22.5.2024 | Svátek má Emil


ŽENY: Kvóty trochu jinak – o co jim vlastně jde

14.2.2024

Tak mne napadlo, přátelé, že celá naše společnost žije v jednom velkém omylu. A polovina této společnosti o chybě té druhé poloviny ví a tluče hlavou do zdi, jací jsme tupci, ale nic s tím nemůže dělat. Protože tou vědoucí polovinou jsou ženy.

Na co narážím. Jak nadpis napovídá, jde o požadavky feministických organizací na různá opatření zvýhodňující ženy. Tu požadují zvýšení platů pro ženy, jindy kvóty na zastoupení žen v politice, jiné kvóty na počet žen v managementu firem, stěžují si na jednu věc, na druhou, na další a i když jim je vyhověno, výsledkem není spokojenost žadatelek, ale další stížnosti a požadavky.

A víte vy, čím to je? Ony ve skutečnosti nechtějí žádné kvóty. Ony chtějí, abychom se začali chovat jako chlapi a snaží se nás k tomu vyprovokovat. Jenomže to nemohou říci rovnou – jsou to ženy a ty nikdy neřeknou rovnou, co chtějí. Žena naznačuje, provokuje, hudrá a čeká, až to muži dojde. A když mu to nedochází, stupňuje hudrování, naznačování a stěžování si, dokud se nepohádají.

Žena od přírody hledá silného muže, možná trochu bručouna, ale muže s jasným pohledem na svět, u kterého hledá ochranu a oporu. Muže, který, kdyby se na ni vrhla smečka Komančů, opásaný revolvery a s tomahawkem v ruce vrhne se na nepřítele a bude bránit svou ženu, až budou z Komančů chlupy lítat. Takový muž samozřejmě dává najevo svou dominanci i doma, ale s tím si ženy hravě poradí, mají nás ochočené jak Kuba Kubikula medvěda, stejně nakonec uděláme, co si zamanuly (a ještě z toho máme radost). Ale to mužské bručení a vrčení je pro ženu znamením, že její partner není žádná bábovka, že je to chlap, který ví, co chce a dokáže o to bojovat.

Jenomže, jací muži jsou na současném sociálním trhu k mání? Rozněžnělí mamánci, kteří namísto ohnivé vody popíjejí Frisco, kdyby vzali do ruky tomahawk, spadl by jim na palec u nohy a šli by si ji nechat pofoukat k mamince. Útočící Komanče by omluvili s tím, že jakožto utlačované etnická skupina mají právo na legitimní odpor proti bílému dobyvateli. A kdyby se přece jen rozhodli k nějaké akci, napsali na na svůj profil na sociální síti „Násilí není řešení“ nebo něco podobného.

Ve své partnerce nevidí kořist své mužské dobyvačné povahy, ale k hlubokému zklamání žen hledají spíš pečovatelku, která nahradí maminku a bude je utěšovat, když je jim na světě těžko, například když se spálí o příliš horké kakao. Copak s takovou měkkotou je nějaký život?

O’Henry v jedné své povídce popisuje dvě kamarádky, které se svými manželi žijí ve stejném činžovním domě. Jedna z nich má doma poměry, které nazýváme italská domácnost. Když její muž přijde domů se špatnou náladou, nastane kravál, občas jí i jednu vrazí – ale pak si uvědomí, co provedl a svou ženu utěšuje, rozmazluje, kupuje jí dárky a používá i jiné metody, jak odčinit svůj zločin. A jeho žena je s ním šťastná a je na svého pruďase náležitě pyšná.

Ta druhá má doma hodného, klidného až bačkoroidního muže, který by jí v životě nezkřivil ani vlásek na hlavě a nikdy by ho ani nenapadlo zvýšit na ni hlas. Jenomže – strašlivě své kamarádce závidí. Taky by chtěla chlapa, který si doma udělá pořádek – a pak to své ženě jaksepatří vynahradí. Jenomže toho to ani nepadne. A tak vymyslí lest. Jednoho dne, když se manžel vrátí z práce, zahrne ho absurdními výčitkami (neznalého čtenáře upozorňuji, že společenskou normou v té době bylo, že do práce chodili jen muži a ženy se staraly o domácnost). Vyčítá mu, že jí doma s ničím nepomůže. Zatímco on se fláká v práci, ona se musí starat o domácnost. V kuchyni je plný koš špinavého prádla a ona ho musí vyprat. A když muže nereaguje, sebere ten koš s prádlem a hodí ho na něj.

A přesně to samé dělají současné ženy. Vyčítají mužské polovině populace naprosté absurdity, požadují nesmysly a snaží se nás vyprovokovat. Ne snad, že by chtěly nějaké domácí násilí, ale bouchnout do stolu a zařvat, to bychom snad mohli, ne? A pak se jim patřičně omluvit, že jsme byli hrubí a svou prudkost jim vynahradit. Ale čeho se dočkaly?

Povídka O’Henryho končí tragicky. Manželka bačkoroidního muže přiběhne do bytu své kamarádky v slzách. A když se jí kamarádka zeptá, co jí ten surovec udělat, vrhne se jí do náruče a vzlyká: „On…on pere! On pere prádlo!“ Obávám se, že naše ženy jsou na tom stejně. Po skončeném hlasování se navzájem podpírají a přitom vzlykají: „Oni – oni to schválili! Ti pitomci ty debilní kvóty schválili!“

Jenomže, na rozdíl od té výše zmíněné povídky, to není legrační historka, ale smutná realita.