Koronavirová krize mimo jiné odhalila rozdíl vnímání svobody a odpovědnosti v různých zemích. Například v sousedním Německu důležitost základních svobod shrnul režisér Frank Castorf výrokem „Žádný politik, ani paní kancléřka, mi nemůže nařídit, abych si myl ruce. To mně může pouze doporučit.“

A podobně tomu tak je i s vycestováním. Naproti tomu u nás jsme se při první vlně až překvapivě ochotně podřídili tomu, co nám vláda nařídila, včetně zavření hranic, což bylo v rozporu s ústavou a v současnosti zase tolerujeme bez většího odporu zcela zmatečnou vládu. A hněváme se na přírodu, jenže příroda není milá, ale krutá, jak připomínán filozof a publicista Hannese Stein. Proč tomu tak je?

Nejprve bych připomenul, že dříve panovník vládl z milosti Boží. Jinými slovy, co se odehrávalo v tomto světě, ať šlo o politickou moc, války nebo o epidemii, mělo legitimitu ukotvenou v transcendentnu, a proto lid musel poslouchat. Dnes mají lidé možnost se proti zneužití moci bránit. To jim umožňují tzv. lidská práva, ta u nás po roce 1989 zajišťuje ústavní Listina základních práv a svobod, kterou by měla vláda respektovat. Jak ale víme, třeba svrchovanost zákona je u nás ze strany mocných porušována často bez následků a ani opozice proti tomu neprotestuje dost důrazně. Druhým takovým mechanismem je to, čemu říkáme veřejná sféra, prostor svobodné výměny názorů, v němž má vládnout síla argumentu. V tomto prostoru se projevuje ona občanská společnost, bez které demokracie nemůže fungovat, ale která současně nemůže nahradit stát s jeho svrchovanou mocí.
Jenže, jak je to s tou odpovědností ve výjimečném stavu?

Odpověď zní: V ní je i odpovědnost výjimečná, protože výjimečný stav je vždy reakcí na nějaké nebezpečí, takže se očekává, že politici celou společnost před tímto nebezpečím ochrání co nejlepším způsobem, i když poruší primát občana nad státem. Ale ani tato skutečnost neznamená libovůli, ale naopak by výjimečný stav měl být podřízen jasným pravidlům, jako například, že smí být vyhlášen jen na omezenou dobu, kterou schvaluje parlament, což se u nás v jednom případě nestalo, a výkon moci musí být úměrný ke konkrétnímu účelu. A vyhlášená mimořádná pravidla by měla platit pro všechny občany, což u nás ovšem někteří politici porušují: například podle paragrafu 14 Ústavního zákona o bezpečnosti České republiky by v nouzovém stavu měl koordinovat zdravotní služby hejtaman či v Praze primátor, a to podle pana Hřiba premiér nedovolil, vše řídí on sám.

Právě proto demokracie, jak připomíná sociolog Jiří Přibáň, předpokládá, že kromě obvyklých ústavních pojistek a omezení moci mezi různé ústavní orgány existuje ještě jedna zásadní pojistka, a tou je veřejné mínění, tedy odpovědnost občanů. Jde o formu kontroly, kterou žádný politik, který chce být v demokratických volbách zvolen, nemůže nikdy ignorovat. Jenže po čtyřiceti letech autoritářských režimů je u nás ius resistendi, tedy právo odporu, značně oslabené.

A navíc díky pandemii i veřejné projevy, tedy druhý nejdůležitější mechanismus fungování veřejné sféry, jsou zákazem veřejných shromáždění minimalizovány, 30 procent médií patří podle zprávy Evropské novinářské federace premiérovi respektive jeho svěřenským fondům a některé partaje se snaží ovládnout Českou televizi. Pokud se nám ji nepodaří ochránit, svobodná výměna názorů bude ještě více omezena. Proto se musí každý občan zamyslet nad svou odpovědností a odpovědět si na otázku: Chci to? Souhlasím s tím? A podle toho jednat.

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel

Karel Hvížďala