ZBOROV: V prvním útočném sledu
K 70. narozeninám spisovatele Jana Beneše (* 26. března 1936 v Praze), syna legionáře, účastníka bitvy u Zborova.
Dne 3. července 1917 vrchní velení ruské armády oznámilo: "Chrabrá vojska československé brigády opanovala silně opevněné nepřátelské pozice na výšinách západně a jihozápadně od vesnice Zborov... prorvavše tři řady nepřátelských zákopů, zajala 63 důstojníků, 3 150 vojínů, ukořistila 15 děl a mnoho kulometů, z nichž většina byla obrácena proti nepříteli..."
Zpráva o vítězství 3 500 českých a slovenských dobrovolníků, kteří od začátku první světové války poprvé bojovali pospolu v československé střelecké brigádě, se rozlétla nejen po celé východní frontě, ale po celém světě. Již 4. července bylo vítězství převážně českých protirakousko-uherských revolucionářů předmětem zuřivé interpelace německých poslanců ve vídeňské Říšské řadě a zprávu o vítězství "českých velezrádců" přinesl i habsburský tisk.
***
Podle vzpomínek účastníka zborovské bitvy, učitele Karla Fibicha z Brna, legionáře 1. čety, 1. roty, 1. pluku Mistra Jana Husi:
2. července 1917. Ruští dělostřelci pálí přes naše hlavy do rakouských zákopů a drátěných překážek už po několik dní. Projektily prorazí vzduch za zlověstného vytí a ječení, země se otřásá a celé pásmo před námi je zahalené mraky prachu z roprášené zeminy. Nepřítel opětuje bubnovou protipalbou a je dobře zamířen na naše pozice. Střepiny sekají za řezavého vrčení i do stěn našeho zákopu. Naše četa má prvního padlého a několik raněných. Už aby útok začal nebo nás všechny pobijí ještě v zákopech!
Přihlásil jsem se mezi šedesát dobrovolníků-granátníků do prvního útočného sledu. Všechny osobní věci jsme nechali v zákopech. Jsme ověšeni ručními granáty a na prsním pásu nás tíží plné sumky nábojů. Čekáme v první linii okopu a krytu na rozednění. Bratři kouří, vtipkují, nikdo nespí.
Sedím na dně krytu, opírám hlavu o pušku. Myslím na rodiče, na včera padlého kamaráda Kráťu, na všechnu tu hrůzu, kterou jsem za poslední tři roky zažil: roztrhaná těla vojáků i civilistů, vypálené vesnice, sténající raněné, hlad, nevyspání, zajatecký tábor, vši... Dnes jsem zde, dobrovolníkem v armádě bez státu, připraven bojovat! Já, který jsem vždycky nenáviděl militarismus, nikdy nebyl žádným "hurá-vlastencem" a dokonce jsem měl německé školy! Při zranění a zajetí mne čeká oprátka. Ne, živého mne nedostanou! Kontroluji, jestli mám stále v kapse malý vajíčkový ruční granát - pro případ...
Ano, terve válka mne naučila nenávidět Rakousko-Uhersko i s vilémovským Německém, které začaly tato světová jatka. Ano, stojí za to položit život za samostatný demokratický stát, kde nebudeme druhořadým národem; za stát, který nám nebude bránit ve svobodném vzletu a který nás nikdy nepožene do nesmyslné války!
Tu noc nikdo nespal. Venku praskaly šrapnely a náš kryt už hrozil sesutím. Velké hroudy hlíny padly ze stropu. Ráno, kolem šesté hodiny, konečně přichází rozkaz: "Připravit se k útoku!" Do krytu vklouzl náš velitel, bratr poručík Stanislav Čeček. Jeho klidné vzezření nás naplňuje důvěrou. "Budeme muset použít těžké granáty, průchody v rakouských překážkách jsou nedostatečně probitý," překřikuje hluk výbuchů dělostřeleckých granátů. Přibíráme každý po jedné nebo dvou pětilibrových bombách.
Rozevřelo se právě peklo. Všechny zbraně zahajují činnost. Naše i nepřátelské baterie bijí jako o závod. Začíná právě vrcholné hromobití. Jsme už natěsnáni v útočném příkopu, polozasypáni hlínou; zabít nebo raněn z našeho útočného sledu - jako zázrakem - zatím není nikdo. Vidím a stěží rozeznávám jen dva kamarády před sebou, dál nevidím nic, jen mraky dýmu a fontány hlíny. Prach se lepí na zpocené tváře a ruce. Podobáme se víc příšerám než lidem.
Každá minuta je nekonečně dlouhá. Slyším hvízdot a skučení střel těsně nad mou hlavou. Přes všechen ten pekelný hluk slyším a cítím rychlý tlukot svého srdce. Slunce je už vysoko a je mi nesnesitelné vedro. Řine se z nás pot praménky, které na tvářích zčernalých prachem kreslí bílé čáry. Vypadáme ještě strašidelněji. Zoufale se ohlížím dozadu. Zahlédnu poručíka Čéčka s hodinkami v ruce, který v té vichřici střel a prachu klidně stojí v mělkém okopu jako socha.
Přesně v devět zaznívá jeho pronikavý povel: "Bratři, kupředu! Vítězství nebo smrt! Huráá!" a první vyskakuje z příkopu. Živý had zaprášených postav se zvedá a běží za ním. "Huráá! Za vlast, za svobodu!" ozývá se jako salva z ochraptělých hrdel.
Za řevu se řítíme přes trosky našich drátěných překážek. Bázeň z nás spadla zároveň s hlínou, malátnost nás přešla po prvním skoku. Běžíme jako o závod přes "zemi nikoho" k rakouským překážkám. V dýmu a prachu ztrácíme kontakt jeden s druhým. Házím těžkou bombu do úseku neporušených drátů. V kouři a oblacích prachu se deru kupředu. Ostnaté dráty mne strhávají zpět. Jen vpřed, nezůstávat stát! Dráty mi trhají oděv. Postava vedle mne se kácí a zůstává viset ve změti drátů, dobíhá další a také padá.
Vidím před sebou střílnu se stékajícím kulometem, který skolil mé druhy. Skáči do zákopu vedle kulometného hnízda. Dopadám mezi dva rakouské vojáky, kteří táhnou bednu s náboji. Ti pustili bednu a mizí ve spojovacím zákopu. Odjišťují granát a házím ho za nimi. Pohlédnu na svoji pušku a zjišťují, že má uraženou pažbu. Vytrhávám polní lopatku, kterou jsem měl upevněnou u pasu. V tom se na mne vrhá s bajonetem v ruce nějaký kaprál se zkrvavenou tváří. Uskakuji, křičím vztekem a strachem a mohutným rozmachem roztínám kaprálovi čelo lopatkou. Vojáci, kteří se vyrojili za ním, se obrací na útěk. Posílám za nimi dva granáty.
Strhávám opuštěný kulomet do zákopu a chci jej obrátit proti nepříteli v druhé linii. Vtom velká exploze se mnou mrštila o zem a část zákopu se na mne zřítila. Probůh, to může být jen ruská artilerie! Nevědí, že jsme už tak vpředu! Zabijí nás vlastní lidé, proběhlo mi hlavou a pomalu se vyškrabávám že zásypu.
Běžím spojovací chodbou jen s lopatkou v ruce. Leží v ní rozbitá těla rakouských vojáků: bez rukou, roztříštěné obličeje, zkrvavené kabáty - výsledek dělostřeleckých zásahu a našich ručních granátů. Nikde živé duše. Nad hlavou mi detonuji další a další granáty.
Chápu se odhozené rakouské pušky a přiklekám k mrtvému Rakušanu. Vybírám mu ze sumek náboje a plním si jimi kapsy. S potížemi se dostáván ze zákopu a ženu se ke druhé rakouské linii. Tlakové vlny výbuchu se mnou zmítají, cítím závany horkého vzduchu, jsem oslepován sprškami hlíny.
Cítím úder do levé nohy. Padám. Noha pálí jako od rozžhaveného železného prutu. Vstávám a opět padám. Zarývám tvář do hlíny. Bojím se, že mne roztrhá granát. Plazím se zpět ke spojovací chodbě. Skutálím se do ní v místě, kde je její stěna sesutá. Nohavice od kolena dolů je nasáklá krvi...
Na obvazišti se dovídám, že naší dobyli všechny tři linie a prolomili frontu do hloubky nejméně tři kilometrů.
***
První společný úspěch "ruských" legionářů byl však draze zaplacen. V bojích u Zborova padlo 185 dobrovolníků, přes 800 jich bylo zraněno. Mezi nimi mnoho vynikajících vojáků, mnohokrát vyznamenaných rozvědčíků. Vítězná bitva u Zborova už hroutící se východní frontu nezachránila, ale její sláva umožnila vytvořit šedesátitisícovou československou armádu, jejíž úspěchy byly pak významnými trumfy v rukou našich politiků při mírových jednáních v Paříži.
V České republice není dnes "módou" mluvit o českém vlastenectví, českém nacionalismu. Byl však dvojí nacionalismus: osvobozující nacionalismus demokrata a humanisty Masaryka a jeho legií a imperialistický nacionalismus Rakouska-Uherska, který vehnal svoje národy do nesmyslné války za pofiderní cíle. A později byl také nacionalismus Hitlera, který vedl k porobení jiných národů, plánoval jejich přemístění a jedině prohraná válka mu zabránila některé národy úplně zlikvidovat.
Když slyším chválu na "staré, dobré Rakousko", připomínám těm málo informovaným stovky pomníků padlým a popraveným, které dodnes stojí téměř v každé i nejmenší české či moravské vesničce. Co bolesti, utrpení, vdov, sirotků, invalidů atd., nehledě na neblahý vliv na celý další politický vývoj světa v minulém století, přinesla zpupná, a tím přinejmenším hloupá politika habsburského Rakouska-Uherska. Tento politicky zaostalý stát se musel rozpadnout a nejlepší synové (a byly mezi dobrovolníky i české ženy) Čechů a Slováků se o to přičinili. Českoslovenští legionáři před 89 lety bojovali i za naši dnešní svobodu a samostatnost.
Dne 3. července 1917 vrchní velení ruské armády oznámilo: "Chrabrá vojska československé brigády opanovala silně opevněné nepřátelské pozice na výšinách západně a jihozápadně od vesnice Zborov... prorvavše tři řady nepřátelských zákopů, zajala 63 důstojníků, 3 150 vojínů, ukořistila 15 děl a mnoho kulometů, z nichž většina byla obrácena proti nepříteli..."
Zpráva o vítězství 3 500 českých a slovenských dobrovolníků, kteří od začátku první světové války poprvé bojovali pospolu v československé střelecké brigádě, se rozlétla nejen po celé východní frontě, ale po celém světě. Již 4. července bylo vítězství převážně českých protirakousko-uherských revolucionářů předmětem zuřivé interpelace německých poslanců ve vídeňské Říšské řadě a zprávu o vítězství "českých velezrádců" přinesl i habsburský tisk.
Podle vzpomínek účastníka zborovské bitvy, učitele Karla Fibicha z Brna, legionáře 1. čety, 1. roty, 1. pluku Mistra Jana Husi:
2. července 1917. Ruští dělostřelci pálí přes naše hlavy do rakouských zákopů a drátěných překážek už po několik dní. Projektily prorazí vzduch za zlověstného vytí a ječení, země se otřásá a celé pásmo před námi je zahalené mraky prachu z roprášené zeminy. Nepřítel opětuje bubnovou protipalbou a je dobře zamířen na naše pozice. Střepiny sekají za řezavého vrčení i do stěn našeho zákopu. Naše četa má prvního padlého a několik raněných. Už aby útok začal nebo nás všechny pobijí ještě v zákopech!
Přihlásil jsem se mezi šedesát dobrovolníků-granátníků do prvního útočného sledu. Všechny osobní věci jsme nechali v zákopech. Jsme ověšeni ručními granáty a na prsním pásu nás tíží plné sumky nábojů. Čekáme v první linii okopu a krytu na rozednění. Bratři kouří, vtipkují, nikdo nespí.
Sedím na dně krytu, opírám hlavu o pušku. Myslím na rodiče, na včera padlého kamaráda Kráťu, na všechnu tu hrůzu, kterou jsem za poslední tři roky zažil: roztrhaná těla vojáků i civilistů, vypálené vesnice, sténající raněné, hlad, nevyspání, zajatecký tábor, vši... Dnes jsem zde, dobrovolníkem v armádě bez státu, připraven bojovat! Já, který jsem vždycky nenáviděl militarismus, nikdy nebyl žádným "hurá-vlastencem" a dokonce jsem měl německé školy! Při zranění a zajetí mne čeká oprátka. Ne, živého mne nedostanou! Kontroluji, jestli mám stále v kapse malý vajíčkový ruční granát - pro případ...
Ano, terve válka mne naučila nenávidět Rakousko-Uhersko i s vilémovským Německém, které začaly tato světová jatka. Ano, stojí za to položit život za samostatný demokratický stát, kde nebudeme druhořadým národem; za stát, který nám nebude bránit ve svobodném vzletu a který nás nikdy nepožene do nesmyslné války!
Tu noc nikdo nespal. Venku praskaly šrapnely a náš kryt už hrozil sesutím. Velké hroudy hlíny padly ze stropu. Ráno, kolem šesté hodiny, konečně přichází rozkaz: "Připravit se k útoku!" Do krytu vklouzl náš velitel, bratr poručík Stanislav Čeček. Jeho klidné vzezření nás naplňuje důvěrou. "Budeme muset použít těžké granáty, průchody v rakouských překážkách jsou nedostatečně probitý," překřikuje hluk výbuchů dělostřeleckých granátů. Přibíráme každý po jedné nebo dvou pětilibrových bombách.
Rozevřelo se právě peklo. Všechny zbraně zahajují činnost. Naše i nepřátelské baterie bijí jako o závod. Začíná právě vrcholné hromobití. Jsme už natěsnáni v útočném příkopu, polozasypáni hlínou; zabít nebo raněn z našeho útočného sledu - jako zázrakem - zatím není nikdo. Vidím a stěží rozeznávám jen dva kamarády před sebou, dál nevidím nic, jen mraky dýmu a fontány hlíny. Prach se lepí na zpocené tváře a ruce. Podobáme se víc příšerám než lidem.
Každá minuta je nekonečně dlouhá. Slyším hvízdot a skučení střel těsně nad mou hlavou. Přes všechen ten pekelný hluk slyším a cítím rychlý tlukot svého srdce. Slunce je už vysoko a je mi nesnesitelné vedro. Řine se z nás pot praménky, které na tvářích zčernalých prachem kreslí bílé čáry. Vypadáme ještě strašidelněji. Zoufale se ohlížím dozadu. Zahlédnu poručíka Čéčka s hodinkami v ruce, který v té vichřici střel a prachu klidně stojí v mělkém okopu jako socha.
Přesně v devět zaznívá jeho pronikavý povel: "Bratři, kupředu! Vítězství nebo smrt! Huráá!" a první vyskakuje z příkopu. Živý had zaprášených postav se zvedá a běží za ním. "Huráá! Za vlast, za svobodu!" ozývá se jako salva z ochraptělých hrdel.
Za řevu se řítíme přes trosky našich drátěných překážek. Bázeň z nás spadla zároveň s hlínou, malátnost nás přešla po prvním skoku. Běžíme jako o závod přes "zemi nikoho" k rakouským překážkám. V dýmu a prachu ztrácíme kontakt jeden s druhým. Házím těžkou bombu do úseku neporušených drátů. V kouři a oblacích prachu se deru kupředu. Ostnaté dráty mne strhávají zpět. Jen vpřed, nezůstávat stát! Dráty mi trhají oděv. Postava vedle mne se kácí a zůstává viset ve změti drátů, dobíhá další a také padá.
Vidím před sebou střílnu se stékajícím kulometem, který skolil mé druhy. Skáči do zákopu vedle kulometného hnízda. Dopadám mezi dva rakouské vojáky, kteří táhnou bednu s náboji. Ti pustili bednu a mizí ve spojovacím zákopu. Odjišťují granát a házím ho za nimi. Pohlédnu na svoji pušku a zjišťují, že má uraženou pažbu. Vytrhávám polní lopatku, kterou jsem měl upevněnou u pasu. V tom se na mne vrhá s bajonetem v ruce nějaký kaprál se zkrvavenou tváří. Uskakuji, křičím vztekem a strachem a mohutným rozmachem roztínám kaprálovi čelo lopatkou. Vojáci, kteří se vyrojili za ním, se obrací na útěk. Posílám za nimi dva granáty.
Strhávám opuštěný kulomet do zákopu a chci jej obrátit proti nepříteli v druhé linii. Vtom velká exploze se mnou mrštila o zem a část zákopu se na mne zřítila. Probůh, to může být jen ruská artilerie! Nevědí, že jsme už tak vpředu! Zabijí nás vlastní lidé, proběhlo mi hlavou a pomalu se vyškrabávám že zásypu.
Běžím spojovací chodbou jen s lopatkou v ruce. Leží v ní rozbitá těla rakouských vojáků: bez rukou, roztříštěné obličeje, zkrvavené kabáty - výsledek dělostřeleckých zásahu a našich ručních granátů. Nikde živé duše. Nad hlavou mi detonuji další a další granáty.
Chápu se odhozené rakouské pušky a přiklekám k mrtvému Rakušanu. Vybírám mu ze sumek náboje a plním si jimi kapsy. S potížemi se dostáván ze zákopu a ženu se ke druhé rakouské linii. Tlakové vlny výbuchu se mnou zmítají, cítím závany horkého vzduchu, jsem oslepován sprškami hlíny.
Cítím úder do levé nohy. Padám. Noha pálí jako od rozžhaveného železného prutu. Vstávám a opět padám. Zarývám tvář do hlíny. Bojím se, že mne roztrhá granát. Plazím se zpět ke spojovací chodbě. Skutálím se do ní v místě, kde je její stěna sesutá. Nohavice od kolena dolů je nasáklá krvi...
Na obvazišti se dovídám, že naší dobyli všechny tři linie a prolomili frontu do hloubky nejméně tři kilometrů.
První společný úspěch "ruských" legionářů byl však draze zaplacen. V bojích u Zborova padlo 185 dobrovolníků, přes 800 jich bylo zraněno. Mezi nimi mnoho vynikajících vojáků, mnohokrát vyznamenaných rozvědčíků. Vítězná bitva u Zborova už hroutící se východní frontu nezachránila, ale její sláva umožnila vytvořit šedesátitisícovou československou armádu, jejíž úspěchy byly pak významnými trumfy v rukou našich politiků při mírových jednáních v Paříži.
V České republice není dnes "módou" mluvit o českém vlastenectví, českém nacionalismu. Byl však dvojí nacionalismus: osvobozující nacionalismus demokrata a humanisty Masaryka a jeho legií a imperialistický nacionalismus Rakouska-Uherska, který vehnal svoje národy do nesmyslné války za pofiderní cíle. A později byl také nacionalismus Hitlera, který vedl k porobení jiných národů, plánoval jejich přemístění a jedině prohraná válka mu zabránila některé národy úplně zlikvidovat.
Když slyším chválu na "staré, dobré Rakousko", připomínám těm málo informovaným stovky pomníků padlým a popraveným, které dodnes stojí téměř v každé i nejmenší české či moravské vesničce. Co bolesti, utrpení, vdov, sirotků, invalidů atd., nehledě na neblahý vliv na celý další politický vývoj světa v minulém století, přinesla zpupná, a tím přinejmenším hloupá politika habsburského Rakouska-Uherska. Tento politicky zaostalý stát se musel rozpadnout a nejlepší synové (a byly mezi dobrovolníky i české ženy) Čechů a Slováků se o to přičinili. Českoslovenští legionáři před 89 lety bojovali i za naši dnešní svobodu a samostatnost.
