Zjara 2024 jsem zareagoval na zvonění mobilu a neznámé číslo: „Ano?“ Představil se starý známý, už několik let i soused: „Jel jsi v pátek ráno na kole okolo Žluťáku?“

Aniž by patřil Číně, je tzv. Žluťák světle natřená prodejna u náměstí a stojí proti domu volajícího.

Povídám: „Jakube, o tom nevím. To je nesmysl! Co bych tam ráno dělal?“

„No, radím ti: zkus si vzpomenout. Protože mi vykradli sklep a sebrali kolo.“

„Ale já mám svý.“

Když jsem se později zamyslel, uvědomil jsem si, že jsem v pátek opravdu mohl okolo vykradené budovy fičet. Šlapal jsem totiž po tradiční trase a něco se proti mně semlelo na ulici a zacpalo ji to auty. Nehoda to ale nebyla, takže jsem to mimořádně střihl kolem Žluťáku. Jen jsem si nadále neuměl představit, že jsou i tahle místa pod kuratelou kamer. Ne, nikdy by mě to nenapadlo (protože se tam dloubu v nose).

A Jakub? „Už třetí kolo, co mi ukradli. Neuvěřitelný.“

Bez přílišného vciťování povídám: „Tak to tak neber. Já jsem rád, že jsi se přistěhoval - a vždyť je to tu krásný. Zase zajdu na pivo. A jasně, už si vzpomínám. Jel jsem v pátek brzy ráno mezi vaším barákem a Žluťákem, to se stalo. Ale co z toho? Já se vůbec nerozhlížím. Zeptej se, radím, party, která stává před Žluťákem. Třeba něco zmerčili.“

„Ti tam, blbče, stojí akorát přes den. Nepřespávají.“

„Třeba to vykradli oni. A koukají rovnou na váš dům. Dají ti aspoň tip. Třeba mají tušení, kdo jsou ti zloději. Jo, a ptej se hlavně Radúze.“

„Ten ví hovno,“ řekl s naprostou jistotou a rezignací, ale já se čertil: „Nechápu, jak jsem se mohl dostat do záběru? Nejsou ty kamery neregulérně cílený? Proč je neotočíte okulárem do sklepa?“ Čímž rozhovor skončil.

Chvíli jsem si hrál s představou detektiva - a snil, že pachatele vypátrám. Mohu se čumilů u Žluťáku vyptat sám. Jistě mi hned vyklopí údaje o pachatelích. Ale zkušenosti jsem s vyšetřováním neměl a leda jsem v dětství četl - Stanislavem Dudou báječně ilustrovanou - knížku Detektivní kancelář Péti Koláčka (1972), kterou napsal Jurij Sotnik a jejíž chlapecký hrdina si je jist, že bude úspěšný jako Sherlock Holmes. Těší se, jak slavně a důležitě vyleze ze skříně, ve které předtím tajně vyslechne bezděčné přiznání, a vyhrkne na zloděje: „Dohráli jste!“

Kolo mi taky nedávno ukradli. Jenže to se událo na volné ulici a jednalo se o mou vlastní nedbalost, zatímco zloděj dbalý byl. Příležitost ho dotvořila a mě napadlo: zubaři a kola poslední dobou mizí.

Z legrace jsem si představil, že kandiduji do Europarlamentu a mám projev v naší sněmovně, ale ten jsem si ledabyle nachystal, takže vyslovím i podobnou větu: „Kola… a zubaři se poslední dobou víc ztrácejí, dámy a pánové, a já nechci domyslet, co ještě nám utíká do světa.“ Důležitě bych se odmlčel: „I kusy vybojované svobody utečou?“ A v tom snu naslouchal i Václav Klaus, a když jsem skončil, nesmírně pozvolně zatleskal, což bylo zcela neopakovatelné. Ryze klausovský potlesk, kdy se o tleskání ruce jen chladně pokusí, načež udiveny klesnou. Ale nejsme ve sněmovně a nejméně v případě vykradeného sklepa s vylomenou mříží jsem bez viny. I když…

Kdo mi odpárá, že jsem okolo fičel jako ďas v inkriminovanou dobu a dělám, že nic nevím? Dokonce jsem úvodem předstíral, že si na svůj sport neumím vzpomenout. Mám snad Alzheimera? Smysl pro humor jistě, a tak jsem (koneckonců) připraven vše doznat. I když ne Stalinovi. A když jsem přišel do hospody na náměstí, kde Jakub točí, ode dveří povídám: „Mám to doma. To už ale bude pomalu promlčený, ne? Já si to kolo nechám.“

Ani se moc nerozlítil. Už to bylo víc dní. Teprve jsem se kontrolně zeptal, zda to opravdu hlásil policii.

„Jasně.“ „Přišli na něco?“ „Ne,“ „A ptal ses Radúze?“ „Ví prd.“ „A těch u Žluťáku?“ „Těch jsem se ptal. Nic mi neřekli.“

Najednou se mi vybavilo, jak jsem kolem roku 2000 ještě pracoval v jistém podniku, kde se taky cosi drahého ztratilo, i když ne kolo a ne ze sklepa, a taky tu causu vyšetřovala policie.

Všech se nás ptali, zda bychom neměli nic proti odebrání pachových stop, a to mi tenkrát pošetile připadalo jako šance získat zajímavou zkušenost. Stopy odborně odebrali, načež si některé lidi namátkou předvolali na stanici jen kousek od Žluťáku. Bylo to dobrovolné, pokud si vzpomínám, ale člověk nechtěl být podezřelý. Jen zloděj se vykrucuje. „Co se mi může stát?“ Ó, naivito!

Nechal jsem se letargicky vyslechnout a zůstal klidný jako Buddha. Nic mi nedokázali, jak jsem předpokládal, zato mi konečně cosi podstatného došlo. Tyto žerty se často až kunderovsky nevyplácejí! A není, hochu, radno si zahrávat.

Chovali se korektně, o to nic. Krádež nakonec nepřišili nikomu. Ale nezapomenu na obličej vyšetřovatele, když řekl: „Je to hra, rozumíte? Jako hru vše beru a buď vyhrajete vy, nebo vyhraju já.“

V reálu proti mně neseděl Martin Stropnický z televizní krimi, jen lehce rezignovaný detektiv, a já pochopil, že jsou někteří lidé v base proto, že je na ně venku svobody moc. Ani by ji neunesli. Soudy blbé nejsou, ale ledačemu již uvěřily, když se spokojily s pouhým přiznáním nevinného a nepřímými důkazy. A tak… Chcete-li se mermomocí stát „mladistvým vykradačem sklepů“, i kdyby pouze na papíře, klidně vám to může vyjít!