4.2.2023 | Svátek má Jarmila


ZAMYŠLENÍ: Vůle k pravdě je součást morálky

27.10.2018

Je obtížné vysvětlit dítěti jak poznat, který autor, článek nebo názor je „správný“, „ten pravý“, „spravedlivý“ nebo „pravdivý“. Trochu pomůže, že všechna tato slova mají stejný základ, takže v češtině správnost, spravedlnost a pravdivost spolu souvisí. Osobně jsem rád, že i slovo „pravicový“ má stejný základ. Co je pravdivé nebo alespoň usilující o pravdu, je dobré, ale jak to poznat? Nesporná fakta a jasné informace často chybí a člověk se uchyluje k dedukci, zobecnění nebo předsudku. Příslušnost ke stejné skupině lidí ovlivňuje posuzování, zvláště příslušnost ke stejnému politickému názoru. Je-li například člověk komunistou, ať již bývalým nebo přítomným, tak označí stanovisko Ruska jako spíše správnější než stanovisko Británie; u nekomunisty to bude častěji naopak.

Co se má říci dítěti o vraždě novináře Kuciaka ve vesnici Veľká Mača nebo tulačky Sturgessové v městečku Salisbury? Muslim by dítěti vysvětlil, že zavraždění byli nevěřícími psy, takže jejich smrt byla zasloužená. Křesťan nebo liberál by vraždy odsoudil, protože se zabíjet nemá. Komunista, ať již předminulý, minulý, přítomný nebo potenciální, však trpí nemocí zvanou „stranická linie“, která mu brání vyslovit názor dříve, než mu je doporučen. Dříve mu byl názor dodán stranou, dnes jeho stranickým instinktem. Stranická linie praví, že vražda tulačky či novináře je dobrá nebo špatná podle toho, komu to slouží – v řeči vědeckého komunismu „cui bono“; pamětníci vědí, že tato slova byla oblíbenější spíše ve starém Rudém právu než ve starém Římě. Kuciak psal proti bývalým komunistům, takže je potřeba ho očerňovat, i když šlo o nepolitickou věc – o daňové úniky. Zabití tulačky ruskými agenty by mohlo poškodit pověst Ruska a Putina, takže je potřeba ruskou účast popírat. V obou případech je třeba podle stranické linie vraždu zlehčovat nebo, ještě lépe, zesměšňovat a pokud možno obvinit zavražděného.

Jeden z autorů, který se onou k-minulostí může pochlubit (a kupodivu chlubí), napsal: „Ale když si někdo hraje na investigativního novináře, musí počítat se vším.“ A obvinil Kuciaka, že si vše zavinil sám tím, že se doma nezamykal. Umírněněji vraždu zlehčil k-sympatizant, který napsal: „Mnoho povyku nastalo po násilné smrti novináře Kuciaka a jeho snoubenky na Slovensku.“ Tím decentně nahodil asociaci se slovy „mnoho povyku pro nic“. Analýzou několika desítek článků o Skripalově případu jsem ukázal korelaci mezi odmítáním ruské viny a komunistickou minulostí autora (zde); věřím, že analogickou korelaci mezi odmítáním závažnosti vraždy a komunistickou minulostí autora by šlo dokázat i na případu Kuciaka.

Komunisté se nad vraždami nevinných lidí nikdy nedojímali, ale často s dojetím vzpomínají na to, jak oni sami trpěli za svoje, ať už započaté nebo přerušené, členství v oné k-straně. Obvyklá je jejich omluva, že se nedalo vzepřít, muselo se spolupracovat na přehmatech, jelikož šlo o kejhák, a eventuálně se i muselo falešně přiznat vinu, protože se věšelo, a hlavně bylo potřeba hrdě vytrvat a nechat plivat na svou hruď a nezradit vlast útěkem do zahraničí. Tito lidé sentimentálně a se sebeláskou líčí svá selhání, ale trpí nedůvěrou k těm, kteří nespolupracovali a utekli, nebo kteří se nepřiznali a přežili, nebo kteří protestovali a nechali se i zabít. Tito lidé iracionálně nenávidí zavražděné novináře a i lidi, kteří se náhodou připletli do aktivních opatření (jak KGB nazývala vraždy a dezinformace na Západě). Beze stopy sentimentality očerňují Kuciaka i Sturgessovou. Podle těchto lidí se ničemu nedá věřit, vše, co vyvrací jejich názor, je fake news, včetně tvrdých faktů a fotografií, ale na druhé straně operují různými fantaskními teoriemi, pochybnými zdroji a výtvory obskurních kamarádů, na které se spoléhají. To znamená, že v poolu informací a dezinformací si vybírají to, co jim vyhovuje, a tím podpoří své předsudky. Cui bono? Komu to slouží? Jim samým – k budování jejich virtuálního světa, v němž mohou být hrdi na své iluze a chyby.

Život je směskou kladných a záporných bodů. Dá se chybovat, ale součet by měl nakonec vyjít kladně. Lze se splést a stát se komunistou, ale pak už by měl být člověk opatrný. Lze se stát komunistou a omlouvat to, ale pak člověk musí opravdu hodně zabodovat v pozitivním směru. Jestliže ale komunista nejen své členství neomlouvá, ale je na ně i hrdý, sotva se ze záporu vyhrabe. Nejde o elektronickou hru. Člověk dostává jen jednu možnost – jeden život. Tyto počty nejsou příliš komplexní, a lidé se zápornými body sbírají většinou zase jen záporné body, takže se to dobře kalkuluje. Kdo inklinuje k členství ve stranách typu KSČ, také spíše sympatizuje s Ruskem a také spíše omluví vraždu, třeba otravného novináře nebo špinavé žebračky.

Jednoduchá pravidla, jako je transitivnost a podobně, bohužel v lidském chování a v politice neplatí, takže kdo je nepřítel mého nepřítele, nemusí být můj přítel, a také ne každý, s nímž mám něco společného, stojí na správné straně. Je to sice namáhavé, ale při řešení každé otázky se musíme oprostit od předsudků a automatismů a začít od nuly. Není mnoho pravidel, která nám pomohou; snad jen že se nesmí zlehčovat vražda novináře, ať píše cokoli, ani zabití člověka nervovým jedem, i když jde o houmlese.

Pravda hraje v morálce centrální roli. Dezinformace není pouhým smazáním informace. Jeden antibit dezinformace neanihiluje jen jeden bit informace, ale podlomí důvěru i ve všechny zbývající bity. Proto jde o vážný zločin. I když jde v morálce i o další věci, komponent pravdy z ní vyjmout nelze. Zjednodušená definice morálky by mohla znít „vůle k pravdě“. To by se mělo dětem vysvětlovat všude, i když v mnoha jazycích slova „pravda“, „správný“ a „pravicový“ nemají stejný slovní základ.

https://www.hegaion.cz/