6.10.2022 | Svátek má Hanuš


ZKUŠENOST: Jak jsem dělal zbrojní průkaz

11.6.2022

Kdoví, co teď bude, napadlo mě hned, když Vladimir Adolfič Putin zaútočil na Ukrajinu. A nemusí to být zrovna jen ruský nácek, kdo by mohl chtít druhé denacifikovat – jakkoli je to k nevíře, i v Česku máme nácků, co svým ruským souvěrcům zuřivě fandí, nemálo (a nemusí to být zrovna jen notoricky známý blázen Petr Hájek, co nepochází z opice, provozovatel klerofašistického Protiproudu): v dnešní době je už zkrátka lépe být ozbrojen, neboť je zlá, magorů je hodně a moudře přísloví praví, že kdo je připraven, není překvapen. S dosud neozbrojeným čtenářem, co uvažuje podobně, se proto rád podělím o své laické zážitky z minulých tří měsíců, spojené se získáváním zbrojního průkazu.

Není to tak jednoduché: na stránkách Zbraně kvalitně, které jsou pro tuto přípravu nejlepší, najde čtenář 500 testových otázek, jež musí našprtat. Když jsem tam nahlédl poprvé, zhrozil jsem se , jak se tohle může někdo naučit – v diskuzích nicméně psali, že to v řádu týdnů jde, byť to dnes už není tak jednoduché, neboť od začátku loňského roku se vše zpřísnilo. Nelenil jsem tedy, hned si zašel k obvoďákovi pro nezbytné zdravotní potvrzení (vydal ho bez problémů) a s přihláškou a kolkem zašel na policii – byl začátek března a termín na zkoušky jsem dostal 28. dubna: vynikající, říkal jsem si, mám dost času se to naučit.

No, nakonec to bylo zbytečně za dlouho – zjistil jsem, že ty stovky otázek se točí zhusta kolem jednoho a téhož: základem je mít v malíčku 5 skupin zbrojního průkazu a 4 kategorie zbraní. Od toho se odvíjí všechno, třeba až do takových detailů, že flobertka patří do kategorie C1 (podléhá registraci), ale dříve patřila do D (byla volně prodejná). Ano, těch pro našince úplných zbytečností je tam nepřeberně: potřebuji například vědět, zdali smí ostraha jaderných zařízení nosit zbraň viditelně? Či do kdy musí držitel vývozní zbrojní licence zbraně vyvézt? Nebo že brokovnice má střelivo se středovým zápalem? Zvlášť, když mě nezajímá ani sportovní střelba, ani myslivost (ta tedy už vůbec ne!), jen chci mít bouchačku (nebo lépe rovnou dvě) na obranu proti náckům…

S tím souvisí otázka, jaký zbrojní průkaz si tedy zvolit: všude vám poradí, že kromě protináckovského E (ochrana zdraví, života a majetku) je dobré si zrovna udělat i B a C (sport a myslivost), nikdy prý nevíte, zdali vás to nechytne, zkouška je stejná, jde jen o pár stovek navíc – no jo, ale když my antináckové ty zbraně vlastně nijak nemilujeme, spíš naopak, a chceme být akorát připraveni… Takže budu mít E: je na počet potřebných bodů u zkoušek nejnáročnější, ale zbraň lze pak (skrytě) nosit i na veřejnosti a dokonce mohu mít i tu malorážku a brokovnici (byť je určitě mít nebudu).

Přihláška tedy podána, otázky šprtány, a nyní bylo zapotřebí i potrénovat, neboť vedle teoretické části (písemný test se 30 z oněch 500 otázek) bude i ta praktická, sestávající z manipulace se zbraní a z ostré střelby na terč. Na střelnici, kam jsem byl na zkoušku objednán, mě rádi navedli na instruktora, s nímž jsem si termín návštěvy sjednal.

Nu, první cvičení bylo fakt trudné – z pistole jsem nevěděl, kde mi hlava stojí. Užitek byl dvojí: získal jsem první představu, co je na zbrani co, a přesvědčil se, že dobře střílet z pistole jsem od vojny stále nezapomněl. A ruku v ruce se šprtáním začaly věci získávat konkrétní tvary: do zbrojní problematiky uviděl jsem takříkajíc zevnitř, bylo náhle zřejmé, jak co funguje a proč je to zákonem ošetřeno tak a onak. Samozřejmě bylo nutno naučit se spoustu detailů – pomáhají mnemotechnické pomůcky, například v nesmyslné větě „Francouz hrál na perkuse, až to chtělo tlumič,“ jsem si zakódoval několik odpovědí ohledně zbraní kategorie C.

Přešel jsem pak tedy k teoretickým testům nanečisto, jež výše uvedené stránky nabízejí. Z možných 79 bodů musí éčkař získat nejméně 74 (všichni ostatní to mají benevolentnější, kromě déčkařů - profesionálů, ti to mají stejně náročné), což znamená, že nemůže mít ani dvě chyby po 3 bodech (otázky ze zákona o zbraních, jsou jich dvě třetiny). Nauka o zbraních je za dva body, zdravověda za bod, té je nejméně. Zpočátku jsem dělal tolik chyb, že bych býval mohl být jen sběratelem zbraní, později už myslivcem – časem se to ale začalo zlepšovat a nakonec už jsem většinou procházel. Vedle toho i druhá návštěva na střelnici, posílená nyní teoretickou přípravou, byla mnohem úspěšnější, instruktor konečně už oči v sloup nezdvihal. Seznal jsem, že měli pravdu, kdo psali, že při intenzivní píli lze se na zkoušku připravit za tři týdny.

A já měl ještě měsíc čas – zbytečné, mučivé čekání… Nedalo mi to, než testy neustále dokola pilovat tak, až tam málokdy byla nějaká chyba - našprtán už jsem byl opravdu odporně. Třetí návštěvu střelnice jsem si dal až týden před dnem D. Manipulace šla už pomalu poslepu, tím spíš, že tam se mnou byla i jakási slečna, co se zbraní zápasila jako já onehdy poprvé, ale zjevně ji to nijak nezneklidňovalo. Alespoň střelbu zvládala perfektně, jako od začátku i já – ale co to? Já náhle nenastřílel, potřebných čtyř zásahů terče z pěti dosáhl jsem jen jednou, divné. Asi je to momentální indispozice, tohle mi přece jediné vždycky šlo, říkal jsem si…

Čtenář možná tuší, co se mi následujícího týdne u zkoušky stalo: test plný počet, manipulace málem poslepu, střelby – vedle. Neuvěřitelné, dodnes si neumím dobře vysvětlit, proč jsem nakonec pohořel na jediném, v čem jsem si byl původně jistý. Snad klamný pocit, že už to jde v pohodě, předčasná jistota, nevím. Na reparát musel jsem čekat dalších 5 týdnů; to už nejen ukrajinská válka, ale i ta moje osobní zbrojní překročila sto dnů. Strach větší než poprvé, protože tady už opravdu hrozilo další možné opakování až za tři měsíce a tentokrát už zase i s těmi teoretickými testy. Ale dopadlo to dobře, nastřílel jsem jak za starých časů.

Dokonáno jest, zbrojní průkaz je v kapse. Je ho zapotřebí. Žijeme v době, kdy je po stu letech v Evropě díky Rusku znovu na talíři fašismus. Naštěstí jsme v NATO, avšak je namístě být k obraně připraven i osobně, člověk věru neví, co bude.

Chtěl bych ještě podotknout jedno: internet je plný výhrůžek, jak vás zkušební komisař může během praktické zkoušky zničit na čemkoli. Zažil jsem ty komisaře dva a oba byli tzv. „dávači“ - od obou zkoušek odešli jen ti, co neudělali testy či nenastříleli nejméně 4 z 5 ran, což komisař neovlivní: na praktické manipulaci nevyhodil nikdo nikoho. Zdá se, že i oni si uvědomují, co se nyní děje, a nechtějí mít na svědomí, aby někdo zůstal beze zbraně kvůli nim. Za to jim dík!

A tak na závěr už jen stručný vzkaz Vladimiru Adolfiči Putinovi, kvůli kterému tohle všechno je, (nejen) od skupiny Jasná páka:

Pal vodsuď hajzle!

Milan Dřevojánek