 3-4 m/s, ovšem v takovém případě je její účinnost velmi malá. Až při rychlostech větru vyšších než 10 m/s začíná větrník dosahovat optimálního výkonu. Pro lepší představu uveďme, že rychlost 10 m/s (36 km/h) je podle Beaufortovy stupnice označován stupněm 6 – silný vítr. Z pohledu síly větru je situace u nás pro větrné elektrárny nepříznivá. Podle větrné mapy České republiky, kterou sestavuje Ústav fyziky atmosféry Akademie věd, nepřesahuje na většině našeho území rychlost větru 4 m/s. Lokalit, kde fouká dostatečně je u nás velmi málo. Jsou soustředěny především ve vrcholových partiích severních pohraničních hor. Rychlost větru stoupá s výškou nad povrchem země. Proto se staví i sloupy o výšce 70 metrů a více. Odborníci odhadují, že v Krušných horách je možno postavit 288 větrníků, které by měly při výšce 78 m jednotkový výkon 2 MW. Představu pohledu na takové hory přenechám ctěným čtenářům. Bylo by tak dosaženo celkového instalovaného výkonu 576 MW, což je zhruba třetina výkonu instalovaného v jaderné elektrárně Dukovany. Rozdíl je v tom, že dukovanská elektrárna vyrábí 24 hodin denně a její roční využití výkonu se blíží 90%, zatímco u větrníků se využitelnost pohybuje kolem 20%.
Asi největší vášně vyvolává otázka vlivu větrných elektráren na ráz krajiny. Tento problém jsem zmínil už v souvislosti s Krušnými horami. I malé větrné elektrárny, které se staví v blízkosti našich obcí mají stožáry vyšší než 30 metrů. Nejvyšší stavbou na vsi je většinou kostelík. Je jasné, že takový stožár s větrníkem je hlubokou jizvou na rázu dané lokality. Problémy s rychlostí větru a nedostatkem místa pro větrné elektrárny řeší svérázně v Rakousku. Staví se zde stožáry o výšce přes 100 metrů (výjimkou nejsou ani stožáry dosahující 150 metrů). V takové výšce je větší rychlost větru a stožár elektrárny může stát klidně i v lese. V Rakousku mají totiž nedostatek plání, kde by se daly elektrárny stavět. Představu pohledu na les, ze kterého vyčnívají sloupy s vrtulemi nechávám opět na čtenáři. Musíme si také uvědomit, že pro výstavbu a následný provoz větrné elektrárny je třeba vybudovat přístupovou komunikaci, která může být také výrazným zásahem do krajiny. Nesmíme zapomenout na to, že stožár není jen sloup, ale potřebuje mohutnou základovou betonovou desku. V našich podmínkách musí být respektován zákon 114/1992 ochraně přírody a krajiny, který nedovoluje stavby v národních parcích, přírodních rezervacích, v chráněných krajinných oblastech první zóny a v blízkosti národních památek.
Mezi argumenty odpůrců větrných elektráren patří hluk těchto zařízení. Při provozu větrníku vznikají dva druhy hluku. Jedním je mechanický, jehož zdrojem je strojovna zařízení, druhým je hluk aerodynamický, který vzniká při obtékání vzduchu kolem listů rotoru a při procházení listů kolem stožáru. Problém tohoto zvuku je jeho periodičnost, která může neblaze působit na psychiku obyvatel v okolí. Druhým problémem je potom široký rozsah frekvencí těchto zvuků. Zastánci větrných elektráren poukazují na fakt, že pro kolaudaci takového zařízení je nutné měření hluku, jehož úroveň musí splňovat hygienické podmínky. Problémem jsou však infrazvuky, lidskému uchu neslyšitelné, avšak mající také vliv na lidskou psychiku. Lidé mohou být následkem působení zvuků o nízkých frekvencích podráždění a trpět depresemi. Vzpomínám si, jaké těžkosti provázely čtyři větrné elektrárny o výkonu 400 kW, postavené v roce 1995 v blízkosti obce Nový Hrádek v Orlických horách. První problémy se objevovaly už během montáže a v roce 1997 byl přerušen zkušební provoz pro vysokou úroveň hluku, který byl slyšet až na půl kilometru vzdáleném náměstí. V roce 2002 byla sice provedena konstrukční úprava, ale byl povolen pouze denní provoz, protože byly překračovány povolené hodnoty hluku pro noční hodiny. Podobných případů bychom našli v republice více (Nová Ves a Dlouhá Louka v Krušných horách, Mladoňov v okrese Šumperk a mnohé další). Zastánci větrných elektráren argumentují tím, že dnešní větrné elektrárny jsou mnohem modernější a problémy s hlukem mají vyřešené díky optimalizovanému tvaru listů vrtule. To je pravda, ale háček je v tom, že málokterý investor si v našich podmínkách může dovolit investovat několik desítek milionů korun do moderní technologie nové elektrárny. Namísto toho se k nám ve většině případů dováží repasované vysloužilé elektrárny z Rakouska a Německa, které na tom s hlukem nejsou o mnoho lépe než zmíněné větrníky na Novém Hrádku.
Nejen lidé trpí provozem větrných elektráren. Ještě více trpí zvířectvo žijící v okolí. To je důvod, proč by se elektrárny neměly stavět například na trasách stěhování tažných ptáků. Přesto podle studie Americké asociace pro větrnou energii rozsekají ročně tamní větrníky 30 tisíc ptáků. Řeklo by se, že na celé Spojené státy to není mnoho. Novinář a ekolog Ivan Brezina v jednom ze svých článků porovnal toto číslo s počtem ptáků, kteří zahynuli u španělského pobřeží v důsledku havárie ropného tankeru Prestige. Tehdy zahynulo 80 tisíc ptáků a havárie byla označována za jednu z největších ekologických katastrof v historii lidstva. Americké větrníky zabijí stejné množství ptáků za necelé tři roky. Samozřejmostí před zahájením výstavby je posouzení vlivu na životní prostředí (EIA), ale z výše uvedených důvodů by měla být provedena i ornitologická studie. Zajímavostí je, že jsou větrné elektrárny nebezpečím nejen pro živé, ale i pro ocelové ptáky. Česká armáda už vydala několik desítek nesouhlasných stanovisek k výstavbě větrných elektráren. Podle ministerstva obrany by tak vysoké stavby omezily provoz vojenských radiolokátorů, jež jsou součástí integrovaného systému protivzdušné obrany ČR a mohly by narušovat i samotnou leteckou činnost.
Vraťme se ještě na chvíli k ekonomice. Větrné elektrárny se vyznačují nízkou hustotou výkonu, takže větrná farma o celkovém výkonu 1000 MW (jeden blok temelínské elektrárny) zabere rozlohu 35 tisíc kilometrů čtverečních. Uhelná nebo jaderná elektrárna o stejném výkonu má rozlohu pouze několik kilometrů čtverečních. Pro výstavbu větrných parků je tak třeba vykupovat rozsáhlé pozemky, což může být začátkem konce celého podnikatelského záměru. Dalším problémem je přenos elektřiny. Větrné elektrárny na severu Německa mají celkový instalovaný výkon přes 16 tisíc MW. V této části země je nízké osídlení a tak se musí elektřina přenést do střední a zejména jižní části země. Na první pohled by se mohlo zdát, že tento problém se nás netýká. Kámen úrazu spočívá v tom, že proud neteče podle našich přání, ale podle fyzikálních zákonů a německá přenosová soustava není na přenášení tak velkého výkonu dimenzovaná. Zatížení se tak přenáší na naši přenosovou soustavu. Díky paralelním a kruhovým proudům jsou tak omezovány možné přeshraniční kapacity pro vývoz elektřiny z České republiky na západ. Paradoxně tak na německé větrníky doplácí naše ekonomika.
Co říci závěrem? Fandím obnovitelným zdrojům, a tedy i větrným elektrárnám. Měli bychom si ale uvědomit, že Česká republika není ideálním územím pro jejich výstavbu. Několik málo lokalit se u nás najde, ale musíme velmi citlivě zvažovat dopady takových staveb na obyvatelstvo, životní prostředí a ráz krajiny. Musíme mít na paměti, že za podporu těchto ekologických zdrojů platíme my všichni, koncoví zákazníci. Nesmíme zapomenout ani na fakt, že v důsledku toho, že větrné elektrárny jsou velmi proměnlivý a neregulovatelný zdroj, je nutné na každou instalovanou větrnou kilowatthodinu zajistit jinou kilowatthodinu v klasickém zdroji (uhelném, jaderném nebo vodním), který zajistí dodávku elektřiny v případě, že nebude foukat.
Současná česká legislativní úprava, vycházející z evropských směrnic, není ideální, protože deformuje trh s elektřinou. Ideální podporu obnovitelných zdrojů si představuji zcela jinak. Měli bychom podporovat především výzkum a vývoj těchto technologií, aby dosáhly úrovně, při které by se v budoucnosti obešly bez dotování jejich provozu.