aneb Topocentrický pohled na vesmír v červenci 2017

Na světlé letní obloze se vyjímají planety a Měsíc, jejichž vzájemná setkání se v červenci dvakrát zopakují. Oněmi bejvalkami jsou pak tělesa, jež mezi planety patřívala, ale...

Bývalé planety Juno a Pluto bez dalekohledu vůbec neuvidíme, takže si jejich příběh nechme na pozdější odstavce a začněme tím, co je na obloze ke spatření prostýma očima.

Pouť Měsíce mezi planetami

Hned 1. července se ve 2:51 SELČ Měsíc ocitá v první čtvrti. Na obloze jej toho večera najdeme na jihozápadě nedaleko Jupiteru a také hvězdy Spiky ze souhvězdí Panny.

Setkání Měsíce, Jupiteru a Spiky 1. 7. 2017 (Stellarium)

Do úplňku Měsíc doroste 9. července v 6:06 SELČ. O dva dny dříve se přiblíží k Saturnu, ale k setkání s planetou dojde okolo 15. hodiny, tedy ve dne, a ještě hluboko pod naším obzorem. Nejblíže k Saturnu tak na obloze Měsíc spatříme 6. července večer. Opět bude setkání Měsíce s planetou asistovat jasná hvězda, tentokrát Antares ze souhvězdí Štíra.

Měsíc, Saturn a Antares 6. 7. 2017 (Stellarium)

Měsíc není na obloze k zastavení. Obíhá okolo Země tak rychle, že průměr svého disku mezi hvězdami urazí za necelou hodinu, a tak bude trvat jen 14 dní, než se už couvající srpek Měsíce po poslední čtvrti, která nastane 16. července ve 21:25 SELČ, setká s Jitřenkou – planetou Venuší, která má (oprávněnou) pověst nejjasnější planety na obloze a po Slunci a Měsíci třetího nejjasnějšího nebeského tělesa vůbec. Zatímco v červnu a na počátku července se Venuše přece jen poněkud ztrácela v červáncích, koncem července, kdy už jsou noci trochu tmavší, začíná ranní obloze dominovat. K setkání Měsíce s Venuší dojde 20. července a do třetice v blízkosti jasné hvězdy. Aldebaran ze souhvězdí Býka Měsíc mine jen o půl stupně necelou hodinu před východem nad náš obzor, a tak mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní uvidíme nízko na východě celkem těsnou a hodně pěknou skupinku:

Měsíc, Venuše a Aldebaran 20. 7. 2017 (Stellarium)

Měsíc pak 23. července v 11:45 SELČ docouvá až do novu a za několik dní se znovu vynoří večer na západě jako dorůstající srpek, aby téměř přesně zopakoval setkání s Jupiterem a Spikou 28. a 29. července.

Druhé červencové setkání Měsíce, Jupiteru a Spiky 29. 7. 2017 (Stellarium)

V červenci to tedy Měsíc stihne k Jupiteru dvakrát. A nejen to. Stihne ještě jednu první čtvrt, a to 30. července v 17:23 SELČ. Bude to tak vlastně už druhá první čtvrt v kalendářním měsíci, ale abychom se do toho číslování nezapletli, přejděme na vděčné téma „bejvalky“.

Kdo je tady vlastně planetou?

Nejznámější bývalou planetou je Pluto. Aféra s jejím bouřlivým vyřazováním ze seznamu planet, které proběhlo v Praze v srpnu 2006, je dodnes živá. Hledání definice planety nakonec přineslo zpřehlednění v podobě rozdělení těles Sluneční soustavy do tří kategorií:

- planety
- trpasličí planety
- malá tělesa Sluneční soustavy

Ta poslední kategorie je vlastně odpadkovým košem na všechno smetí nepravidelných tvarů, jako jsou komety, asteroidy nebo meteoroidy. Trpasličí planety mají s planetami společné to, že jsou přibližně kulaté a obíhají okolo Slunce.

Fotografie Pluta pořízená sondou New Horizons 17. 7. 2015 s vyznačenými názvy povrchových útvarů. (NASA / JHUAPL / SWRI / Ken Kremer / Marco Di Lorezno /)

Ačkoli škatulka trpasličích planet vznikla v podstatě jako odškodné za „škrtnutí“ Pluta, do popředí se hrnou i jiné. Nejhmotnější z těch v současnosti známých je Eris – těleso, jehož objev právě spustil diskusi nad tím, čemu všemu vlastně hodláme říkat planeta. A jako první z trpasličích planet byla objevena Ceres. Ovšem objevena byla jako planeta pohybující se v mezeře mezi Marsem a Jupiterem, a to 1. ledna 1801, kdy ji poprvé zaznamenal italský astronom Giuseppe Piazzi. Jenže se brzy ztratila. Ještě dříve, než ji mohli spatřit jiní astronomové.

Jméno pro planetu

Na jedné straně se vynořily pochybnosti, zda Piazzi vůbec něco objevil, a na straně druhé už zejména němečtí astronomové vymýšleli pro novou planetu jména (Hera, Juno), aniž by se ptali objevitele, jestli s tím souhlasí. Ten nesouhlasil, dokonce písemně poněkud zuřil – nepřímo v dopise příteli Orianimu Němcům vzkázal, ať si objeví svoji planetu, když jí chtějí dávat jméno. Sám navrhoval Ceres Ferdinandea (Ceres je bohyně úrody a patronka Sicílie, jež byla tehdy pod vládou neapolského krále Ferdinanda).

V každém případě všichni porcovali medvěda, který ještě běhal po lese. Nová planeta byla ztracená. Znovu nalézt ji pomohl Carl Friedrich Gauss: Pomocí své, pro tento účel vymyšlené, matematické metody nejmenších čtverců určil z Piazziho pozorování pohybu tělesa v lednu 1801 určil tvar dráhy a díky tomu pak astronomové věděli, kde mají hledat. V prosinci 1801 se novou planetu podařilo objevit podruhé a v lednu roku 1802 (málem přesně do roka a do dne) byl její objev potvrzen. Dostala jméno Ceres (Ferdinanda v názvu ostatní astronomové nepřipustili).

A vzápětí k ní přibyla další planeta – právě při sledování Cerery objevil Heinrich Olbers v březnu roku 1802 těleso, jež později dostalo název Pallas. Počet planet mezi Marsem a Jupiterem se ještě rychle rozrostl na čtyři. V roce 1804 přibyla Juno (konečně Němci uplatnili jeden ze svých původních návrhů) a v roce 1807 Vesta. Pak se objevování planet na desítky let zaseklo.

Dvě krize identity

Pro ty, kteří přestávají stíhat sledovat: v první polovině 19. století jsme mezi planety počítali 11 těles pojmenovaných – Merkur, Venuše, Země, Mars, Ceres, Pallas, Juno, Vesta, Jupiter, Saturn, Uran. Chybí vám tam Neptun? Právě objev Neptunu (1846) spolu s tím, že se prudce začaly množit objevy dalších těles mezi Marsem a Jupiterem a současně bylo jasné, že jde o objekty podstatně menších rozměrů, dostavila se první krize identity Cerery. Z regulérní planety, jíž byla téměř padesát roků, se stala planetkou (Kleine Planete, jak tuto nově vytvořenou kategorii pojmenoval německý astronom Johann Encke) nebo také asteroidem (tento termín, jenž je dnes synonymem slova planetka, navrhoval už roku 1802 William Herschel).

Druhou krizi identity pak Ceres prodělala spolu s Plutem v roce 2006, kdy se stala trpasličí planetou. Pallas, Juno a Vesta nebyly shledány dostatečně kulatými na to, aby se kvalifikovaly do škatulky trpasličích planet, takže zůstaly mezi asteroidy a spolu s nimi spadly mezi malá tělesa Sluneční soustavy. Nárok na titul bývalá planeta jim však upřít nelze a jsou na tom v tomto směru stejně jako Pluto.

Bejvalky v opozici

Dvě z bývalých planet se letos v červenci ocitají v tzv. opozici – Juno 2. července a Pluto 10. července. To znamená, že jsou na obloze naproti Slunci, jsou tedy pozorovatelné po celou noc, jsou také nejblíž k nám a jsou nejjasnější. V případě Pluta to „nejjasnější“ znamená, že na jeho spatření potřebujeme dalekohled s objektivem o průměru nejméně 25 centimetrů, ale raději větším. Na zvětšení moc nezáleží, stejně to bude jen tečka mezi hvězdami. Na simulaci programem Stellarium je zaznamenána poloha Pluta červenými značkami, poloha Juno pak kroužkem i s názvem. Je vidět, že právě v době opozice se Sluncem bude hned vedle Pluta Měsíc krátce po úplňku. Ten obě bývalé planety spolehlivě přesvítí.

Pluto a Juno jsou v červenci v opozici se Sluncem (Stellarium)

Na pokus o nalezení Pluta či Juno je tedy dobré počkat na některou z jiných nocí, kdy Měsíc překážet nebude. Pohyb těles a změna jejich jasnosti není tak výrazná, aby to hrálo zásadní roli. I Juno bude v dalekohledu vypadat jenom jako svítící bod. Je mnohem jasnější než Pluto, ale stále hluboko pod hranicí viditelnosti očima. Pro fajnšmekry je to však zajímavá výzva, ne?

Asteroid Juno fotografovaný dalekohledem o průměru zrcadla 2,5 m. (Mount Wilson Observatory)

Převzato z blogu se souhlasem autora.
Autor je pracovníkem Hvězdárny a planetária v Hradci Králové