27.5.2024 | Svátek má Valdemar


ATLANTIDA: Rozhovor s docentem Zdeňkem Kukalem

16.3.2023

Absolvent Univerzity Karlovy doc. RNDr. Zdeněk Kukal, DrSc. (1932-2021) už mezi námi není přes rok. Léta zůstával energickým entuziastou, doyenem české oceánologie. Vedl Ústřední ústav geologický a po převratu se stal na deset roků členem Radě vlády pro výzkum a vývoj. Ale taky je deset jiných let, které (sečteny) trávil v různých částech světa. Kukal byl profesor na univerzitách v Kuvajtu a Bagdádu, pracoval jeden čas i ve státní službě státu Irák. Jako hlavní geolog. Na výzkumných lodích se plavil po Perském zálivu, po Černém moři nebo v Atlantiku. Přednášel u nás, přednášel ve světě, přednášel klidně i v Plzni v knihovně, kde jsem ho uváděl. Seznámili jsme se, a když vyprávěl, jednalo se o příliv k nezastavení.

Taky psal. Je autor mnoha titulů. Základy oceánografie, Geologická abeceda, Atlantis ve světle moderní vědy, Záhada bermudského trojúhelníku, Přírodní katastrofy, Oceán-pevnina budoucnosti. Je taky spoluautorem Soumraku kouzelníků, Hradů Čech a Moravy, Geologické paměti krajiny. Souběžně i miloval poezii, výborně a rád preludoval na klavír (i v práci), sportoval. Ale nezaměňujte Zdeňka s jeho stejnojmenným synem, který u nás roku 1990 založil jednu z prvních cestovek. Kukal mladší je taky fajn pán, ale trochu jinde: studoval na UK ekonomickou a regionální geografii.

Se Zdeňkem Kukalem Otcem jsem udělal rozhovor, který nikdy nebyl zveřejněn, protože jsem původně pomýšlel na celičkou klihu: natolik mě oceánolog uhranul a zajímavostmi zaplavil. Ptá se Ivo Fencl:

Vaše kniha o Atlantidě poprvé vyšla v roce, na jehož konci zemřel známý spisovatel Ludvík Souček. Pro toho byl ztracený světadíl jednou z nejmilejších záhad a chtěl na téma napsat svou poslední knihu.

Kukal (spíše trpce): Vyšlo mu to?

Nevím. Pokud plánoval, že půjde o beletrii, tak ji napsal (jmenuje se Bohové Atlantidy), ale dost možná chtěl napsat i non fiction. V tom případě jste jej možná předešel, anebo jej od úmyslu dokonce bezděky odradil. - Kdo dal vám podnět?

Atlantida mě přitahovala již od malička, od takových deseti a dvanácti let. Dostala se mně do ruky atlantská bible Ignatia Donellyho (1831-1901), která česky vyšla v roce 1913. Naštěstí ji měli v Národní knihovně. Je tam všechno a docela objektivně napsáno, i když z hlediska své doby. Následovaly další články, někdy solidní, někdy fantastické, jindy ve stylu sci-fi. Přečetl jsem, co se dalo, historii jsem měl docela rád, moře začalo patřit do okruhu mých dobrých známých. Cítil jsem se na to, že bych mohl Atlantidě nějak pomoci. V roce 1963 jsem o ní napsal do Vesmíru, o rok později do Vědy a život, o dva roky později do Světa v obrazech. Tam se jim líbila a chtěli něco dalšího, to však přišlo a později. Teď však pár kroků zpět. U nás totiž mezitím vyšlo pár knížek o Atlantidě, přeložených z ruštiny a polštiny.

Představily Atlantis jinak než Ignatius?

Musíme napřed Atlantidu definovat. Někteří tak nazývají všechny možné i nemožné kolébky civilizace, objevená i neobjevená města a přístavy pod mořem.

atl

To je pravda. „Atlantis“ je i román Pierra Benoita, odehrávající se na Sahaře.

Tak to by nešlo. Atlantida je jen a jen ostrov či souostroví s vyspělou kulturou znalou písma a zpracování železa, s kulturou popsanou Platonem v dialozích Kritias a Timaios a existující devět tisíc roků před jeho životem. Platon popsal i podnebí a zhruba flóru a faunu, zvyky tamních obyvatel. A pochválil atlantské zřízení. Já byl dost sebevědomý a věřil, že něco o Atlantidě dokáži napsat také, možná lépe. Jak jsem postupně na psacím stroji generoval stránku za stránkou, bylo jich najednou na tři sta; k tomu fotky a obrázky.

Ludvík Souček nic?

Se Součkem to nemělo ale vůbec nic společného. Odnesl jsem výplod do Mladé fronty; tam to nechtěli - a přeložili raději Maďara Stegenu. Nakonec jsem to uvítal, protože v nakladatelství Academia po rukopisu dost skočili. Atlantida ve světle moderní vědy vyšla v roce 1978. Za dva roky se objevilo i druhé vydání, v roce 1982 anglický překlad ve slavném nakladatelství Elsevier, za rok nato ruský překlad v nakladatelství Znanije.

A jak jsem postupoval? Myslím, že docela logicky: Napřed rozbor starší literatury, pak fakta o Platonovi a jeho dialozích Kritias a Timaios (jsou téměř celé v překladu Františka Novotného v příloze knížky a měl jsem k dispozici i anglický překlad). Nato přišlo roztřídění autorů na vědce, spisovatele populární literatury, tvůrce sci-fi, esoteriky a fantasty. Pak jsem s kapitolami vyrazil do terénu: Kam byla Atlantida umísťována? ptal jsem se. Jak vypadá dno a pobřeží Středozemního moře? Jaké jsou další možné lokality? Jaké jsou ostrovy skutečné a které vymyšlené? Psal jsem dost i o Théře (Santorin) s vykopávkami v Akrotiri a hodně o popisování katastrofy. Soustředil jsem se i na možné zdroje Platonovy inspirace a rozbor problému „proč to vlastně napsal“? Má anglická knížka se stala ve světě dost populární a Řekové mě proto zvali na atlantologické konference na ostrov Milos, do Athén a na loď, putující Kykladami. Stovky účastníků se tam rozdělily. Takových 25 % věřilo Platonovi a hádalo se hlavně o tom, kde ta Atlantida vlastně byla. Zbytek považovat dialogy za politický pamflet, dokazující šťastně žijící předky – Praathéňany. Mnoho odborníků se odvolávalo na Aristotela, Platonova žáka. Napsal, že „ten, který si Atlantidu vymyslil, nechal ji klesnout pod mořskou hladinu“. Pro některé je to důkaz. Jiní tvrdí, že Aristoteles neměl Platona rád, tak ho chtěl shodit. Ale takhle pomluvit svého slavného učitele?

Abych ale přiblížil někdejší poslední jednání. Mořští národové, obchodníci a námořníci napadli Atlantidu, Atlanťané však měli obrovskou, dobře vyzbrojenou armádu (Platon dokonce uvádí čísla) a agresory porazili. Nebylo to moc platné, neboť obrovská katastrofa zničila obě armády. Tak aspoň pravil Platon. - A jsme ve slepé uličce.

Utěšovat se můžeme tím, že katastrofou mohlo být zemětřesení ve Středozemním moři. Je to možné. Sám Platon byl svědkem zemětřesení v řeckém Helike, následné cunami (C na začátku je správně, až to budete přepisovat) i sopečného výbuchu. Platon znal Santorin a viděl soptit Etnu na Sicilii, takže... Takže viděl to, co popisoval!

Atlantologů ovšem bylo vícero...

Jistě. Určitou dobu nechali Atlantidu v klidu, ale přišel Němec Zanger a rozhlásil a napsal, že Atlantida musí být tam, kam klademe Tróju. Schovává se prý pod říčními nánosy mezi pobřežím a pahorkem Hissarlik v severozápadním Turecku. Hannoverští geologové a geofyzici vyrazili na zteč. I když byli výborně vybaveni, našli jen nějaké příkopy a předsunuté překážky před Hissarlikem. Jistý sympatický francouzský archeolog a mořský geolog, prozkoumal okolí Gibraltarské úžiny (údajně starých Heraklových sloupů) a našel na mysech Spartan i pod vodou rozvaliny. Nikdy nenapsal, že našel Atlantidu, ale mluvil o neznámé civilizaci. Ve Španělsku, u ústí Qiadalquiviru, našli geofyzici nějaké ruiny pod nánosy říčních sedimentů. Kopat, ani vrtat však nesmějí, vždyť je to národní park.

Objevují se i další zprávy, řečeno v uvozovkách, jsou to však jen fantazie nebo výmysly. Nevěřte hlavně Biminské zdi na Bahamách, je to přírodní útvar, jak potvrdili geologové. Nevěřte ani pyramidám na dně oceánu u Kuby, jsou to špatně zmapované a zakreslené zbytky nějakého vojenského materiálu. Věřte jen tomu, že neznámých ponořených měst je dost, ale Atlantida to není. Najdou se staré neznámé civilizace, ale ne Atlantida. Statisíce stran knih a článků o Atlantidě ale nejsou ztracenou prací. S hledáním Atlantidy se rozvíjely různé vědecké obory, pokročila mořská geologie, oceánografie, archeologie a vše, co souvisí. Nenapsal jsi o Atlantidě zbytečně, Platone!

Abychom neprahli jen po senzacích: jste i autor publikace o Iráku.

Tam jsem se dostal přes Polytechnu jako náš expert. Výslovně mě chtěli na přírodovědeckou fakultu, abych učil geologii. Dali mi napřed titul Associated professor (odpovídá našemu docentovi), pak titul Full Professor (to už je opravdový profesor). S kolegy, žáky i prostředím jsem se docela žil. Geolog pracuje v terénu a jezdí na exkurze, dost podrobně jsem proto poznal hezký kus země. Na univerzitě jsem strávil necelé tři roky a podle svých dojmů i literatury napsal knížku. Je tam všechno. Od historie přes obyvatele, krajinu a geologii až k fotbalu. Manželka byla nadšená fotografka, a tak knížku doplnila fotkami.

Odkud vyšel podnět k jejímu napsání?

Podnět k jejímu napsání byl několikerý, jednak jsem se na to cítil a nic podobného nebylo, jednak mě přesvědčoval náš velvyslanec v Iráku, jednak nakladatelství souhlasilo. Po malé přestávce jsem zakotvil na rok a půl v irácké geologické službě, kde mě jmenovali hlavním geologem. Samozřejmě, že o pracích rozhodovalo ředitelství a já víc plánoval, kdo a kam půjde mapovat, kontroloval jsem práce a pak psal závěrečné zprávy. Z několika z nich se vyklubaly články do mezinárodních časopisů. Mí asistenti mi s nadšením pomáhali. Z publikací si nejvíc vážím studie o tom, kolik vlastně napadne na souši a do moře písku z prachových bouří. To jsme pak uveřejnili ve knize o Iráku vydané v Americe, jmenovala se Persian Gulf.

V té knížce jsem se musel vyhýbat politice, protože doba po sedmidenní válce v roce 1966 byla neklidná a měnili se prezidenti. Zároveň jsme se ale vyhýbali tomu nedorozumění mezi šííty a sunity i mezi Kurdy a Iráčany. Arabsky jsem se trochu naučil, ve společnosti jsem bezradný nebyl. V písmu jsem se také trochu musel vyznat, protože chodily dopisy a přípisy a bylo potřeba vědět, komu jsou adresovány a co v nich je. Iráčané si mě pamatují, ještě se občas setkáváme v cizině na konferencích a rozhodně tu radost, že mě vidí, nepředstírají.

A dnes?

Když vidím v televizi, jaká je v Iráku hrozná situace, zaplakal bych. Je to neuvěřitelně krásná země, s historickými památkami, řekami, palmovými lesy a na jihu s telly, tak říkají kopcům v rovině. Víme, a oni také, že dobrá tříčtvrtina památek není ještě vykopána a identifikována. Měli jsme příležitost s archeology prokopat jeden z těchto tellů a dokopali jsme se do nějakého desátého století. Pod vrstvou ale určitě bylo ještě něco staršího.

Máme doma hned několik památek z Iráku. Třeba jednu obrovskou fotografii (fotoline) s palmovými háji u ústí Šatt al Arabu a také menší fotografii po domácku ustrojených žen, stojících před šroubovitým minaretem v Samaře.

Přiblížil byste mi obsah vaší publikace „Vznik pevnin a oceánů“?

Knihou Vznik pevnin a oceánů jsem jako první u nás propagoval deskovou tektoniku. To byl objev, který znamenal novou geologickou etapu. Byly rozpoznány tektonické desky, na souši i v moři. Ty desky do sebe narážejí, podsunují se jedna pod druhou anebo se o sebe třou. Mají na svědomí zemětřesení, rozpady kontinentů i jejich spojování. Do celého panoramatu přitom spadají obrazy pásů magnetických anomálií na mořském dně, podle kterých identifikujeme stáří toho dna a slavné hydrotermální výrony. Horké (černí kuřáci) a bílé kuřáky. Jsou to nositelé tepelné energie ze zemského pláště a dnes je těch větších známo na tisíc. Poslední byly objeveny jižně od Islandu.

Nárazy desek, připomínám, způsobí zdvihy horstev a roztržení desky často znamená rozdělení celého kontinentu. Je fakt, že dnešní učebnice geologie vypadá úplně jinak, než ta třicet let stará. A abychom nic nepopletli, tak ještě připomenu, že deskám, které se pohybují na obrovské vzdálenosti, se říká terány (anglicky terrains), zatímco redakce to občas z neznalosti opraví na terény.

Došlo díky deskové tektonice k dalším objevům?

Přinesla především horké skvrny. Místa na mořském dně, kam magmatické teplo z pláště dopravilo přebytek tepelné energie. Jsou to oblasti silné vulkanické činnosti. Zrovna teď se třeba Island a Havaj posunují přes podobné horké skvrny a je proto na těchto ostrovech dobrá tříčtvrtina objemu mladých láv. Jizvy mezi tektonickými deskami se často mění v rifty neboli riftové zóny. Jsou to prolákliny, podle kterých se kontinenty štěpí a podle kterých se jejich části oddělují. Tím nejslavnějším riftem je Východoafrická příkopová propadlina, která jednou roztrhne Afriku a odloučí od ní tu nejvýchodnější část. Do prostoru a i přes jezera se vevalí moře a vytvoří se nový oceán. Ne ovšem zítra. Za takových deset až patnáct milionů let. A už ten oceán pojmenovali, bude to Africký oceán.

Taky u nás se máme riftů bát?

I v Evropě je máme. Třeba podle Rýna. V Norsku kolem Osla. Ve Francii u ústí Rhony. I my jsme měli rift, v podkrušnohoří; tam, kde jsou dnes hnědouhelné pánve. V typických riftech dno příkopů klesá, stěny se od sebe oddalují a jen občas jimi otřese zemětřesení a vylije se mladá láva. To platilo i pro podkrušnohorské pánve. V třetihorách. Dnes zbyla jenom neškodná zemětřesení.

Skoro si neumím představit, že vy - eruptivní zdroj vědomostí - jste mohl být i vědou nepolíbeným žáčkem obecné školy.

Naštěstí si ty vzdálené doby pamatuji. Do obecné školy jsem chodil do Panské ulice - uprostřed Prahy. Byl to učitelský ústav, takže tam učili profesoři nejenom nás – žáky, ale i kandidáty pedagogy. Pak přišli Němci, ale naštěstí šlo postoupit na reálné gymnasium na Žižkově. To byla dobrá škola, tam učili kvalitní profesoři, většinou, a hodně se sportovalo, ale bylo možné se i věnovat hudbě. Mezi žižkovskými divochy se člověk snadno otrkal.

Na tomto reálném gymnasiu jsem maturoval v roce 1951 a kupodivu mě po určitých trablech přijali na Přírodovědeckou fakultu Karlovy univerzity. Přihlásil jsem se na geologii, protože ta měla tenkrát přednost; bylo to totiž v době stalinské politiky soběstačnosti ve všech nerostných zdrojích. Fakulta stála na Albertově, jen kousek od Karlova náměstí, a domů jsem to měl kousek. Hned nad fakultou byla sportoviště. Studium se mně líbilo. První ročník byl všeobecný a mezi profesory se vyskytovali vyhlášení geologové. Chodilo se na exkurze, fakultní knihovna byla bohatá aměli jsme možnost přednášet a psát.

Od druhého ročníku jsem si zvolil jako obory petrografii a mineralogii a zvlášť se mi zalíbily sedimenty, což souvisí s mou druhou specializací – mořskou geologií. Studovat se mi opravdu zamlouvalo a kamarádil jsem i s pokročilejšími geology. V národní knihovně jsem byl skoro pořád. Zkoušel jsem už psát. První můj článek do Vesmíru byl o vápencích a břidlicích.

Tenkrát se studovalo pouze čtyři roky a v roce 1955 jsem promoval z mineralogie a petrografie; stal se ze mě promovaný geolog a obhájil jsem diplomovou práci na téma „silurské vápence“. Vápence, ty jsem měl rád. Vlastně mě pronásledovaly celý život.

Měl jsem pak možnosti zůstat na fakultě jako asistent a jít do zajímavého Uhelného průzkumu nebo Státní geologické služby. Ta vyhrála. Vyhrála, protože jsem pro ni externě již pracoval. Hlavně tím, že jsem popisoval vrty a prohlížel výbrusy hornin. Tenkrát se horečně hledala ložiska sedimentárních železných rud, a to všude mezi Prahou a Plzní.

A pak? Co jste tehdy psal?

Dva roky po promoci mě připustili ke kandidátské zkoušce. Tu jsem splnil, práci o sedimentech obhájil a stal se ze mě CSc. (kandidát věd). To jsem se už skoro prsty ani nevzdálil od psacího stroje a psal menší odborné nebo populární články. Pamatuji na Lidé a Země, Svět v obrazech a zase Vesmír. Psal jsem pro novinové přílohy. Začal jsem se blížit populárně vědecké literatuře a mezi články se objevila i ta Atlantida. Tvořil jsem různá pojednání o zdvihu mořské hladiny a přírodních katastrofách. A pak přišla první opravdová knížka, a to Geologie recentních sedimentů, vydaná v nakladatelství Academie. Za tři roky byla v nakladatelství Academic Press přeložena i do angličtiny. Tím jsem se „dostal do ciziny“, i když o schválení se nedalo mluvit.

Ale cestovat jste mohl.

Ano. Vedle Jadranu se stala prvním úspěchem expedice na Kubu. Teprve pak přišel zmíněný Irák. A Kuvajt. A v roce 1989 mě konečně připustili i k obhajobě doktorské disertační práce (téma bylo Vývoj sedimentů Českého masivu) - a byl ze mě DrSc. (doktor věd). Automaticky jsem se také proměnil z promovaného geologa na RNDr., doktora přírodních věd.

Jsem si jist, že jako nesportovec byste tolik nedokázal. Je to tak?

S názorem na sport se naše početná rodina kdysi rozdělila na dvě skupiny. Na jedné straně jsme stáli tatínek a já, a to ještě se všemi mými sourozenci, a na druhé straně byla maminka. Tatínek byl sportovec od narození, můj starší brácha hrál hokej, lezl po skalách a lyžoval a můj mladší brácha se také chtěl podobat sourozencům.

A maminka?

Ač sokolka, sport ráda neměla. A když jsme utíkali na sportoviště, nutila nás, abychom se raději učili. A když nás táta bral na fotbal nebo na hokej, končilo to obvykle hádkami.

A on byl od narození slávista a to znamená, že se jeho děti rodily jako červenobílé a sešívané.

Na obecné škole v Panské ulici jsme měli plácek na fotbal - i s brankami. Tělocvična byla slušná, i když bez košů, a na Letnou stačilo klusat kousek přes Vltavu, na které se vesele bruslilo. Když ještě nezamrzla, bruslilo se i na zimním stadionu na Štvanici a na kluzištích, kterých bylo tenkrát v okolí dost.

Starší brusle mi tatínek sehnal, starší hokejku jsem někde schrastil. A tak jsem tedy začínal s hokejem.

Nadšeně!?

Nadšeně, ale kupodivu jsem první gól dal na kluzišti na nábřeží, které patřilo německé organizaci Kraft durch Freude, a v létě tam byly tenisové kurty. Na hokej a bruslení jsem se vždycky těšil, ale strach jsme všichni měli z bolesti při rozmrzáváním údů u kamínek.

Co další sporty?

Běh. Pod Hlavním nádražím jsme měli naměřené běžecké úseky 50, 100 a 200 metrů a výborně se taky běhalo po Letné a ve Stromovce. Rád jsem navíc poslouchal sportovní reportéry a napodoboval je a do školního časopisu napsal: „Kukal oklamal brankáře a do prázdné branky dal druhý gól“. Ve skutečnosti se míč ke mně dokutálel z nějaké skrumáže a měl jsem před sebou otevřenou bránu.

Co plavání?

Plavat jsem se naučil brzy. V Úvalech u Prahy, kde měl dědeček baráček, postavili naštěstí i moc pěkné koupaliště, a když ho napouštěli, předstíral jsem, že plavu, ale sunul jsem se břichem po dně. Ale vody bylo víc a víc a hle, najedou vidím, že plavu opravdu.

Po obecné škole přišlo reálné gymnasium na Žižkově, přičemž Žižkov, to tenkrát bylo opravdové sportovní město. Velmi blízko leželo fotbalové hříště a jen o kousek dál Žižkovská a Vinohradská sokolovna s atletickým stadiem. A všude kolem se nacházely plácky a kluziště.

Chodili jsme kopat na Viktorku a trénoval nás slavný Káďa Pešek. Na hokej se chodilo pravidelně a na uhrabaném vltavském ledu byly desítky hokejových a krasobruslařských plácků. Ze Zimního stadionu vás tenkrát ve vyhrazených hodinách taky nikdo nevyhodil.

Slávistická krev ve mně ovšem zůstávala, zvlášť když k tatínkovi do obchodu chodili známí sešívaní sportovci. Pamatuji na sprintera Mirka Paráčka, hokejistu Trojana, oštěpaře Kiesewetra a vytrvalce Huška. Ale sportovní zájmy se u mě v takové tercii či kvartě začaly měnit. Na gymnáziu „Slaďárně“ jsme měli pěknou tělocvičnu s koši a brzy jsme si zamilovali basketbal. Zvlášť když v žižkovské sokolovně bojovali Žižkováci o první místo v lize a dorostenci byli dost často na špičce. I tam jsme mohli chodit mezi basketbalové hvězdy, ba i s míčem si zaházet, a dobře si pamatuji na Ezra a Adamíru.

I když Žižkovák, pořád jsem byl členem lehkoatletického klubu SK Slavia, a s chutí chodil na tréninky na Letnou a jezdil na závody a utkání. Na běhy jsem byl podprůměrný, na skoky jakž takž, ve vrzích a hodech docela dobrý. Dokonce se mi při utkání s Mladou Boleslaví podařilo překonat ve vrhu diskem československý rekord mladšího dorostu výkonem 41,77 metru. Bohužel jenom na týden. A upozorňuji vás, že disk mladších dorostenců vážil 1,5 kg.

Můj přechod do staršího dorostu byl pak problematický, proto jsem lehkou atletiku pomalu opouštěl. Objevily se však jiné cíle. Alja Nosek, budoucí režisér, mě přemluvil, abych se dal do jejich boxerského klubu. Proč ne! Box se mi vždycky líbil a byl tehdy u nás populární. Tréninky byly, jak se ukázalo, taky fajn. Nějaká ta stínová utkání také a opravdových utkání s rizikem nářezu málo. Měli jsme dobrého trenéra. Byl zároveň profesorem tělocviku i skvělým pedagogem.

Hokej jsme už hráli jen občas, protože Vltava přestala zamrzat, ale na fotbal jsme se scházeli častěji. Zvlášť proto, že na gymnáziu byly souběžné třídy a mezi nimi značná konkurence.

V basketbalu se zas projevilo soutěžení mezi Slaďárnou, Dvořákárnou a Lobkovicárnou. A jak to bylo? Slaďárna obvykle vyhrávala, protože měla Škodu a další mlaďochy, a ti postupně stoupali až do ligového mužstva.

Na univerzitě se u mne dostal ze všech sportů na první místo basketbal, ale i lehká atletika si reputaci držela a velký krok dopředu udělal tenis. A střídali jsme kurty, protože jich nebylo dost a zájemců naopak přibývalo.

I plavání bylo dál oblíbené, otevřeli totiž prima stadion v Podolí, a hokej skutečně ustoupil u mě do pozadí. Fotbal pak také. Nato času na sportování úplně ubylo a zvlášť při mé specializaci. Práce v terénu a exkurze, to prostě zabralo moc času.

To už hovoříš o době po promoci?

Po promoci se mé sportovní zájmy ustálily a jako sport číslo jedna jsem nejen já, ale i řada přátel zvolili tenis. Nejprve jako členové klubu Sokol Praha VI, kde jsme oslnivých úspěchů nedosáhli (a pohybovali se někde uprostřed tabulky), ale kurty brzy zbourali a my se usídlili na Klamovce s třemi otevřenými a třemi krytými kurty. Nu, a na nich se dřeme už šedesátý rok.

Tvrdě?

Doslova to dření zahrnuje i správu a údržbu kurtů, ale práce je méně od chvíle, kdy příval sněhu prolomil střechy těch krytých. Náš starý kádr tenistů se drží, i když čas od času někdo dá přednost kurtům nebeským. A co víc? Ani dál jsem nezapomínal na plavání a zvlášť poté, co jsem si zvykl na krásný bazén v Úvalech, kde jsem se kdysi dávno plavat naučil. V rámci kulturní a sportovní činnosti jsme také mohli chodit na basketbal, volejbal a fotbal a velmi populární byly podnikové turnaje v kopané, volejbalu a stolním tenise. V kopané jsme ale propadávali, protože proti nám soupeři stavěli bývalé ligové hráče.

To volejbal dopadl lépe a jednoho ligového hráče jsme v geologickém ústavu měli my sami. Stolní tenis skončil uspokojivě (podle očekávání) a zúčastnili jsme se rovněž šachové soutěže, a to dokonce jako jedni z favoritů. Měli jsme totiž hned dva geology prvé výkonnostní třídy. Ale bohužel, nepodařilo se nic. Jeden emigroval a ten druhý za sebe posílal náhradníky.

Skončím vzpomínkou na pravidelná trojutkání geologických služeb Česka, Francie a Německa. Většinou jsme vyhrávali a můžeme to dodnes dokázat. Jak? Naše vitríny na Klárově jsou plné pohárů a darů. Nedařilo se nám jen v badmintonu, ale skoro nikdo od nás to neumí, a pétangu. Došlo ovšem i ke zmatkům. K protestům.

Jak to?

Například naše geoložka (doktorka Skácelová) porazila v přespolním běhu mužské. Ouha. Vyžadovali zrušení běhu a opakovaný start s rozdělením na muže a ženy.

Anebo jiná záležitost! Při vyhlašování jsme se - hluboko za noci - dozvěděli, že výsledky cyklistického cross-country jsou neznámé, protože český cyklista zřejmě zabloudil a ještě nedojel do cíle.

Tolik tedy emeritní sportovec a oceánolog, před více než rokem zesnulý Zdeněk Kukal.