16.4.2024 | Svátek má Irena


ZDRAVOTNICTVÍ: Co nestojí nic, nestojí za nic

17.2.2024

V posledních dnes se v médiích objevily zprávy o neutěšené finanční situaci zdravotních pojišťoven, s výjimkou VZP, kterou zachránily platby za ukrajinské uprchlíky (za ty stát zdravotní pojistné hradí, ale oni péči nečerpají). Ty již delší dobu vyplácejí za zdravotní služby více, než kolik činí výše vybraného pojištění (ano, vím, není to pojištění, je to ve skutečnosti zdravotní daň, ale pro lepší srozumitelnost používám oficiální terminologii). Současná úhradová vyhláška MZ již dopředu počítá s tím, že hospodaření zdravotních pojišťoven bude deficitní. A aby to náhodou nedopadlo jinak, pojistila si finanční ztráty zdravotních pojišťoven navýšením platů lékařů, které jdou na vrub již dnes rychle vysychajícím rezervám pojišťoven. Že je to dlouhodobě neudržitelná situace víme všichni, ale odvaha s tím něco udělat je limitně blízká nule, takže vláda i s pacienty jen odevzdaně čeká, až vlak narazí do zdi a celý systém zkrachuje.

Zažili jsme jen jeden pokus tento trend napravit, zavedením platby 30 Kč za vyšetření u lékaře. Bylo to opatření natolik nepopulární, že vedlo k porážce vládních stran v následných volbách, aby mohla vítězná sociální demokracie slavně hlásat, že zdravotní péče je u nás zadarmo a byla oslavována nadšeným davem. Koho by zajímalo, co bude zítra, v salónu stále hraje orchestr a podpalubí je někde hluboko pod námi, tak tančeme a zpívejme, spolucestující na Titaniku.

Ale i když je to opatření nepopulární, je to ve skutečnosti jediné řešení problému, které je dostatečně účinné a zároveň dostatečně bezbolestné. Je mi naprosto jasné, že v případě jeho obnovení budou opět média plná záběrů na hlady trpící důchodce a matky samoživitelky, kteří, neschopni vyplatit za návštěvu lékaře ohromující sumu 30 Kč, hynou bez lékařské péče a bez léků na mor, kurděje a černé neštovice a z dálky slyší nenasytné pomlaskávání bezohledných politiků, přesto tvrdím, že bez spoluúčasti za vyšetření není možné zdravotnictví dlouhodobě financovat.

Pokud nemá celý systém zdravotnictví přijít na buben, kdy jednoduše nebude čím zdravotní péči zaplatit a churavějícím pacientům nezbude k léčbě jejich neduhů nic než sušené listy jitrocele od babky kořenářky a zásoby očkovací látky na Covid, které jsou plné sklady, je nutné proud financí vytékající ze zdravotnictví přiškrtit. A ne, navýšení zdravotního pojištění řešením není, přírodní zákony jasně říkají, že čím více se vybere, tím více se taky utratí. Zdravotní pojištění se navyšuje každý rok a čím je vyšší, tím více peněz chybí. Kdyby chtěl někdo obvinit OSVČ, pak vězte, že ti platí zdravotní pojištění ve výši nejméně téměř 3000 Kč, přitom podle statistiky chodí k lékaři 2x méně, než zaměstnanci a tedy čerpají výrazně menší částky, než zaměstnanci. Pokud zde někdo na někoho doplácí, pak OSVČ na zaměstnance.

Takže musíme méně utrácet. A tím, kdo má možnost utrácení omezit a kontrolovat, je právě a jenom pacient.

Ono totiž nejde jen o zbytečné návštěvy lékaře a o duplicitní odborná vyšetření, pokud není pacient spokojen s diagnózou nebo malým množstvím předepsaných léků, jde i o fiktivní lékařské zákroky, které jsou připisovány na jeho účet, aniž by o tom pacient věděl. Malá finanční spoluúčast, třeba ve výši oněch 30 Kč, zabrání obojímu. 30 Kč není tolik peněz, aby kvůli nim nešel nemocný člověk k lékaři (když se bude léčit sám, utratí v lékárně za volně prodejné léky řádově více). Ale přece jen odradí od naprosto zbytečných návštěv. A zcela eliminuje fiktivní čerpání, protože k němu nebude možno doložit onu spoluúčast.

Už slyším ten pohoršený řev, že zdraví není zboží a že není na prodej. Což je škoda, protože kdyby zdraví šlo koupit, koupil bych si ho a nepochybuji, že vy byste udělali to samé. Zdraví skutečně není zboží, jenomže my si neplatíme zdraví, my si platíme zdravotní péči a léky, což zboží je a proto také je na prodej (stejně jako není na prodej krása, ale kosmetické přípravy a plastické operace si koupit můžete).

Ještě účinnější by samozřejmě bylo placení u lékaře v plné výši a následně vymáhání vyplacené sumy od pojišťovny, jak to funguje u klasického pojištění. Díky tomu by pacient věděl, kolik jeho léčba stojí, narovnal by se vztah pacient-lékař podle vzorce zákazník-dodavatel a pokud by chtěl lékař vyšší plat, musel by to do očí říci svým pacientům (kteří by se také mohli rozhodnout, že za takové peníze chtějí lepší péči či lepšího lékaře), zmizela by omezující role zdravotní pojišťovny, která může neuzavřením smlouvy s lékařem tohoto zbavit možnosti otevřít si praxi v daném místě, ale nastavení společnosti takovou radikální změnu systému zcela vylučuje.

Pokud nezměníme systém financování zdravotnictví alespoň zavedením symbolického poplatku za návštěvu lékaře, nutně bude kvalita a dostupnost péče chřadnout. Nelze dlouhodobě čerpat více, než kolik prostředků do systému vstupuje a nelze šetřit, když ti, kdo o tom rozhodují, to znamená pacienti, nemají k šetření žádnou motivaci. Iluzí bezplatné zdravotní péče směřujeme k bodu, kdy bude zdravotnictví drahé a zároveň podfinancované a jeho kvalita bude klesat.

Protože, ať chceme nebo ne, nic není zadarmo. A pokud je, pak to nestojí za nic.