Každý jsme nějaký se svými povahami, zvyky, přáními a tužbami. A to je dobře. Ale jsou mezi námi i tací, kteří nejsou žádní, protože nic takového jako povahu, zvyky, přání nebo tužby nemají. Buď proto, že je to ani nenapadne nebo na to prostě v klokotu každodenního života nemají čas a životem prostě jen probíhají, vegetujíc od Ulice k Slunečné, či od Netflixu k nové verzi software. Tím nechci říct, že jsem sám neodkoukal řadu dílů těchto a jiných skvělých dílek. Ale navzdory tomu se občas pokouším zachovat si výše zmíněné atributy. Na svět přicházíme nepopsaní, jen s pudem sebezáchovy, ale smysl života hledáme po celý následující čas, který je nám vyměřen a často marně. Naštěstí asi neexistuje jeden univerzální smysl života, protože to bychom už o něm věděli a vyznávali ho. To by se prostě neutajilo, zvlášť v Čechách. A tak si ten mlhavý obrys smyslu života můžeme každý dotvářet k obrazu svému. Někdo úspěšněji a jiný méně. A bylo by škoda si ho nedotvořit. Ptáte se jak? Tak předně se zastavit, popřemýšlet a meditovat. Jestli se dokážete přistihnout, jak civíte do dálky a říkáte: „Já se tu honím jak blbec a zatím támhle v podhůří už krásně rozkvetly třešně“, tak to už je meditace a jste rozhodně na dobré cestě. My introverti to máme o něco snadnější.

Ale zkuste si někdy sami, jak ozdravně působí si v ústraní popřemýšlet, co já vlastně mám rád, co bych chtěl a co jsem vlastně nechtěl. Proč to a ne tamto? Co jsem od života očekával v mládí a co mi z toho zbylo dnes? Udělejte něco pro svá přání. Většina z vás asi po takové meditaci neodvrhne svůj dosavadní život, neopustí rodinu a neodjede strávit zbytek života mezi domorodce do Polynésie či do tibetského kláštera. Často stačí jen malá korekce, malá změna priorit a budete se cítit mnohem šťastnější a spokojenější. A žijte pro dnešek a neodkládejte svá přání. Já sám jsem prvních čtyřicet let života hromadil řadu knih, z nichž většinu jsem ani nestačil přečíst s tím, že jednou se k nim dostanu, že se budou hodit. Teprve v pětačtyřiceti jsem definitivně pochopil, že žádné „jednou“ nikdy nepřijde, přebytečné knihy vyházel a od té doby si kupuji jen knihy, které si chci přečíst hned dnes.

Druhým tajemstvím spokojeného života je pozitivní myšlení. Vylaďte nervové transmitéry ve svém mozku. Nevím, jestli se k němu dá dospět již v bouřlivém a rozporuplném mládí. Já jsem k němu našel cestu jednou, když jsem se uprostřed krásné přírody zastavil a s trochou překvapení si uvědomil, že větší část života už mám za sebou. A že to uteklo. Náhle mi došlo, že ten zbytek si chci řádně užít. A k tomu nepotřebujete Rothschildovy peníze. Stačí si uvědomit každý den a jedinečný svět kolem sebe a nenechat si ho ničím a nikým kazit. Ano entropie, ďábel, stres či jak se všechna ta synonyma zla jmenují, číhají kolem nás, aby z naší mysli vypudili dobrou náladu, ale zvykněte si jim to prostě nedovolit. Pozitivní myšlení je prostě životní přístup. A příjemný, usnadní vám život. Když si zlomíte ruku, musí být vaše první myšlenka: „Je to dobrý, noha by byla horší“!

Takže, až přijdete dnes domů, pohodlně se usaďte v křesle, usrkávejte svůj oblíbený nápoj a trochu rozostřeným pohledem a la Magda Vašáryová z Postřižin se zahleďte na zarámované zátiší nebo korálovou lagunu v nástěnném kalendáři. Nechte své myšlenky volně plynout . . .