Plynné, kamenné i hliníkové (skoro)koule nás budou provázet topocentrickým pohledem na vesmír v říjnu 2017. Planety tak trochu vyklízejí pozice, o to větší roli hrají v říjnu družice. Především ty umělé.

Největší přirozená družice Země – Měsíc – je 5. října ve 20:40 SELČ v úplňku. Při úplňku je Měsíc vždycky krásně kulatý, mimořádně jasný a na obloze je po celou noc. Týž večer se vzájemně setkají Venuše s Marsem. My je neblíže sobě uvidíme nad východním obzorem 5. 10. a 6. 10. nejlépe okolo šesté hodiny ranní. Následující obrázek, jehož autorem je kolega Pavel Kabrhel, ukazuje polohu planet od září do poloviny října. Merkur už v říjnu neuvidíme, ale můžeme sledovat „jízdu“ Marsu téměř vodorovně s obzorem a postupně klesající Venuši.

Pohyb planet nad západním obzorem v září a říjnu 2017. (Pavel Kabrhel, www.stellarium.org)

O zdánlivé „šišatosti“ koulí

Pohled dalekohledem odhalí, že ačkoli tyto kamenné planety mají mít tvar koule jen s mírným zploštěním, vůbec jako koule nevypadají. Část jejich povrchu totiž tone v jejich vlastním stínu neboli vykazují fáze. U Venuše je to nápadnější, ale i v případě Marsu si všimneme toho, že je přeci jen (“odborně“ řečeno) šišatý. V říjnu lze fázi Marsu vyjádřit číslem 0,98 (přičemž 1,00 je samozřejmě úplněk). Zatímco u Venuše, která obíhá mezi Zemí a Sluncem, mohou proběhnout všechny fáze podobné těm měsíčním, včetně tenkého srpku (kdy se fáze blíží hodnotě 0,00 – přesně nulovou fázi má Venuše při přechodu přes Slunce), Mars, který je od Slunce dále než Země, to maximálně dotáhne k fázi 0,85.

Pokud jde o Měsíc, ten začne „šišatět“ hned po úplňku, 9. října se setká s jasnou hvězdou Aldebaran ze souhvězdí Býka a bude dále couvat do poslední čtvrti, jíž dosáhne 12. října ve 14:25, a poté do novu (to je ta fáze blízko 0,00), který nastane 19. října ve 21:12 SELČ. Pár dní před novem se srpek Měsíce přidá na ranní obloze k Venuši a Marsu.

9. 10. 2017 Měsíc v blízkosti Aldebaranu - nejjasnější hvězdy ze souhvězdí Býka. (www.stellarium.org)

17. 10. 2017 Měsíc, Mars a Venuše na ranní obloze. (www.stellarium.org)

Hvězdné pády a večerní Hladolet

Z nebeských úkazů zmíním ještě maximum meteorického roje Orionid. „Padající hvězdy“ tentokrát zdánlivě vylétají ze souhvězdí Oriona, které je sice zimní, ale na říjnové obloze se objevuje už okolo půlnoci. Netěšme se však na podobný přírodní ohňostroj, jaký slibují například srpnové Perseidy. V maximu, které letos připadá na 21. října, astronomové očekávají 15 meteorů za hodinu. Zajímavostí je, že mateřskou kometou Orionid je ta nejslavnější – Halleyova.

Za pozornost stojí také setkání Měsíce se Saturnem, který je v říjnu pozorovatelný večer nízko nad jihozápadním obzorem. Obrozenci, vymýšlejíce planetám česká jména, mu dali název Hladolet, ale ten se spolu s dalšími, o poznání zvukomalebnějšími, názvy jiných planet, jako třeba Krasopaní nebo Dobropán, neujal. K onomu setkání dojde 24. října odpoledne, my uvidíme Měsíc u Saturnu téhož dne večer. Měsíc už bude zase dorůstat, do první čtvrti se pak dostane 28. října v 0:21 středoevropského letního času. Ano, letního. Tohoto nesmyslu se zbavíme až 29. října, kdy se ve 3 hodiny kyjevského času vrátí naše hodiny zase k tomu standardnímu, středoevropskému.

24. 10. 2017 Srpek dorůstajícího Měsíce u Saturnu večer nad západním obzorem. (www.stellarium.org)

Planety Merkur a Jupiter jsou zcela nepozorovatelné, Uran je naopak vidět po celou noc, Neptun od setmění do třetí hodiny ranní, ale k jejich spatření potřebujeme vyzbrojit oči dalekohledem. Uran najdeme v souhvězdí Ryb a Neptun v souhvězdí Vodnáře.

První družice musí být kulatá jako planety

Letošní říjen přináší také jedno významné výročí. 4. října 1957 byla u příležitosti právě probíhajícího Mezinárodního geofyzikálního roku vypuštěna na oběžnou dráhu první umělá družice Země. Sovětský svaz tím tenkrát důkladně vypálil rybník Američanům, kteří úmysl vypustit družici deklarovali už předem, ale jaksi nestíhali. Nestíhali ani Rusové (omlouvám se, nějak mi nejde do klávesnice slovo „sověti“, tak je používat nebudu), a tak místo velké vědecké družice, která letěla později jako Sputnik-3, vyslali nejjednodušší možnou verzi satelitu: hliníkovou kouli, která obsahovala vysílačku a baterii. Zvenčí ještě trčely čtyři prutové antény.

Družice se dokonce, v souladu se svou jednoduchostí, původně označovala Prostějšij sputnik, tedy doslova Nejjednodušší družice, ale vžilo se pro ni jméno Sputnik-1. Poměrně hodně známé je jméno konstruktéra rakety, Sergeje Koroljova. Autorem družice byl však někdo jiný – Michail Chomjakov. Muž, který je zachycen se Sputnikem na ikonické fotografii, kterou zná celý svět, je pravděpodobně jeden z techniků – Jurij Silajev. A proč měl Sputnik-1 podobu na výrobu poměrně náročné koule, když ve vakuu na oběžné dráze tvar družice díky prakticky nulovému odporu prostředí nehraje žádnou roli? Traduje se (možná je to jen kosmonautická latina), že Michail Chomjakov přišel za Sergejem Koroljovem původně s návrhem družice, jež měla tvar válce. Hlavní konstruktér však nařídil, že první sputnik musí mít tvar koule – jako mají planety.

Konstruktér Sputniku-1 Michail Chomjakov. (www.russianspaceweb.com)

Příprava Sputniku-1 - na forografii je zachycen technik Jurij Silajev. (www.astro.cz)

V době, kdy Sputnik obíhal okolo Země, málokdo tušil, jak družice opravdu vypadá. Objevily se i divoké představy vycházející zřejmě z některých nerealizovaných prvotních koncepcí. Jedna nápadně připomíná Space Ship One (nihil novi sub sole) Richarda Bransona, který už několik let planě slibuje rozjet ve velkém vesmírnou turistiku. Stopy najdeme například na vynikajícím webu Anatolie Zaka (odkud jsem převzal i ten „drb“ o příčině kulatosti Sputniku-1): www.russianspaceweb.com. Ono bizarní trojlodí, které mám na mysli, se objevuje na úvodní stránce nahoře.

Koláž obrázků z historie Sputniku-1 obsahuje i nerealizovaný návrh, jemuž některé moderní konstrukce kosmických lodí jako by z oka vypadly. (Anatolij Zak, russianspaceweb.com)

Něco podobného se jako senzační zpráva o tom, že se podařilo získat fotografii skutečné podoby družice, objevilo v říjnu 1957 také v italských novinách, jejichž sken mi laskavě poskytl kolega z královéhradecké hvězdárny Karel Bejček:

„Zaručeně pravá“ podoba Sputniku-1 prezentovaná v italských novinách. (archiv Karla Bejčka)

Pípání, které Nejjednodušší družice vysílala, bylo spíš technicky než vědecky užitečné pro studium vlivu zemské atmosféry na rádiový signál. Mnohem významnější bylo politicky. Znamenalo, že dokáží-li Rusové dopravit poměrně hmotné těleso (86 kg) na oběžnou dráhu, dokážou daleko výbušnější tělesa dopravovat kamkoli na Zemi. Davy lidí na východě i na západě se radovaly a vítaly začátek kosmické éry, autority na západě však vraštěly čela a přemýšlely co s tím.

Kosmická éra

Kosmická éra (prozatím) vyvrcholila závody o Měsíc, kde jasně vyhrály USA, a stavbou velké orbitální stanice, kde spolu všichni vzorně spolupracují. Zatímco politici na zemi se vzájemně častují drsnými prohlášeními a sankcemi, na oběžné dráze se vzájemně bez sebe neobejdou. Zjednodušeně řečeno, Rusové vyrábějí lodě Sojuz, které na Mezinárodní vesmírnou stanici dopravují lidi, a Američané a Evropané to platí. Výrazně se podílejí také například Japonci a Kanaďané, Číňané naopak podnikají na vlastní pěst.

Mezinárodní kosmickou stanici můžeme pozorovat i na vlastní oči, pokud se splní několik podmínek, o nichž jsem blogoval v červnovém přehledu dění na obloze. Až do poloviny října tyto podmínky splněny jsou a stanici, jež není žádný drobeček – je přibližně o 450 tun hmotnější než Sputnik-1 ;-) – můžeme pozorovat prakticky každý večer. Svou jasností se blíží Venuši, po níž a Slunci a Měsíci se občas stává čtvrtým nejjasnějším objektem na obloze. Předpovědi viditelnosti stanice pro Českou republiku najdete na serveru Heavens-above.com.

Převzato z blogu se souhlasem autora.
Autor je pracovníkem Hvězdárny a planetária v Hradci Králové