Planeta Venuše dosáhla 17. února své nejvyšší jasnosti. Během následujících večerů můžeme sledovat její prudký úprk směrem ke Slunci.

Může se to zdát zvláštní, ale chvíle, kdy planeta Venuše dosáhne oné nejvyšší jasnosti, není ta nejlepší na její pozorování. Své největší úhlové vzdálenosti od Slunce dosáhla už 12. ledna. Tehdy se nad naším obzorem zdržovala po nejdelší dobu. Za období její nejlepší letošní viditelnosti na večerní obloze, byť je sám pojem nejlepší viditelnost jen obtížně definovatelný, tak můžeme prohlásit přelom ledna a února. Tehdy nastala ta nejšťastnější kombinace výšky Venuše nad obzorem, její úhlové vzdálenosti od Slunce a jasnosti.

Co na obloze nemůžeme na první pohled poznat, je vzdálenost Venuše od nás. A ta je také, spolu s tvarem planety, klíčem k té nejvyšší jasnosti. Venuše je vnitřní planetou – obíhá blíže ke Slunci než Země. Díky tomu se nikdy na obloze nemůže ocitnout přímo naproti Slunci (odborným termínem řečeno nemůže dosáhnout opozice) a současně, prochází-li na obloze okolo Slunce (nachází se v tzv. konjunkci), může být buď za Sluncem, nebo mezi Sluncem a Zemí. Hádejte, kde je teď?

Na první pohled se to opravdu nepozná. Ale vezměme na pomoc dalekohled:

Srpek Venuše fotografovaný 16. 2. 2017 ve 20:08 SEČ. (J. Veselý)

Tohle jsem vyfotografoval 16. února večer zcela amatérskou (pobývaje daleko od hvězdárny s dětmi na prázdninách) metodou – přiložil jsem digitální zrcadlovku k okuláru svého dalekohledu (pravda, s průměrem zrcadla 20 cm to zase úplně kapesní ořezávátko není), ručně zaostřil a usilovně tiskl spoušť. Zkuste to také. Z té hromady rozmazaného šumu se vždycky dá vybrat nějaký použitelný ostrý obrázek.

To že Venuše hraje barvami, není dáno amatérským způsobem pořízení snímku nebo vadami dalekohledu či fotoaparátu. Je to tím, že ve 20:08, kdy jsem fotografoval, byla Venuše jen 9,5° nad obzorem (za hodinu na to už zapadla) a vzduch její světlo rozkládal na barvy. Důležitější je, že Venuše vypadá jako poměrně tenký srpek...

Už znáte odpověď na moji hádanku?

Jako každá planeta, svítí Venuše jen odraženým sluneční světlem, a protože se už nyní nachází mezi Zemí a Sluncem, je od Slunce osvětlena převážně z opačné strany, než na kterou se díváme. Proto vypadá jako srpek a ten se dokonce bude dále ztenčovat, jak se bude Venuše dostávat do tzv. dolní konjunkce se Sluncem, která nastane 25. března. Ano, bude to docela sešup – v polovině února je Venuše nejjasnější a za měsíc na to už na obloze nebude vidět vůbec, protože se ztratí ve sluneční záři. Velikost srpku – úhlová vzdálenost jeho „rohů“ – ale současně poroste, jelikož se Venuše vlastně bude až do té dolní konjunkce se Sluncem, blížit Zemi.

Jasnost planety se tedy odvíjí od tvaru srpku, jeho úhlové velikosti a od vzdálenosti planety od nás. Když je Venuše při pohledu od Země za Sluncem, je v tzv. horní konjunkci a vypadá jako celý kotouček. Jenže mrňavý, protože je planeta v tu chvíli pekelně daleko – zpravidla 260 milionů kilometrů. Jak Venuše obíhá okolo Slunce a my se na ni díváme vlastně „zvenčí“ (je to vnitřní planeta), nabývá tvaru srpku, který se postupně ztenčuje, ale zároveň roste jeho úhlový rozměr. S klesající vzdáleností od nás také roste plošná jasnost srpku, takže vždycky přibližně 40 dní před dolní konjunkcí dosáhne planeta nejvyšší jasnosti. Poté začne slábnout, protože srpek už je příliš tenký. Za další Měsíc a kousek po dolní konjunkci, při níž Venuše projde mezi Zemí a Sluncem ve vzdálenosti pouhých 42 milionů kilometrů od nás, pak bude opět nejjasnější, ale to bude na ranní obloze. Letos při tom budeme mít v kalendáři předposledního dubna.

Graficky znázorněno to vypadá takto:

Vypočtené hodnoty jasnosti Venuše během dvou jejích synodických period. (David Barry)

Na vodorovné ose grafu jsou dny. Hodnotu nula představuje okamžik dolní konjunkce se Sluncem, po necelých 600 dnech pak nastává další dolní konjunkce se Sluncem – to je tzv. synodická perioda Venuše. Tedy nikoli její doba oběhu okolo Slunce, ale doba, za kterou se Venuše opět vrátí do stejné pozice vůči Slunci při pozorování z pohybující se Země. Tato perioda vlastně vznikne skládáním pohybu obou planet. V grafu jsou zobrazeny celkem dvě synodické periody, aby bylo vidět, jak se období nejvyšší jasnosti planety opakují krátce po sobě symetricky okolo dolní konjunkce. Při samotné dolní konjunkci, kdy je pro nás Venuše vlastně v novu, klesá její jasnost k nule. V extrémním případě ji pak pozorujeme jako černý kotouček přímo před slunečním diskem. Většina z nás to naposledy v životě mohla vidět v červnu 2012, příští takovou šanci dostanou pozemšťané v prosinci 2117.

Nejjasnější Venuši už tedy máme za sebou a teď můžeme sledovat, jak se Večernice úžasně rychle hrne ke Slunci, aby se už za dva měsíce stala nejjasnější Jitřenkou.

P.S. Měsíc má smůlu, je sice jasnější, ale v těchto dnech vychází až po půlnoci, takže večer je opravdu nejjasnější Její Jasnost Venuše.

Převzato z blogu se souhlasem autora.
Autor je pracovníkem Hvězdárny a planetária v Hradci Králové